1 VSOL 48/2013-A-23
KSBR 30 INS 20869/2012 1 VSOL 48/2013-A-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Tvrdonice, nám. Míru 96/31, PSČ 691 53, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.10.2012, č.j. KSBR 30 INS 20869/2012-A-14

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.10.2012, č.j. KSBR 30 INS 20869/2012-A-14 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě tří dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, neboť řešení úpadku oddlužením může podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ navrhnout pouze dlužník, který není podnikatelem. Dlužník sice v návrhu výslovně prohlásil, že žádný z jeho závazků nepochází z podnikání, ovšem soud z připojených listin k insolvenčnímu návrhu zjistil, že pohledávky vzniklé v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka dosahují částky 569.499, 22 Kč, což je 72,4 % z celkového objemu dlužníkových závazků. Byť tedy podnikání ke dni 5.9.2012 ukončil, nelze jeho úpadek

řešit oddlužením, ale prohlášením konkursu na jeho majetek, přičemž dlužník nemá žádné pohotové prostředky na krytí jeho počátečních nákladů, a proto soud uložil dlužníkovi povinnost složit zálohu.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, ve kterém nezpochybňoval závěr soudu prvního stupně o tom, že nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení, protože 72,4 % jeho závazků tvoří závazky z podnikání, ale pouze popisoval svoji nepříznivou osobní a finanční situaci, a z tohoto důvodu žádal, aby byl zproštěn povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212 a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 27.8.2012, doručeným soudu dne 28.8.2012, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře. Návrh podal na předepsaném formuláři a v kolonce 06 uvedl, že v současné době má 17 závazků ve výši 750.880,80 Kč vůči 11 nezajištěným věřitelům a v seznamu závazků prohlásil, že žádný z nich nepochází z podnikání. Současně k návrhu předložil listiny dokládající dlužníkovy příjmy za poslední tři roky, mezi nimiž se nachází rovněž přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok 2009, 2010 a 2011) a listiny dokládající právní důvod a výši závazků. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, věty první IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením.

Podle ustanovení § 396 odst. 1 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Rozhodovací praxe soudů se při výkladu ustanovení § 389 odst. 1 IZ sjednotila na závěru, že u fyzických osob, které podnikaly na základě živnostenského oprávnění, není pro závěr, že jde o podnikatele , určující jejich zápis v živnostenském rejstříku. Z ustanovení § 2 odst. 2, písm. b) ObchZ. totiž plyne, že za podnikatele se nepokládá (nejde-li o osobu uvedenou v § 2 odst. 2, písm. a/, písm. c/ a písm. d/ ObchZ) fyzická osoba, která má živnostenské oprávnění, na jehož základě nepodniká. Za dlužníka, který není podnikatelem ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ, se považuje taková fyzická osoba nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. To, zda existuje rozumný důvod nepokládat pro rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, zvažují insolvenční soudy s přihlédnutím 1) k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku z podnikání, 2) k době ukončení dlužníkova podnikání, 3) k četnosti neuhrazených dlužníkových závazků z podnikání, 4) výši konkrétního dlužníkova závazku z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků a se zřetelem také k tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29 NSČR 3/2009, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek nejvyššího soudu pod R 79/2009).

Promítnuto na poměry projednávané věci nutno konstatovat, je závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužník nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení dle ustanovení § 389 odst. 1 IZ je správný neboť dlužník sice nyní fakticky nepodniká, ale v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků má dlužník závazky z podnikání ve výši 72,4%, tedy v nikoli zanedbatelné výši, přičemž podnikání dle záznamu v živnostenském rejstříku oficiálně ukončil 5.9.2012, tj. až po podání tohoto insolvenčního návrhu. Lze tedy očekávat, že soud prvního stupně podle ustanovení § 396 odst.1 IZ rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Odměna insolvenčního správce činí při řešení úpadku konkursem (dle ust. § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb.) nejméně částku 45.000 Kč (bez DPH) a je nutné počítat i s tím, že správci vzniknou další hotové výdaje. Lze proto uzavřít, že 50.000 Kč představuje zcela přiměřenou výši zálohy na náklady insolvenčního řízení.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 28.ledna 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu