1 VSOL 472/2016-A-23
KSBR 38 INS 30266/2015 1 VSOL 472/2016-A-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Christin CZ s.r.o., identifikační číslo osoby: 255 94 885, Pekařská 400/7, 602 00, Brno, zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2016, č.j. KSBR 38 INS 30266/2015-A-10

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2016, č.j. KSBR 38 INS 30266/2015-A-10, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), aby ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník podal dne 3.12. 2015 insolvenční návrh, kterým se domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a prohlášení konkursu na svůj majetek. Uvedl, že má více věřitelů a závazky, které není schopen plnit, a je předlužen. Specifikoval své věřitele, výše a data splatnosti závazků. Dle připojeného seznamu majetku dlužník vlastní movité věci, a to 3 osobní automobily a věci převážně představující vybavení kanceláře, včetně licence restauračního a isir.justi ce.cz pokladního softwaru, vše v aktuální hodnotě 702.600 Kč a pohledávku ve výši 1.128.455,11 Kč, pravděpodobně dobytnou. Proto soud prvního stupně s ohledem na rozsah majetku dlužníka (nedostatek disponibilních finančních prostředků) a předpokládané náklady řízení postupoval dle ustanovení § 108 IZ a stanovil zálohu k jejich krytí, a to v maximální možné výši, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, v němž poukázal na skutečnost, že nedisponuje žádnými finančními prostředky, ale pouze movitým majetkem a pohledávkami. Proto není fakticky v jeho silách splnit uloženou povinnost a složit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Movitý majetek, kterým dlužník disponuje, má mnohem vyšší hodnotu, než uložená záloha. Proto nejsou splněny podmínky pro uložení zálohy, neboť z výtěžku prodeje majetkové podstaty budou prokazatelně získány finanční prostředky v této výši. Dlužník navíc nemůže se svým majetkem disponovat a zpeněžit ho, neboť je omezen v nakládání se svým majetkem v důsledku exekučních řízení vedených na jeho majetek. Z uvedených důvodů se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozhodným v přezkoumávané věci je insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., ve znění novely č. 294/2013 Sb. účinné od 1.1.2014.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že insolvenční návrh dlužníka je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 IZ, neboť tvrdí, že má celkem 65 věřitelů, vůči nimž má splatné dluhy v celkové výši cca 11.259.589,04 Kč. V jeho majetku jsou pohledávky ve výši 1.128.455,11 Kč a hmotný majetek včetně licencí, restauračního software v pořizovací ceně 1.547.300 Kč v aktuální hodnotě 702.600 Kč. S ohledem na rozsah majetku dlužníka lze rovněž učinit závěr, že dlužník není schopen tyto své závazky hradit, neboť je nehradí déle jak 3 měsíce po lhůtě splatnosti. Je zde tedy důvodný předpoklad, že úpadek dlužníka bude řešen konkursem, jak to konečně i samotný dlužník navrhuje. V seznamu závazků připojenému k návrhu dlužník uvedl závazky v celkové výši 10.612.973,68 Kč a závazky ze mzdových nároků svých zaměstnanců ve výši

436.456 Kč. K návrhu připojil seznam pohledávek a majetku, v němž tvrdil pohledávku za Stanislavou Šerfovou ve výši 606.353,11 Kč, hmotný majetek v pořizovací ceně 1.547.300 Kč v aktuální hodnotě 702.600 Kč. Netvrdil žádnou peněžní hotovost. Poté vydal soud napadené rozhodnutí.

Jak již uvedl soud prvního stupně, ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ stanoví, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

Ze shora citovaného ustanovení tedy vyplývá, že lze po insolvenčním navrhovateli, včetně dlužníka, zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat, pokud tyto prostředky, zejména pohotové finanční prostředky na počáteční činnost insolvenčního správce, nelze zajistit jinak, což je i přezkoumávaný případ.

Dle insolvenčního návrhu i předloženého seznamu majetku dlužník vlastní pouze movitý majetek, který odhaduje na částku cca 702.600 Kč a pohledávku za Stanislavou Sherfovou ve výši jistiny 522.102 Kč, včetně úroků z prodlení ve výši 606.353,11 Kč, jejíž dobytnost není známa. Podle insolvenčního návrhu i seznamu majetku tedy dlužník nemá v současné době ve své dispozici žádné bezprostředně použitelné finanční prostředky.

Odvolací soud na základě těchto zjištění uzavírá, že nelze v této fázi řízení spekulovat nad tím, kdy se majetek dlužníka podaří správci zpeněžit, případně v jakém rozsahu a s jakým výtěžkem. Je přitom třeba shodně se soudem prvního stupně zdůraznit, že pohotové finanční prostředky jsou potřebné především pro počáteční činnost správce (poštovné, znalečné, inzerci, cestovné apod.).

Proto dospěl odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v přezkoumávaném případě nutné a to včetně požadované výše, neboť v případě, že po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek bude insolvenční správce zpeněžovat, pak tomu nutně předchází jednak soupis tohoto majetku, jeho zajištění, ocenění, což si vyžádá bezprostřední náklady.

Dále je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že bude-li správce zpeněžovat, pak jen odměna správce ze zpeněžení bude činit dle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky

č. 313/2007 Sb. nejméně 45.000 Kč (k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem) a zcela nepochybně správci vzniknou i hotové výdaje či náklady konkursu. Dále s účinností od 1.1.2014 má správce nárok, při řešení úpadku konkursem, na další odměnu a to z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele 1.000 Kč (§ 2a uvedené vyhlášky). V případě, že je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení žádného majetku (nebyl získán žádný výtěžek), pak náleží správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, nejméně však opět 45.000 Kč, k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem (§ 2a vyhl. č. 313/2007 Sb., § 38 odst. 1, odst. 2 IZ v platném znění).

Jak již bylo uvedeno shora, smyslem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek pohotových finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a dále rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by musel hradit odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu a nelze rovněž po správci spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svých prostředků. Nelze rovněž přehlédnout, že dle ustanovení § 108 odst. 1 IZ může insolvenční soud uložit zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení pouze do rozhodnutí o úpadku, kdy zpravidla hodnota majetku a jeho zpeněžitelnost, není soudu známa.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, je věcně správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 25. května 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu