1 VSOL 56/2016-B-20
KSBR 31 INS 11547/2015 1 VSOL 56/2016-B-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníků a) Pavla anonymizovano , anonymizovano , b) Věry anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Žďár nad Sázavou, Okružní 1954/52, PSČ 591 01, o insolvenčním návrhu dlužníků spojeném se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, k odvolání obou dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5.11.2015, č.j. KSBR 31 INS 11547/2015-B-10, ve znění opravného usnesení ze dne 9.11.2015, č.j. KSBR 31 INS 11547/2015-B-11

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), o neschválení oddlužení dlužníků a) Pavla anonymizovano a b) Věry anonymizovano (výrok I.), podle ustanovení § 405 odst. 2 IZ prohlásil na majetek dlužníků konkurs, který bude řešen jako nepatrný (výrok II. a III.) a deklaroval, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku dne 5.11.2015 v 15:47 hodin (výrok IV.). V odůvodnění uvedl, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ. Se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení sledovali dlužníci nepoctivý záměr, neboť dlužník a) Pavel Urbánek v seznamu majetku neuvedl, že je vlastníkem nemovitosti v katastrálním území Cerhýnky, a dlužnice b) Věra anonymizovano neuvedla v návrhu, že v roce 2014 zdědila spoluvlastnický podíl k nemovitostem v katastrálním území Krucemburk, které v srpnu téhož roku prodala za částku 236.800 Kč. Dosavadní výsledky řízení navíc dokládají lehkomyslný a nedbalý přístup dlužníků k plnění povinností v insolvenčním řízení, neboť dlužníci pravidelně nehradí zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Proti tomuto rozhodnutí podali oba dlužníci včas odvolání, ve kterém namítali, že: 1) co se týče odměn insolvenčního správce špatně to pochopili a domnívali se, že se to platí po soudě; 2) co se týče nemovitostí v Čechyňkách dlužník a) byl sám překvapen, že tam ještě něco je; 3) zástavu bytu poskytli synovci na tři roky ohledně majetkového vyrovnání ze svou přítelkyní.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužníci se návrhem ze dne 21.4.2015, doručeným soudu dne 4.5.2015, domáhali rozhodnutí o svém úpadku a navrhovali, aby byl řešen společným oddlužením manželů formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podali na předepsaném formuláři a v kolonce 07 uvedli celkem 36 závazků ve výši celkem 1.141.243,63 Kč splatných v období od 17.1.2014. V kolonce 15 (majetek, který není předmětem zajišťovacích práv) uvedli pouze movité věci, které tvoří běžné vybavení domácnosti a v kolonce 16 (majetek, který je předmětem zajišťovacích práv) uvedli byt č.p. 1954/17 plus podíl na společných částech domu a pozemku 5689/105760 zapsané na LV č. 10508 k.ú. město Žďár. Usnesením ze dne 28.5.2015, č.j. KSBR 31 INS 11547/2015-A-13 byl mimo jiné zjištěn úpadek dlužníků, povoleno oddlužení, ustanoven insolvenční správce a dlužníkům uloženo, aby od května 2015 platili insolvenčnímu správci zálohu na jeho odměnu a hotové výdaje ve výši 1.350 Kč měsíčně (zálohu na odměnu ve výši 1.125 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 225 Kč) a k tomu daň z přidané hodnoty dle zákonné sazby, je-li insolvenční správce jejím plátcem, vždy nejpozději do konce daného kalendářního měsíce. Soud uložil dlužníkům, aby neprodleně kontaktovali insolvenčního správce a dohodli s ním způsob provádění uložené platby. Insolvenční správce v první zprávě o dosavadní činnosti ze dne 25.8.2015 uvedl, že se s dlužníky kontaktoval a dohodl s nimi další postup řízení. Současně uvedl, že dlužníci v insolvenčním návrhu ani do protokolu dne 17.8.2015 neuvedli, že Pavel Urbánek vlastní ideální 1/4 nemovitosti v k.ú. Cerhynky (LV 1149) a že dlužnice Věra anonymizovano zdědila v květnu 2014 ideálních 10/12 nemovitostí v k.ú. v Krucemburk (LV 583) a že tento podíl následně v srpnu 2014 prodala za částku 236.800 Kč. Současně uvedl, že přístup dlužníků hodnotí jako nedbalý a lehkomyslný. Dlužníci byli během měsíce června a července několikrát telefonicky požádání o doložení dokumentů potřebných pro výpočet předpokládaného uspokojení pohledávek věřitelů a upozorněni na povinnost hrazení zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce, ovšem k datu podání této zprávy, tj. 25.8.2015 dlužnici na záloze na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce ničeho neuhradili. V další zprávě ze dne 19.10.2015 insolvenční správce mimo jiné sdělil, že k 19.10.2015 nebyla na účet insolvenčního správce připsána žádná platba, ovšem dlužnice telefonicky sdělila, že zaslala dne 19.10.2015 na účet insolvenčního správce částku 3.170 Kč a do 23.10.2015 zašle ještě 5.000 Kč. Ve zprávě ze dne 3.11.2015 insolvenční správce sdělil, že na účet správce byla připsána pouze částka 3.170 Kč a v poslední zprávě ze dne 15.1.2016 zopakoval, že kromě částky 3.170 Kč dlužníci na zálohách na odměnu a hotových výdajích insolvenčního správce ničeho neuhradili. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Odvolací soud-ve světle níže citované judikatury Nejvyššího soudu-přezkoumal závěr soud prvního stupně o nepoctivosti záměru dlužníků při podání návrhu na povolení oddlužení, vycházející ze zjištění, že v insolvenčním návrhu, jakož i seznamu závazků neuvedli všechen svůj majetek, jakož i závěr soudu prvního stupně o jejich lehkomyslném a nedbalém přístupu k plnění povinností v insolvenčním řízení, vycházející ze zjištění, že řádně ani přes výzvu insolvenčního správce a upozornění soudu neplatí zálohu na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, že pro řešení otázky, zda důvody obsažené v § 395 insolvenčního zákona mají být uplatněny při posouzení přípustnosti oddlužení (pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nebo (až) při posouzení jeho věcné opodstatněnosti (pro neschválení oddlužení), není určující časové hledisko, tedy to, že (jak se podává z dikce § 405 odst. 1 insolvenčního zákona) skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vyšly najevo (až) v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení). Podstatná je naopak kvalita posouzení zákonných kritérií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále k otázce, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, uvedl následující: Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případ vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 17.6.2013, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále uvedl, že v tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku, spatřuje Nejvyšší soud vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr.

Promítnuto na poměry projednávané věci je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně usuzovat na nepoctivý záměr dlužníků ve smyslu níže citovaného ustanovení § 395 odst.1 písm. a) IZ, jakož i na jejich lehkomyslný a nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení ve smyslu níže citovaného ustanovení § 395 odst.2 IZ.

Podle ustanovení § 395 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Podle ustanovení § 405 IZ Insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2). Rozhodnutí, jímž oddlužení neschválí, doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze dlužník (odstavec 3).

V průběhu insolvenčního řízení tedy vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst.1 písm. a), odst.2 IZ, a proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, a to včetně výroků o prohlášení konkursu na majetek dlužníků, neboť nesplňují podmínky pro povolení reorganizace.

Poučení: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 10.února 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu