1 VSOL 384/2015-A-17
KSOS 39 INS 23345/2014 1 VSOL 384/2015-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužnice Ladislavy anonymizovano , anonymizovano , bytem Šumperk, nám. Míru 364/1, PSČ 787 01, identifikační číslo 74124978, zastoupené Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem Šumperk, nám. Míru 9, PSČ 787 01, o insolvenčním návrhu dlužnice, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.11.2014, č. j. KSOS 39 INS 23345/2014-A-9,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), uložil dlužnici, aby zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že dlužnice v minulosti podnikala, má závazky vůči osmi věřitelům z podnikatelské činnosti a přes výzvu soudu doložila souhlasy pouze pěti věřitelů s řešením jejího úpadku oddlužením. Dlužnice tedy není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 IZ), její návrh na povolení oddlužení bude odmítnut (§ 390 odst. 3 IZ), a způsobem řešení jejího úpadku bude konkurs (§ 396 odst. 1 IZ). Za této situace je třeba dlužnici uložit zálohu ke krytí nákladů insolvenčního řízení, neboť dlužnice nemá disponibilní prostředky. Dlužnice sice vlastní nemovitý majetek, tento je však zatížen exekutorskými zástavními právy a výtěžek z jeho zpeněžení bude použit především k úhradě pohledávek zajištěných věřitelů a nákladů, které bezprostředně vzniknou v souvislosti s jeho zpeněžováním a dále k úhradě odměny insolvenčního správce související se zpeněžováním tohoto majetku (§ 1 odst. 2 vyhl. č. 313/2007 Sb.). Výši zálohy soud prvního stupně odůvodnil minimální výší odměny insolvenčního správce při řešení úpadku dlužníka konkursem, jež činí 45.000 Kč (vyhlášky č. 313/2007 Sb.).

Proti tomuto usnesení podala dlužnice odvolání, v němž namítala, že rozhodnutí soudu prvního stupně o uložení zálohy je předčasné a nesprávné. Podmínky pro uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení nebyly splněny, protože soud mohl o jejím insolvenčním návrhu rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Dlužnice uvedla, že všechny věřitele podnikatelských závazků oslovila se žádostí o vyjádření, zda souhlasí s řešením jejího úpadku formou oddlužení, někteří z nich se však nevyjádřili. Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí zcela opomíjí, že souhlas věřitelů podnikatelských závazků může být vyjádřen různým způsobem. Dlužnice vyslovila názor, že vyjádření souhlasu nezajištěného věřitele s řešením dlužníkova úpadku oddlužení není povinnou náležitostí návrhu na povolení oddlužení (viz. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ve věci sp. zn. KSBR 45 INS 5018/2014, 1 VSOL 313/2014-A-14), neboť souhlas lze vyjádřit i tak, že nezajištěný věřitel hlasuje o způsobu oddlužení, aniž by vznesl námitky proti povolení oddlužení (§ 403 odst. 2 IZ). Navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 27.8.2014 insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužnice domáhala rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužnice uvedla, že má 24 peněžitých závazků, jež nehradí déle jak 24 měsíců, závazky jsou déle jak 30 dnů po splatnosti a dlužnice zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků, neboť splátky závazků převyšují výši, kterou je schopna splácet. V návrhu označila

11 nezajištěných nevykonatelných závazků a 12 nezajištěných vykonatelných závazků. K výzvě soudu dlužnice předložila seznam závazků opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž označila 8 nezajištěných nevykonatelných závazků vůči 8 věřitelům s tím, že závazky vůči 4 věřitelům pochází z podnikání, 9 nezajištěných vykonatelných závazků vůči 9 věřitelům s tím, že závazky vůči 3 věřitelům pochází z podnikání a 1 vykonatelný zajištěný závazek pocházející z podnikání a seznam majetku opatřený podpisem s prohlášením, že je správný a úplný, v němž uvedla, že vlastní pouze mobilní telefon v hodnotě cca 500 Kč, televizi a spoluvlastnický podíl na pozemcích-zahradě v Petrově nad Desnou. Soud prvního stupně usnesením ze dne 24.9.2014, č. j. KSOS 39 INS 23345/2014-A-6, vyzval dlužnici, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení usnesení doplnila návrh na zahájení insolvenčního řízení spojený s návrhem na povolení oddlužení tak, že doloží souhlas věřitelů, jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti, s povolením oddlužení. Na tuto výzvu reagovala dlužnice podáním doručeným soudu dne 2.10.2014, v němž uvedla, že věřitelům podnikatelských závazků zaslala výzvy k vyjádření a pokud se věřitel písemně nevyjádřil, vychází ze závěru, že s řešením jejího úpadku oddlužením souhlasí. Dlužnice soudu předložila žádosti o sdělení ze dnů 31.8.2014 a 29.9.2014 , z nichž se podává, že dlužnice zaslala věřitelům podnikatelských závazků-Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Územní pracoviště Šumperk, Roman Mazák-NUGET, se sídlem Šumperk, Průmyslová 5, Okresní správa sociálního zabezpečení Šumperk, OSA, o.s., se sídlem Praha 6, Československé armády 20, RWE Energie s.r.o., se sídlem Praha 10-Strašnice, Limušská 3135/12, ČEZ Prodej, s.r.o., se sídlem Praha, Duhová 425/1, ASTUR Jeseník, s.r.o., se sídlem Praha 7-Holešovice, Bubenská 8a, Vodafon Czech Republic, a.s., se sídlem Praha 10, Vinohradská 167, B4B Inkaso s.r.o., se sídlem Havířov-Podlesí, Okrajová 1636/4c, žádost o sdělení, zda souhlasí s řešením úpadku dlužnice oddlužením. Dlužnice věřitele požádala, aby jí odpověď zaslali ve lhůtě deseti dnů s tím, že nebude-li jí vyjádření doručeno, bude mít za to, že věřitel s řešením jejího úpadku oddlužením souhlasí. Věřitelé Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Roman Mazák-NUGET, OSA-ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s., RWE energie, s.r.o., sdělili, že s oddlužením dlužnice souhlasí. Věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení sdělil přípisem ze dne 20.8.2014, že s řešením úpadku dlužnice oddlužením nemůže vyslovit souhlas, neboť toto rozhodnutí závisí na rozhodnutí příslušného krajského soudu. Souhlasy či nesouhlasy jiných věřitelů s oddlužením dlužnice netvrdila a nepředložila. Podáním doručeným soudu dne 17.10.2014 dlužnice zaslala soudu vyjádření věřitele B4B inkaso s.r.o. ze dne 2.10.2014, že nemá vůči dlužnici pohledávku a je třeba kontaktovat příslušného věřitele Home Credit, a.s. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 108 IZ, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1, písm. b) IZ, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ, dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 397 odst. 1, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2, písm. a) IZ), a proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že má potřebné souhlasy všech věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, a že tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Pokud toto skutkové tvrzení v návrhu schází, nelze postupovat podle shora citovaného ustanovení § 397 odst.1 IZ, neboť pochybnosti o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení lze mít, jen když dlužník souhlasy tvrdí, ale zatím nedokládá.

V posuzované věci dlužnice v návrhu označila 7 věřitelů, vůči nimž má nezajištěné závazky pocházející z její podnikatelské činnosti, přičemž k výzvě soudu tvrdila a předložila souhlasy s řešením jejího úpadku oddlužením toliko ve vztahu k věřitelům Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Roman Mazák -NUGET, OSA-ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s., RWE energie, s.r.o. Naopak věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení Šumperk výslovně sdělil, že nemůže s řešením úpadku dlužnice oddlužením vyslovit souhlas, neboť rozhodnutí závisí na příslušném krajském soudu. Ve vztahu k věřitelům ČEZ prodej, s.r.o., ASTUR Jeseník, s.r.o., Vodafon Czech Republic, a.s. a B4V inkaso, s.r.o., resp. Home Credit, a.s., dlužnice souhlasy s oddlužením nedoložila a ani netvrdila. Ve vztahu k těmto věřitelů, jež se k žádosti dlužnice o udělení souhlasu nevyjádřili, nelze vycházet z předpokladu, že s oddlužením dlužnice souhlasí, neboť insolvenční zákon v ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ takovou formu souhlasu nepředpokládá. Jak již bylo vysvětleno shora, dlužnice musí souhlasy věřitelů alespoň tvrdit, není třeba je dokládat, což však ve vztahu k věřitelům ČEZ prodej, s.r.o., ASTUR Jeseník, s.r.o., Vodafon Czech Republic, a.s. a B4V inkaso, s.r.o., resp. Home Credit, a.s., neučinila, a proto nelze vycházet z pochybnosti, zda je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 397 odst. 1, § 389 odst. 2, písm. a/ IZ).

Tento výklad ustanovení § 389 odst.1, písm. b), odst. 2, písm. a) IZ byl odvolacím soudem přijat s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, které bylo prezentováno na celostátním školení pro insolvenční soudce v květnu 2014 v Kroměříži. Rozhodovací praxe odvolacího soudu byla v období bezprostředně po účinnosti novely insolvenčního zákona odlišná, neboť vycházela z mylného názoru, že tvrzení o souhlasu věřitelů ve smyslu § 389 odst.2, písm. b) není nezbytnou obsahovou náležitostí návrhu na povolení oddlužení, a proto se zkoumání otázky souhlasu odkládá až na schůzi věřitelů podle § 403 IZ. Nutno též připustit, že rozhodovací praxe odvolacích soudů dosud není v této otázce zcela jednotná, a to s ohledem na absenci judikatury dovolacího soudu.

Ve shodě se soudem prvního stupně proto odvolací soud konstatuje, že na dlužnici nelze pohlížet jako na osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, což je skutečnost odůvodňující odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ust. § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o řešení úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužnice je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že její úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu majetku dlužnice (§ 211 IZ), se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužnice v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatit zálohu.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 IZ, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen vyhláška ), pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení jednotlivého předmětu zajištění činí 9% z částky od 0-1 mil. Kč (odstavec 2) a odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 25% z částky od 0 do 500 tis. Kč (odstavec 3). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč (odstavec 5).

Podle § 2a vyhlášky, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených pohledávek podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výši 50.000 Kč proto považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21%).

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 27. srpna 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu