1 VSOL 5/2014-A-15
KSBR 37 INS 25466/2013 1 VSOL 5/2014-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Bystřinova 2578/20, PSČ 612 00, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 15.12.2013 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2013, č.j. KSBR 37 INS 25466/2013-A-10 t a k t o: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2013, č.j. KSBR 37 INS 25466/2013-A-10, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 395 odst. 1 písm. b), § 389 odst. 1, § 396 odst. 1, § 405 odst. 2 a § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v pokladně soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že insolvenčním návrhem ze dne 12.9.2013 spojeným s návrhem na povolení oddlužení se dlužník domáhal zjištění úpadku a jeho řešení oddlužením formou splátkového kalendáře. Uvedl, že je ženatý, má jedno dítě a s manželkou mají nezajištěné závazky v celkové výši 1.548.400 Kč, jeho pravidelný měsíční příjem dosahuje částky 19.204 Kč. Současně požádal, aby soud spojil jeho insolvenční návrh s návrhem manželky. Dále uvedl, že v minulosti podnikal a jeden závazek může být považován za závazek z podnikatelské činnosti. Z doložených listin soud zjistil, že čistý měsíční příjem dlužníka činí průměrně 19.097 Kč a po odpočtu nezabavitelných částek (dle nařízení vlády č. 595/2006 Sb.) lze dlužníku pro oddlužení srážet toliko 6.965 Kč. S ohledem na shora uvedené by proto nebylo v současné době možné schválit oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, neboť po odečtení měsíční odměny a hotových výdajů insolvenčního správce by dlužník věřitelům hradil měsíčně celkem 5.876 Kč, což činí za 5 let částku ve výši 352.560,-Kč, tj. 23% z celkových závazků 1.548.400 Kč. Rovněž v případě schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty by nezajištění věřitelé obdrželi méně než 30% svých pohledávek. Souhlasy nezajištěných věřitelů s nižším plněním dlužník nepředložil. K žádosti o spojení insolvenčního řízení dlužníka a jeho manželky soud uvedl, že i když se judikatura soudů ustálila na závěru, že lze povolit společné oddlužení manželů, to však za předpokladu, že mají majetek a závazky náležející do společného jmění manželů. Pak je možno tato řízení spojit a jejich návrh projednat společně a posoudit společně i jejich úpadek a společné oddlužení (viz. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22.5.2012, sp. zn. KSBR 45 INS 21068/2011, 1 VSOL 349/2012-A-16). Nicméně v daném případě ze seznamu závazků dlužníka vyplývá, že závazek vůči věřiteli Raiffeisen stavební spořitelna, a.s. vznikl v roce 2004 na základě smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ze dne 10.5.2004. Tento závazek proto nenáleží do společného jmění manželů, neboť manželství dlužníka a jeho manželky bylo uzavřeno dne 18.6.2005. Insolvenční návrhy dlužníka a jeho manželky je tak třeba posuzovat samostatně. Nadto s přihlédnutím ke kritériím stanoveným Nejvyšším soudem ČR v usnesení ze dne 21.4.2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009 (a to k době vzniku závazku, doby ukončení podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, k výši závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší dlužníkových závazků a ke skutečnost, zda věřitel o jehož pohledávky jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení) je třeba dlužníka považovat za podnikatele, protože jeho závazek z podnikání ve výši 397.000 Kč vůči věřiteli Česká spořitelna, a.s. vzniklý na základě smlouvy ze dne 14.5.2012, tvoří podíl 25,6% na celkové výši závazků. Přijatelná výše závazků z podnikání určená pro oddlužení činí 10-15% z celkové výše závazků (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.8.2013, sp. zn. 2 VSOL 651/2013). Proto ani souhlas věřitele, s ohledem na výši dlužníkova závazku z podnikání, nemá na závěr o tom, že na dlužníka bude nahlíženo, jako na podnikatele, žádný vliv. Protože s ohledem na ust. § 396 odst. 1 a 405 odst. 2 IZ lze očekávat, že způsobem řešení úpadku dlužníka bude konkurs (nikoliv oddlužení), soud dlužníku uložil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, neboť minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. při konkursu bez DPH činí 45.000 Kč (bez hotových výdajů). Účelem této zálohy je, umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho činnosti bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a po jeho ustanovení do funkce a tím překlenout prvotní nedostatek pohotových peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možno majetkovou podstatu zpeněžit. Rovněž nelze dopustit, aby v případě, kdy nebudou postačovat prostředky v majetkové podstatě k úhradě nákladů insolvenčního řízení, hradil tyto náklady stát.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Především zdůraznil, že jeho živnostenské oprávnění bylo zrušeno 29.5.2013, proto jej nelze považovat za podnikatele a odkázal v tomto směru na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které by jeho dluh z podnikání neměl být překážkou pro schválení jeho oddlužení, když vznikl v roce 2012, jde o jediný závazek z podnikání, který je vůči ostatním jeho závazkům minoritní. Navíc tento věřitel mu písemně sdělil, že je srozuměn s tím, že jeho pohledávka bude podrobena režimu oddlužení. Dále namítal, že jeho závazek vůči Raiffeisen stavební spořitelna, a.s. byl již uhrazen, proto spojení s řízením manželky nic nebrání, přičemž při tomto spojení (§ 7 IZ v návaznosti na ust. § 112 o.s.ř.) by s manželkou společně svým věřitelům uhradili cca 52,90 %. Za této situace je proto požadovaná záloha ve výši 50.000 Kč na náklady insolvenčního řízení nepřiměřená a neodpovídá skutkovému stavu. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby ho změnil tak, že dlužníku uloží zaplatit zálohu ve výši 2.000 Kč a zároveň spojil jeho řízení s řízením manželky, které probíhá u stejného soudu pod sp. zn. KSBR 37 INS 24020/2013.

Především odvolací soud konstatuje, že po vydání napadeného usnesení byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů opět novelizován zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1.1.2014. Podle přechodného ustanovení v čl. II zák. č. 294/2013 Sb. platí, že zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (to je od 1.1.2014) platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle § 7 IZ v nyní platném znění platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání, dospěl k závěru, že odvolání odvolatele, i s přihlédnutím k novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014, není důvodné.

Podle ust. § 389 IZ v nyní platném znění platí, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odst. 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odst. 2). Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat (odst. 3).

Podle ust. § 394a IZ v nyní platném znění platí, že manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu (odst. 1). Společný návrh manželů na povolení oddlužení musí obsahovat výslovné prohlášení obou manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů; podpisy obou manželů u tohoto prohlášení musí být úředně ověřeny (odst. 2). Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (odst. 3).

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ stanoví, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 108 IZ v nyní platném znění platí, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3).

Odvolací soud v dané věci zjistil, že dlužníkův insolvenční návrh, který spojil s návrhem na povolení oddlužení, je projednatelný a netrpí žádnými vadami, které by bránily pokračování v tomto řízení. Z návrhu vyplývá, že dlužník je ženatý, má jedno nezletilé dítě, dle doplněného seznamu závazků (doručném soudu 8.11.2013, č.d. A-6) závazky dlužníka činí celkem 1.564.700 Kč, po odpočtu závazku vůči Raiffeisen stavební spořitelně, a.s. (jež byl dle listin předložených dlužníkem k odvolání uhrazen třetí osobou) činí závazky dlužníka, jež spadají do společného jmění manželů nejméně 1.520.700 Kč a dle doložených listin čistý příjem dlužníka za 13 měsíců (od července 2012 do července 2013) činil 17.558 Kč (nikoliv 19.204 Kč jak tvrdil dlužník, či 19.097 jak uvedl soud prvního stupně). Všechny závazky dlužníka jsou nezajištěné, jeden závazek je z podnikání v rozsahu 397.000 Kč (to je cca 26%). Dlužník kromě svého příjmu ze mzdy a běžného vybavení domácnosti nemá žádný jiný majetek.

Předně odvolací soud konstatuje, že s ohledem na znění ust. § 389 odst. 1, odst. 2 IZ v nyní platném znění, vzpomínaný závazek dlužníka z podnikání vůči České spořitelně, a.s. by nebránil povolení jeho oddlužení za předpokladu, že by tento věřitel, jak dlužník tvrdí, s řešením úpadku (či hrozícího úpadku) dlužníka formou oddlužení souhlasil.

K námitce, že řízení dlužníka a jeho manželky má být spojeno do jednoho řízení a umožnit dlužníku a jeho manželce společné oddlužení je nutno uvést, že s účinností od 1.1.2014 nelze v insolvenčním řízení aplikovat § 112 o.s.ř. a obě řízení (dlužníka a manželky) spojit, neboť společné oddlužení manželů přichází od 1.1.2014 v úvahu pouze v případě, pokud manželé podají jeden společný návrh na jejich oddlužení.

Jestliže řízení dlužníka a jeho manželky nelze ze shora uvedeného důvodu spojit, pak je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že dlužník sám, s ohledem na rozsah udávaného majetku a doložených měsíčních čistých příjmů, nesplňuje zákonnou podmínku pro jeho oddlužení a to v žádné z jeho forem, neboť by v rámci oddlužení nebyl schopen uhradit svým nezajištěným věřitelům zákonem vyžadovaných nejméně 30% pohledávek. Dle propočtu odvolacího soudu by uhradil z doloženého příjmu, po odpočtu nezabavitelných částek, odpočtu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce cca 17,47%-18,21 %, podle toho zda by insolvenční správce byl či nebyl plátcem DPH. Při příjmu dlužníka nad 19.000 Kč měsíčně, by se jednalo o cca 22%-23 %.

Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že úpadek (případně hrotící úpadek) dlužníka nelze řešit oddlužením, nýbrž konkursem a za této situace je pro další řízení složení zálohy v požadované výši potřebné, neboť tato částka poslouží ustanovenému insolvenčnímu správci bezprostředně po rozhodnutí o úpadku dlužníka k úhradě jeho výdajů a je rovněž zárukou pro úhradu jeho odměny (§ 38 odst. 2 IZ) pro případ, že majetek dlužníka se nezdaří zjistit a zpeněžit v potřebném rozsahu, přičemž jen odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí, je-li zpeněžováno, minimálně 45.000 Kč.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 29. ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu