1 VSOL 584/2013-A-9
KSBR 32 INS 12524/2013 1 VSOL 584/2013-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Ing Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Olomoucká 966/39, PSČ 618 00, identifikační číslo: 121 65 689, o insolvenčním návrhu věřitele-navrhovatele Ing. Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Jírovcová 53, PSČ 623 00, rozhodl o odvolání navrhovatele ze dne 27. května 2013 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.5.2013, č.j. KSBR 32 INS 12524/2013-A-4,

t a k t o:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.5.2013, č.j. KSBR 32 INS 12524/2013-A-4, se p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesení Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 103 odst. 1-3, § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) odmítl insolvenční návrh věřitele Ing. Zdeňka anonymizovano (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V důvodech s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že podaný insolvenční návrh věřitele neobsahuje podstatné náležitosti podle insolvenčního zákona, neboť v něm nejsou úplně popsány rozhodující skutečnosti osvědčující dlužníkův úpadek (§ 3 odst. 1, odst. 2 IZ). I když věřitel v něm uvedl dostatek skutečnosti týkající se jeho pohledávky vůči dlužníku (sdělil její výši, právní důvod, na kterém se jeho pohledávka zakládá, její splatnost), označil další 4 věřitele a z návrhu je tak patrna pluralita dlužníkových věřitelů, nicméně k pohledávkám ostatních věřitelů neuvedl dostatek skutečností, z nichž by bylo možno osvědčit úpadek dlužníka, jak je vymezen v ust. § 3 IZ. Návrh totiž neobsahuje konkrétní údaje o splatnosti jejich pohledávek. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 IZ, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada. Navrhovatel sice uvádí, že pohledávka jednoho z označených věřitelů vůči dlužníku je vymáhána prostřednictvím soudního exekutora, že k uspokojení pohledávky jednoho z věřitelů je nařízena exekuce prodejem nemovitostí, nicméně jde o obecné sdělení, bez uvedení konkrétních údajů o jejich splatnosti, proto nelze bez dalšího jednoznačně uzavřít, že dlužník neplní peněžité splatné závazky alespoň vůči dvěma svým věřitelům po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a současně, že tyto závazky není schopen hradit. U označeného věřitele s vykonatelnou pohledávkou, která je dle návrhu vymáhána exekučně, nelze totiž z návrhu zjistit, kdy bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce, případně kdy nabylo právní moci, případně kdy byl vydán exekuční příkaz a podobně. Jelikož jde o vadu, která činí předmětný insolvenční návrh neprojednatelný, proto soud prvního stupně tento návrh odmítl (§ 128 odst. 1 IZ), neboť postup dle § 43 o.s.ř., to je vyzývat navrhovatele k odstranění těchto vad, není v insolvenčním řízení možný. O náhradě nákladů insolvenčního řízení soud rozhodl podle ust. § 146 odst. 3 o.s.ř., přičemž přihlédl tomu, že dlužníku žádné náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel včasné odvolání. Po té, kdy zopakoval skutková tvrzení ke své splatné pohledávce i k pohledávkám ostatních označených věřitelů, jak je uvedl v návrhu, odkázal na listiny, které ke svému návrhu předložil a odcitoval ust. § 3 odst. 1, odst. 2 IZ, namítal, že v jeho insolvenčním návrhu jsou mimo obecných náležitostí uvedeny i všechny potřebné rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. Zdůraznil, že u označených věřitelů uvedl výši jejich pohledávek, a dále i to, že se jedná o pohledávky splatné, k jejichž uspokojení byly nařízeny exekuce na majetek dlužníka. Přitom nezbytným a základním předpokladem pro nařízení exekuce je skutečnost, že dlužník nesplnil dobrovolně svou povinnost uhradit závazek v určitém termínu stanoveném soudním či jiným rozhodnutím. Zápis více exekucí v dlužníkově listu vlastnictví tak jednoznačně prokazuje existenci více pohledávek vůči dlužníku po lhůtě splatnosti. Proto jsou závěry soudu prvního stupně dle odvolatele nesprávné. V neposlední řadě odvolatel namítal, že v jiných řízeních (která označil) věřitelé podali insolvenční návrhy s obdobným obsahem jako je jeho, přesto odmítnuty nebyly. Z tohoto hlediska je proto postup soudu prvního stupně netransparentní a nepředvídatelný a napadené usnesení není odůvodněno přesvědčivě. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání věřitele není důvodné.

Jak správně poukázal soud prvního stupně podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční soud odmítne insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Náležitosti insolvenčního návrhu vymezuje ustanovení § 103 odst. 1 a 2 IZ. Kromě obecných náležitostí podání, musí insolvenční návrh obsahovat označení insolvenčního navrhovatele a dlužníka, musí v něm být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník. Dále v něm musí být označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost").

K posledně uvedené podmínce (v § 3 odst. 1 písm. c/ IZ), ustanovení § 3 odst. 2 IZ stanoví vyvratitelnou domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Předpokladem úspěchu věřitele, jenž se domáhá vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka je tedy především řádný insolvenční návrh, v němž uvede všechny potřebné rozhodující skutečnosti jednak o své splatné pohledávce za dlužníkem, včetně právního důvodu, výše a data splatnosti a dále rozhodující okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. Teprve v případě je-li insolvenční návrh bez vad a věřitel svoji aktivní legitimaci prokáže, může insolvenční soud tvrzený úpadek dlužníka zjišťovat (§ 136 odst. 1 IZ).

V přezkoumávané věci insolvenční navrhovatel v insolvenčním návrhu ke své pohledávce za dlužníkem (ve výši 600.000 Kč s příslušenstvím, z titulu půjčky dle smlouvy ze dne 10.5.2009, splatné 31.12.2012) uvedl dostatek tvrzení, z nichž lze dovodit, že jde o pohledávku splatnou, nehrazenou dlužníkem déle než 30 dnů po splatnosti, kterou dlužník neplní déle než 3 měsíce. Avšak stejný závěr z dalších tvrzení v jeho návrhu nelze učinit i ve vztahu k ostatním jím označeným věřitelům, a to alespoň u jednoho z nich. Navrhovatel sice tvrdí výši pohledávek dalších 4 řádně označených věřitelů, že ji (je) zjistil z výpisu z katastru nemovitostí, z vlastnictví č. 5301, vedeného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město; u věřitele Vladimíra Pecla dokonce uvedl, že k uspokojení jeho pohledávky (18.679.700 Kč) je nařízena exekuce prodejem nemovitostí, tedy, že jde o pohledávku vykonatelnou. Přestože u tohoto věřitele jde zřejmě o pohledávku splatnou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, nicméně pro nedostatek dalších tvrzení v návrhu již nelze dovodit, že jde o pohledávku, kterou dlužník není schopen hradit, například proto, že ji nehradí déle než 3 měsíce po lhůtě splatnosti (stačilo uvést datum vydání exekučního rozhodnutí či rozhodnutí, které bylo podkladem pro nařízení exekuce, není třeba uvádět přesné datum splatnosti), případně že tuto pohledávku nebylo možno uspokojit výkonem rozhodnutí či exekucí, případně že dlužník zastavil platby podstatné části svých závazků (§ 3 odst. 2 písm. a/, b/, c/ IZ).

Proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě jde o insolvenční návrh vadný, který bylo namístě odmítnout (§ 128 odst. 1 IZ). Pokud navrhovatel v návrhu odkázal na připojené listiny, zde je nutno zdůraznit, že ty nejsou součástí insolvenčního návrhu (§ 103 odst. 3 IZ, část poslední věty za středníkem). Rozhodující skutečnosti musí obsahovat již samotný návrh, přiloženými listinami navrhovatel plní toliko svou povinnost důkazní. Důvod, proč insolvenční soud přistupuje takto přísně k posouzení náležitostí insolvenčních návrhů vyložil v napadeném usnesení již soud prvního stupně, proto odvolací soud v zájmu stručnosti rozhodnutí na tuto jeho argumentaci, včetně označené judikatury Nejvyššího soudu ČR, zcela odkazuje.

Jelikož insolvenční navrhovatel ve svém návrhu netvrdil předlužení dlužníka ve smyslu ust. § 3 odst. 3 IZ, proto z tohoto hlediska obsahové náležitosti jeho návrhu neposuzoval soud prvního stupně ani odvolací soud.

Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

Jen pro úplnost v závěru odvolací soud dodává, že odvolací námitka odvolatele, že v jím označených insolvenčních řízeních jiný insolvenční návrh (jiného věřitele) v obdobné situaci měl Krajský soud v Brně za projednatelný, není pro odvolací soud právně významná. Jednak proto, že mu v tomto řízení nepřísluší odvolatelem označené návrhy a rozhodnutí o nich přezkoumávat a také proto, že nelze soudu prvního stupně v dané věci vytýkat, že neopakoval případné chyby jiného soudce stejného soudu, případně i chyby své.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Přitom rovněž přihlédl k tomu, že dlužníku žádné náklady tohoto odvolacího řízení nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; navrhovateli a dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 18. července 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu