1 VSOL 469/2013-A-24
KSBR 31 INS 10182/2013 1 VSOL 469/2013-A-24

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka ROTTER, s.r.o., se sídlem Vír 1, PSČ 592 66, IČ 46965211, o insolvenčním návrhu navrhovatelů: a) věřitele Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Vír 60, PSČ 592 66, b) věřitelky Romany anonymizovano , anonymizovano , bytem Vír 279, PSČ 592 66, c) věřitele Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Věstínek 42, PSČ 592 65, o odvolání navrhovatelů a), b) a c) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17.4.2013, č.j. KSBR 31 INS 10182/2013-A-8,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), odmítl insolvenční návrh navrhovatelů a), b) a c) (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně odkázal na ust. § 103 odst. 1, 2 a na ust. § 3 odst. 1 IZ a uvedl, že insolvenční návrh navrhovatelů neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka, neboť navrhovatelé řádně neosvědčili platební neschopnost dlužníka. Konstatoval, že pro závěr, že dlužník není schopen hradit své splatné závazky, nestačí pouze tvrdit, že dlužník své závazky řádně neuhradil, tj. že nevyplatil mzdu za měsíce leden a únor roku 2013, ani skutečnost, že s navrhovateli ukončil pracovní poměr a ani samotné tvrzení, že dlužník nehradí své závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, neboť v takovém případě se neuplatní ani jedna z vyvratitelných právních domněnek platební neschopnosti dlužníka dle ust. § 3 odst. 2 IZ, protože v takovém případě není z tvrzení zřejmé, že dlužník neplní alespoň dva peněžité závazky po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti, ani není zřejmé, zda dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (v jaké výši své závazky neplní a v jaké výši jsou nadále hrazeny) a ani nelze uzavřít, že není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp.zn. 29 NSČR 7/2008 a uvedl, že věřitel, který uplatnil svoje právo v insolvenčním řízení, musí tvrdit nejen údaje o své splatné pohledávce za dlužníkem, nýbrž musí být schopen tvrdit skutečnosti, jež mohou osvědčit úpadek dlužníka. Na tomto základě insolvenční návrh věřitelů odmítl s tím, že navrhovatele nevyzýval k odstranění vad návrhu postupem dle § 43 odst. 1 o.s.ř., neboť takový postup ustanovení § 128 odst. 1 IZ vylučuje. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že v projednávané věci by byli navrhující věřitelé povinni nahradit dlužníku jeho náklady, dlužníku však v řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení podali navrhovatelé a), b) a c) odvolání, v nichž shodně namítali, že mají vůči dlužníku splatné mzdové nároky za měsíc leden 2013 (splatné v únoru 2013) a za měsíc únor 2013 (splatné v březnu 2013) a je jim známo, že dlužník má minimálně další dva peněžité závazky na sociálním a zdravotním pojištění, jež neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Uvedli, že k odvolání přikládají seznam zaměstnanců, jimž dlužník rovněž nevyplatil mzdy po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti se splatností nároků v únoru a březnu roku 2013. Uvedli, že o úpadku dlužníka svědčí rovněž skutečnost, že ke dni 11.4.2013 ukončil výrobu a rozvázal pracovní poměr se zaměstnanci. Odvolatelé žádali, aby insolvenční soud sám zjistil potřebné informace a poskytl tak odvolatelům součinnost a uvedli, že svoje nároky uplatnili v insolvenčním řízení proto, aby mohli dosáhnout uspokojení svých splatných mzdových nároků Úřadem práce ČR dle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, podle něhož je podmínkou k výplatě mzdových nároků podání insolvenčního návrhu na zaměstnavatele. Domáhali se zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů a), b) a c) nejsou důvodná.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení bylo zahájeno na základě insolvenčního návrhu navrhovatele a), doručeného soudu prvního stupně dne 11.4.2013 v 15.03 hodin, jímž se věřitel domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka ROTTER, s.r.o. Navrhovatel a) tvrdil, že byl u dlužníka zaměstnán dle pracovní smlouvy ze dne 29.10.2009, den 11.4.2013 s ním dlužník rozvázal pracovní poměr z důvodu zrušení zaměstnavatele dle § 52, písm. a) zákoníku práce. Mzdu za měsíce leden a únor roku 2013 (splatnou dne 28.2.2013 a dne 28.3.2013) mu dlužník nevyplatil, ačkoliv se k tomu zavázal. Navrhovatel a) uvedl, že tyto skutečností dokládají úpadek dlužníka, neboť dlužník není schopen plnit své závazky a má zároveň více věřitelů, jelikož zaměstnával další zaměstnance, kterým dlužní mzdu. Dne 11.4.2013 v 15.05 hodin byl doručen soudu prvního stupně další insolvenční návrh navrhovatelky b), jímž se navrhovatelka b) domáhala rozhodnutí o úpadku dlužníka ROTTER, s.r.o. Navrhovatelka b) tvrdila, že byla zaměstnankyní dlužníka dle pracovní smlouvy ze dne 1.10.2010, dne 11.4.2013 s ní dlužník rozvázal pracovní poměr z důvodu zrušení zaměstnavatele dle § 52 písm. a) zákoníku práce. Mzdu splatnou dne 28.2.2013 a dne 28.3.2013 za měsíc leden 2013 a únor 2013 jí dlužník nevyplatil, ačkoliv se k tomu zavázal. Navrhovatelka b) uvedla, že tyto skutečnosti dokládají úpadek dlužníka, neboť není schopen plnit své závazky a zároveň má více věřitelů, jelikož zaměstnával další zaměstnance, kterým dluží mzdu. Dne 11.4.2013 v 15.07 hodin byl doručen insolvenčnímu soudu insolvenční návrh navrhovatele c), jímž se navrhovatel c) domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka ROTTER, s.r.o. Navrhovatel c) tvrdil, že byl u dlužníka zaměstnán dle pracovní smlouvy ze dne 31.3.2003, dne 8.4.2013 s ním dlužník rozvázal pracovní poměr dohodou dle § 56 odst. 1, písm. b) zákoníku práce, přičemž mu nevyplatil mzdu za dva měsíce splatnou dne 28.2.2013 a dne 28.3.2013, ačkoliv se k tomu zavázal. Uvedl, že tyto skutečnosti dokládají úpadek dlužníka, neboť není schopen plnit své závazky a má zároveň více věřitelů, jelikož zaměstnával další zaměstnance, kterým dluží mzdu. Poté soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku (z důvodu insolvence), jestliže má: a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit. Podle odstavce 2 uvedeného zákonného ustanovení se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je b) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává a musí z něj být patrno, čeho se insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Ze shora citovaného ustanovení § 3 odst. 1 IZ vyplývá, že stav úpadku pro platební neschopnost je definován třemi znaky, a to mnohostí věřitelů (nejméně dvou), existencí závazků, které jsou více jak 30 dnů po splatnosti, a objektivní neschopností dlužníka své závazky splácet. Čtyři vyvratitelné domněnky dlužníkovy platební neschopnosti jsou konstruovány v ustanovení § 3 odst. 2 IZ.

Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud ČR již ve svém usnesení ze dne 27.10.2010, sp. zn. 29 NSČR 1/2008 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88/2010), formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srov. § 3 odst. 1 IZ). V otázce (ne) schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1, písm. c/ IZ) přitom může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2, písm. a/ IZ), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2, písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2, písm. c/ IZ).

V usnesení ze dne 21.12.2011, sp. zn. 29 NSČR 14/2011 (jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR) pak Nejvyšší soud dále uzavřel, že také věřitelský insolvenční návrh musí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 insolvenčního zákona obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.

Odvolací soud především uzavírá, že ve smyslu ust. § 107 odst. 1, věty první IZ posuzoval z hlediska náležitostí insolvenčního návrhu dle § 103 odst. 2 IZ insolvenční návrhy navrhovatelů a), b) a c) jako návrh jediný, neboť insolvenční návrhy navrhovatelů b) a c) se považují za přistoupení k řízení a nelze je tudíž posuzovat jako samostatné insolvenční návrhy.

Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně, že insolvenční návrh navrhovatelů a), b) a c) požadavky kladené ustanovením § 103 odst. 2 IZ na insolvenční návrh nesplňuje, neboť v insolvenčním návrhu jsou sice řádně označeni tři věřitelé dlužníka /navrhovatelé a), b) a c)/ a tři jejich peněžité pohledávky vůči dlužníkovi, které jsou déle jak 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 1, písm. a/ a b/ IZ), v insolvenčním návrhu však absentují tvrzení, která by osvědčovala platební neschopnost dlužníka. Soud prvního stupně správně uzavřel, že tvrzené peněžité závazky dlužníka se staly splatnými v únoru 2013, ke dni podání insolvenčního návrhu (11.4.2013) a ke dni rozhodování soudu prvního stupně (17.4.2013), tyto závazky nebyly déle jak 3 měsíce po lhůtě splatnosti, a proto z těchto tvrzení nelze dovodit domněnku platební neschopnost dlužníka dle § 3 odst. 1, písm. c), § 3 odst. 2, písm. b) IZ. V insolvenčním návrhu nejsou tvrzeny ani skutečnosti, z nichž by bylo možné uzavřít, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, neboť nebylo tvrzeno, v jaké výši a vůči kolika subjektům má dlužník závazky, a které z těchto závazků neplní (§ 3 odst. 1, písm. c/, § 3 odst. 2, písm. a/ IZ) a nebylo ani tvrzeno, že by nebylo možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 1, písm. c/, § 3, odst. 2, písm. c/ IZ). Obecné tvrzení o tom, že dlužník není schopen plnit své závazky a zároveň má více věřitelů, jelikož zaměstnává další zaměstnance, kterým dluží mzdu, je nedostatečné.

Judikatura soudů je přitom ustálena v závěru, že vady insolvenčního návrhu lze odstranit pouze do doby, než insolvenční soud rozhodne o odmítnutí návrhu dle ustanovení § 128 odst. 1 IZ (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2008, sp.zn. KSPH 20 INS 437/2008, 1 VSPH 5/2008-A, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11 v roce 2009). V odvolacím řízení proto nelze přihlížet ke skutečnosti, že ke dni rozhodování odvolacího soudu již uplynula lhůta tří měsíců od splatnosti tvrzených pohledávek a byla by tedy dodatečně splněna vyvratitelná domněnka platební neschopnosti dlužníka dle § 3 odst. 2, písm. b) IZ.

Pro úplnost je třeba uvést, že povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti není splněna tím, že navrhovatel odkáže na listinné důkazy, které připojí k insolvenčnímu návrhu, neboť přílohy a listinné důkazy nejsou součástí insolvenčního návrhu-§ 103 odst. 3, věta druhá IZ (srov. závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp.zn. 29 NSČR 7/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod č. 91/2009). Výjimečně je připuštěno, aby byly rozhodné skutečnosti dovozovány z povinných příloh vyjmenovaných v ust. § 104 IZ, a to pouze u dlužnického insolvenčního návrhu.

Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Dlužníkovi, který byl v odvolacím řízení úspěšný, nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť mu podle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a navrhovatelům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 24. června 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu