1 VSOL 44/2016-A-35
KSOS 39 INS 22063/2014 1 VSOL 44/2016-A-35

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužnice Karin anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Zábřeh, Výškovická 2579/75, PSČ 700 30, o insolvenčním návrhu věřitele OREA-INVEST s.r.o., se sídlem Ostrava-Poruba, Svojsíkova 1596/2, PSČ 708 00, IČ: 25842480, zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Sokolská tř. 21, PSČ 702 00, o odvolání navrhujícího věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.9.2015, č.j. KSOS 39 INS 22063/2014-A-26

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), zastavil insolvenční řízení ve věci dlužnice Karin anonymizovano (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že navrhovatel ani přes výzvu soudu zrealizovanou usnesením ze dne 20.7.2015, č.j. KSOS 39 INS 22063/2014-A-22, ve stanovené lhůtě nezaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ustanovením § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že dlužnici v řízení náklady nevznikly, a proto jí náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.

Proti tomuto usnesení podal navrhující věřitel odvolání, v němž namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nezákonné, neboť z insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice vlastní nemovité věci v Trojanovicích v hodnotě přesahující částku 3 mil. Kč a je proto nepochybné, že prostředky k úhradě nákladů insolvenčního řízení lze zajistit z tohoto majetku. Jelikož uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení navrhovateli bylo nedůvodné, je nesprávný i postup soudu prvního stupně, kterým insolvenční řízení z důvodu nezaplacení zálohy zastavil. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Dlužnice se k odvolání nevyjádřila.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 12.8.2014 insolvenčním návrhem navrhujícího věřitele, jímž se navrhovatel domáhal rozhodnutí o úpadku dlužnice Karin anonymizovano a řešení jejího úpadku konkursem. K výzvě soudu prvního stupně zrealizované usnesením ze dne 1.6.2015, č.j. KSOS 39 INS 22063/2014-A-17, dlužnice předložila seznam majetku opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedla, že nevlastní finanční majetek, cenné papíry, obchodní podíly ve společnostech, nemá finanční prostředky ani pohledávky, je vlastnicí nemovitostí nacházejících se v obci a v katastrálním území Trojanovice a z movitého majetku má pouze věci osobní potřeby. Na tomto základě soud prvního stupně usnesením ze dne 20.7.2015, č.j. KSOS 39 INS 22063/2014-A-22, uložil navrhovateli, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení písemného vyhotovení usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč a současně navrhovatele poučil dle ustanovení § 108 odst. 3 IZ o tom, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního

řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může soud insolvenční řízení zastavit. Usnesení bylo navrhovateli doručeno dne 23.7.2015 a nabylo právní moci dne 8.8.2015. Dne 9.9.2015 sdělila účtárna soudu prvního stupně, že záloha na náklady insolvenčního řízení nebyla do 8.9.2015 zaplacena. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2).

Podle ustanovení § 108 odst. 3 IZ, nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Vzhledem k tomu, že usnesení o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je v právní moci, je z hlediska věcné správnosti napadeného rozhodnutí významné pouze to, že navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení uloženou mu pravomocným rozhodnutím insolvenčního soudu nezaplatil, a to ani v rámci odvolacího řízení (což ostatně navrhovatel sám ani netvrdí) a dále to, že navrhovatel byl v usnesení o povinnosti zaplatit zálohu ve smyslu ustanovení § 108 odst. 3 IZ poučen o možnosti zastavení řízení pro nezaplacení zálohy. Jsou-li splněny tyto předpoklady, insolvenční soud má právo insolvenční řízení zastavit, přičemž mu nelze důvodně vytýkat, že nepřikročil k druhé možnosti, a to k vymáhání nezaplacené zálohy v rámci výkonu rozhodnutí, když je věcí insolvenčního soudu, kterou variantu v případě nezaplacení zálohy zvolí. V řízení ani nevyšly najevo skutečnosti, pro něž by bylo nadbytečné trvat na uhrazení zálohy (což by byla například skutečnost, že dlužnice disponuje pohotovými prostředky k úhradě prvotních nákladů insolvenčního řízení, nikoliv však nemovitým majetkem, u něhož nelze v této fázi řízení předjímat, zda a za jakou částku a v jakém časovém horizontu bude zpeněžen), ani tu nejsou takové okolnosti, pro něž by bylo řešení úpadku dlužnice nezbytné nebo obecně žádoucí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2013, senátní značky 29 NSČR 39/2013, které je dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Vzhledem k tomu, že navrhovatel ve svém odvolání netvrdí žádné relevantní důvody, které by mohly být důvodem změny napadeného rozhodnutí, je třeba považovat rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení insolvenčního řízení za věcně správné. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ustanovení § 224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř., když v odvolacím řízení byla úspěšná dlužnice, které však podle obsahu spisu v odvolacím řízení náklady nevznikly, a proto odvolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a navrhovateli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 26.ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu