1 VSOL 543/2013-A-22
KSBR 29 INS 28744/2012 1 VSOL 543/2013-A-22

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužnice Anny anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Pálavské náměstí 6, PSČ 628 00, zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem Brno, Smetanova 17, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.4.2013, č.j. KSBR 29 INS 28744/2012-A-14,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uložil dlužnici, aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že dlužnice pravděpodobně nesplní jednu z podmínek pro povolení oddlužení, podle níž nezajištění věřitelé musí v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře obdržet alespoň 30 % svých pohledávek, neboť dlužnice nemá žádnou vyživovací povinnost, má nezajištěné závazky ve výši 203.508 Kč a pro účely splátek lze zohlednit její příjem z invalidního důvodu ve výši 4.602 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 3.598 Kč, nikoliv však doplatek na bydlení ve výši 1.620 Kč a příspěvek na živobytí ve výši 1.319 Kč, když tyto dávky pomoci v hmotné nouzi nepodléhají výkonu rozhodnutí a nemohou z nich být sráženy žádné částky (§ 48 odst. 4 zák. č. 111/20006 Sb., § 398 odst. 3 IZ). Uzavřel, že dlužnice je schopna ze svých příjmů platit pro účely oddlužení částku 1.424 Kč měsíčně, což činí za pět let trvání oddlužení 85.440 Kč, takže po odečtení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 65.340 Kč (včetně DPH) by tak nezajištěným věřitelům zaplatila toliko 20.100 Kč, což představuje 10 % jejich pohledávek. Na tomto základě uzavřel, že návrh dlužnice na povolení oddlužení bude dle ust. § 395 IZ zamítnut a současně bude rozhodnuto o způsobu řešení jejího úpadku konkursem (§ 396 IZ), a proto uložil dlužnici zálohu na náklady insolvenčního řízení, které vzniknou bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost insolvenčního správce nelze dosud krýt z výtěžku zpeněžení majetkové podstaty s tím, že nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně z rozpočtových prostředků soudu. Výši zálohy odůvodnil výší minimální odměny insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., která při konkursu bez náhrady hotových výdajů a bez DPH činí 45.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Souhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že by za pět let trvání oddlužení plněním splátkového kalendáře měla uhradila ze závazků nezajištěných věřitelů a na odměně a hotových výdajích insolvenčního správce celkem částku 126.392 Kč a že je schopna zaplatit toliko částku 85.440 Kč a namítala, že rozdíl mezi částkou, kterou je schopna v současné době za pět let uhradit a částkou, kterou by měla uhradit, nečiní 50.000 Kč, ale pouze částku 40.952 Kč. Poukázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30.9.2008, sp. zn. KSBR 40 INS 2487/2008, v němž soud vyslovil názor, že pokud dlužnice splňuje podmínky pro povolení oddlužení a její majetkové a výdělkové poměry svědčí pro možnost přijetí způsobu oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, měla by odměna a hotové výdaje správce být hrazeny cestou pravidelných měsíčních splátek, čemuž by měla odpovídat i odlišná výše požadované zálohy, pokud ji insolvenční soud vůbec shledá nutnou. Uvedla, že s přihlédnutím k jejímu příjmu (invalidní důchod, příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí) není dána žádná obava, že by se mohly její majetkové poměry v průběhu pěti let změnit zásadním způsobem v neprospěch věřitelů, ale naopak příjmy dlužnice mohou být podstatně vyšší (zvýšení sociálních dávek, brigáda, výměna bytu a v budoucnu očekávaný vdovský důchod), a proto shledávala požadovanou zálohu ve výši 50.000 Kč nepřiměřenou, zbytečně vysokou a v rozporu se smyslem insolvenčního řízení s tím, že požadavek na zaplacení tak vysoké zálohy v krátkém termínu podmiňující pokračování insolvenčního řízení za situace, kdy dlužnice ani nemá vysoké dluhy a vysoké příjmy, je pro dlužnici diskvalifikační a tento požadavek jí neumožní účastnit se insolvenčního řízení a splatit věřitelům část jejich závazků. Navrhla, aby soud prvního stupně usnesení soudu prvního změnil tak, že se jí záloha na náklady insolvenčního řízení promíjí, případně se snižuje, nebo aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v dané věci bylo zahájeno dne 19.11.2012 insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužnice domáhala rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužnice uvedla, že má 9 peněžitých závazků u 6 věřitelů po lhůtě splatnosti, které není schopna splácet po dobu delší 3 měsíců. V bodu 18 návrhu (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) označila 9 závazků vůči 6 věřitelům v celkové výši 203.508,06 Kč, splatnost nejméně dvou závazků nastala do července 2012. Dále uvedla, že nemá vyživovací povinnost a v následujících pěti letech očekává příjem 12.721 Kč z invalidního důchodu, příspěvku na bydlení a příspěvku na živobytí a žádala, aby soud stanovil nižší než zákonem stanovené splátky, a to ve výši 2.000 Kč, při nichž je schopna zaplatit nezajištěným věřitelům minimálně 50 % pohledávek. K návrhu připojila seznam majetku, dlužníků a zaměstnanců a seznam závazků, oba opatřené podpisem s prohlášeními, že jsou správné a úplné. V seznamu majetku uvedla, že má pohledávky vůči dceři Lence anonymizovano v celkové výši 15.000 Kč z titulu nesplacené půjčky a dále pohledávky za dlužníkem Vladimírem Vaškem v celkové výši 2.500 Kč. V seznamu závazků, který následně podáním doručeným soudu prvního stupně dne 14.12.2012 opravila, uvedla závazky shodně s insolvenčním návrhem. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 22.3.2013 a dne 28.5.2013 dlužnice sdělila, že její příjem představuje invalidní důchod ve výši 4.602 Kč, doplatek na bydlení ve výši 1.620 Kč, příspěvek na živobytí ve výši 1.319 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 3.598 Kč. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Z údajů uvedených dlužnicí v insolvenčním návrhu lze předběžně uzavřít, že dlužnice se nachází v úpadku, protože má závazky vůči více věřitelům, které jsou déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, a které není schopna plnit.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné hotové peněžní prostředky k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. V konkursu-na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení -přitom nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Z tohoto důvodu je pro posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o nutnosti uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení třeba přezkoumat jeho (předběžný) závěr o tom, že dlužníkovi nebude povoleno oddlužení.

Nutno zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 395 IZ představuje esenciální podmínku oddlužení (spolu s požadavkem dlužníkova poctivého záměru) požadavek minimálně 30% míry uspokojení pohledávek dlužníkových nezajištěných věřitelů.

Při hodnocení schopnosti dlužníka vyhovět podmínkám pro povolení řešení jeho úpadku oddlužením je insolvenční soud vázán ustanovením § 398 odst. 3, věty první insolvenčního zákona a při úvaze, zda je dlužník schopen splnit požadavek uvedený v ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) insolvenčního zákona, musí vycházet z výše splátek odpovídajících částkám, které by mohly být v rámci výkonu rozhodnutí či exekuce sráženy z dlužníkova pracovního příjmu k uspokojení přednostních pohledávek (dle ustanovení § 279 odst. 1 o. s. ř. se z čisté mzdy, která zbývá dlužníkovi po odečtení základní nepostižitelné částky a která se zaokrouhlí směrem dolů na částku dělitelnou třemi a vyjádří se v celých korunách, srážejí dvě třetiny, jedna třetina zůstává dlužníkovi k volné dispozici).

Odvolací soud při hodnocení, zda je dlužnice schopna splácet svým nezajištěným věřitelům na jejich pohledávky alespoň 30 % jejich pohledávek, vycházel shodně se soudem prvního stupně ze skutečnosti, že celkové nezajištěné závazky dlužnice činí 203.508 Kč, dlužnice nemá žádnou vyživovací povinnost a pro účely oddlužení lze použít toliko příjem dlužnice z invalidního důchodu ve výši 4.602 Kč a z příspěvku na bydlení ve výši 3.598 Kč, neboť příjem dlužnice z dávek pomoci v hmotné nouzi, tj. z doplatku na bydlení a příspěvku na živobytí, nepodléhá výkonu rozhodnutí (§ 4 odst. 1, písm. a), b), § 48 odst. 4 zákona č. 111/2006 Sb.), a proto z něho nelze provádět srážky ani pro účely oddlužení (§ 398 odst. 3 IZ). Postižitelné příjmy dlužnice tedy činí celkem částku 8.200 Kč. Po odečtení nesrazitelné částky na dlužnici ve výši 6.065 Kč mzda, ze které lze celkem provádět srážky, činí 2.135 Kč a část mzdy, ze které lze srazit 2/3, činí částku 2.133 Kč. Z uvedeného vyplývá, že ze mzdy lze dlužnici pro účely oddlužení celkem měsíčně srazit částku 1.422 Kč. Tato částka představuje za pět let trvání oddlužení 85.320 Kč, což činí 41,92 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Dále je však třeba vzít v úvahu, že při oddlužení plněním splátkového kalendáře činí za každý započatý kalendářní měsíc odměna insolvenčního správce 750 Kč a náhrada jeho hotových výdajů 150 Kč. Celkem se jedná o částku 900 Kč měsíčně (s DPH o částku 1.089 Kč měsíčně), která současně představuje pohledávku za majetkovou podstatou podle ust. § 168 IZ. Z uvedeného vyplývá, že představují-li závazky dlužnice částku 203.508 Kč, bylo by v zákonem stanovené lhůtě pěti let a při zákonem určené výši splátek uhrazeno po odečtení nároku správce nezajištěným věřitelům, není-li správce plátcem DPH, 31.320 Kč, což představuje 15,39 % jejich pohledávek a je-li správce plátcem DPH, částku 19.980 Kč, což představuje 9,82 % jejich pohledávek.

Je tudíž zřejmé, že dlužnice není schopna splatit za 5 let svým nezajištěným věřitelům 30 % jejich pohledávek. Dlužnice sice navrhovala splátky 2.000 Kč, taková splátka však s ohledem na shora uvedené není v jejích příjmových možnostech. Způsob řešení jejího úpadku zpeněžením majetkové podstaty rovněž s ohledem na uváděný majetek nepřichází v úvahu.

Za tohoto stavu věci se jeví pravděpodobným zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 1, písm. b) IZ a prohlášení konkursu na majetek dlužnice. Požadavek soudu prvního stupně na složení zálohy na náklady insolvenčního řízení je proto důvodný. Smyslem zálohy je totiž umožnit činnost insolvenčního správce již od počátku jeho ustanovení do funkce s tím, že složená záloha správci umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužnice, případně jiných osob, který by také mohl náležet do majetkové podstaty dlužnice.

Soud prvního stupně správně stanovil i výši zálohy na náklady insolvenčního řízení. Kromě již uvedeného účelu slouží záloha i jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů správce, není-li možno tyto nároky uspokojit z majetkové podstaty. Při způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem činí pouze odměna insolvenčního správce minimálně 45.000 Kč dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Dále insolvenčnímu správci náleží v souvislosti s výkonem jeho činnosti náhrada jeho hotových výdajů, to je cestovních nákladů, poštovného, telekomunikačních poplatků a ostatních hotových výdajů (§ 7 téže vyhlášky).

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 24. září 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu