1 VSOL 313/2014-A-14
KSBR 45 INS 5018/2014 1 VSOL 313/2014-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníků-manželů a) Miloslava anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo: 634 07 647, bytem Břeclav, U Splavu 2868/2, PSČ 690 02, b) Radmily anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo: 723 98 108, bytem Břeclav, U Splavu 2868/2, PSČ 690 02, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 45 INS 5018/2014, o insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků ze dne 9. března 2014, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.2.2014, č.j. KSBR 45 INS 5018/2014-A-7 takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.2.2014, č.j. KSBR 45 INS 5018/2014-A-7 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 odst. 1, odst. 2 a 4, § 389, § 390 a § 396 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníkům, aby ve stanovené lhůtě zaplatili na označený účet soudu nebo v hotovosti v pokladně soudu, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že insolvenčním návrhem ze dne 24.2.2014 se dlužníci domáhali vydání rozhodnutí o svém úpadku a současně žádali o povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Dlužník a) uvedl, že vedle příjmu ze zaměstnání má příjem jako OSVČ ve výši 2.500 Kč měsíčně. Skutečnost

že dlužník a) podniká, soud prověřil z výpisu z Živnostenského rejstříku, z něhož se podává, že dlužník podniká od roku 1996 doposud, v předloženém seznamu závazků dlužník uvedl celkem sedm závazků z podnikání. Dle názoru soudu činnost podnikatele předpokládá určitou zdatnost a profesionální úroveň, proto podnikatel nese plně podnikatelské riziko, s jehož důsledky musí být také připraven se vypořádat. Tato specifika podnikatelské činnosti se logicky projevují i v úvaze, že v případě neúspěchu podnikání, jež vedlo k podnikatelově úpadkové situaci, nemůže být věřitelům závazků vzniklých z podnikatelské činnosti vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení. Nicméně pro posouzení věci je rozhodné, že zákonem č. 294/2013 Sb. byl insolvenční zákon v ust. § 389 zásadním způsobem novelizován a tudíž návrh na oddlužení může podat i fyzická osoba podnikatel, která nemá dluhy z podnikání, ledaže se jedná o dluhy vymezené v odstavci 2 ustanovení § 389 IZ. Přestože dlužník a) ve svém návrhu řádně identifikoval a konkretizoval své závazky z podnikání, současně však netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ust. § 389 odst. 2 IZ. Lze tedy uzavřít, že v daném případě dlužníkovi dluhy z podnikání brání uplatnění institutu oddlužení, proto úpadek dlužníka a) nelze řešit oddlužením a jeví se jediným možným způsobem řešení jeho úpadku konkurs. Za dané situace byl tedy návrh na povolení oddlužení podán někým, kdo k tomu není oprávněn (§ 396 odst. 1 IZ). Proto je pro další řízení potřebné složení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, přičemž soud prvního stupně podrobně vyložil její smysl a účel.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci včasné odvolání. Odkázali na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29.1.2014, č.j. KSBR 37 INS 20247/2013, 1 VSOL 1197/2013-A-18, v němž je formulován závěr, že novela insolvenčního zákona v ust. § 389 umožnila podat návrh na povolení oddlužení též podnikajícím fyzickým osobám a to dokonce za situace, že mají závazky vzešlé z podnikání, pokud s tím souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávky jde. Přitom souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na oddlužení (§ 392 odst. 1 IZ) a to na rozdíl od souhlasu věřitelů s nižším plněním než 30%. Proto nelze přičítat k tíži dlužníků, že tento souhlas ke svému návrhu nepřipojili a bude nezbytné postupovat dle ust. § 397 odst. 1 IZ a v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, bude třeba oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Z tohoto důvodu dlužníci navrhli, aby napadené usnesení bylo zrušeno a aby jim bylo povoleno oddlužení formou splátkového kalendáře bez stanovení zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání nelze upřít důvodnost.

V přezkoumávané věci se ze spisu soudu prvního stupně podává, že insolvenčním návrhem, spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu 25.2.2014 se dlužníci (manželé) domáhají zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením formou splátkového kalendáře. Uvedli, že mají 13 věřitelů, vůči nim 21 splatných nezajištěných závazků v celkové výši 1.268.274 Kč, řada z nich pochází z jejich podnikatelské činnosti. Jelikož výše měsíčních splátek činí 26.023 Kč, což přesahuje jejich současné výdělkové možnosti, proto v průběhu roku 2013 zastavili platby. Své věřitele dlužníci řádně označili, uvedli výši jednotlivých závazků, včetně dat splatnosti a označili věřitele, vůči nimž mají závazky z podnikání. Ke svému návrhu dlužníci mimo jiné doložili řádné seznamy svých závazků, svého majetku a doklady o příjmech. Z těchto listin a tvrzení v návrhu je dále zjistitelné, že dlužník a) má vyživovací povinnost k manželce a dceři anonymizovano ( anonymizovano ), je v pracovním poměru u společnosti Fosfa akciová společnost, s průměrným čistým měsíčním příjmem 15.708 Kč, dále podniká a jeho příjem z podnikání činí měsíčně čistého 2.500 Kč; kromě toho tvrdí další příjem od MSK Břeclav z trenérské činnosti ve výši 3.000 Kč měsíčně čistého. Celkem tvrdí měsíční čistý příjem 21.208 Kč. Dlužnice b) je v současné době evidována na úřadu práce, nepobírá podporu, usiluje o zaměstnání; má vyživovací povinnost k manželovi (dlužníku a/) a k dceři anonymizovano , anonymizovano . Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení, se závěrem, jak je uveden shora.

Jak již bylo v napadeném usnesení i v odvolání správně zdůrazněno, s účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb.

Podle ust. § 389 odst. 1, písm. b) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání. Nicméně ust. § 389 odst. 2, písm. a) IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, dále stanoví, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ust. § 108 IZ ve znění účinném od 1.1.2014 insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že s účinností od 1.1.2014 byl do insolvenčního zákona zaveden také nový institut, a to společný návrh manželů na povolení oddlužení (§ 394a IZ), podle něhož, stručně řečeno, manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně s tím, že po dobu trvání insolvenčního řízení o společném návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení mají manželé postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka.

Podle ust. § 397 odst. 1, ve znění účinném od 1.1.2014, nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ust. § 403 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 3 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání (odstavec 2).

S ohledem na shora citovaná ustanovení, především ust. § 389 odst. 1, písm. b), odst. 2 písm. a) IZ je třeba uzavřít, že návrh na povolení oddlužení jsou oprávněny podat též fyzické osoby, které podnikají, pokud nemají závazky z podnikání a dokonce mohou podat návrh na oddlužení též fyzické osoby (ať již jde o podnikatele či osobu již nepodnikající) a to i za situace, když mají závazky vzešlé z podnikání, pokud s tím (s oddlužením) ovšem souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávky jde. Nicméně tento souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení (§ 392 odst. 1 IZ), a to na rozdíl od souhlasu věřitele s nižším plněním než 30 % (§ 392 IZ). Proto nelze přičítat k tíži dlužníků, pokud tento souhlas nepřipojí již k návrhu na povolení oddlužení, ale bude nezbytné v takovém případě postupovat dle ust. § 397 odst. 1 IZ a v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, bude třeba oddlužení povolit a tuto otázku přezkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

V této souvislosti (k souhlasu věřitelů s pohledávkami vůči dlužníku z podnikání) odvolací soud pro úplnost odkazuje i na důvodovou zprávu k zákonu č. 294/2013 Sb., v níž v obecné části, pod bodem 3.2. ad v.) zákonodárce mimo jiné uvedl, že V oblasti oddlužení se jeví logickým vyústěním přijetí úpravy, která umožní dlužníku, jenž není podle zákona považován za podnikatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sen. zn. 29 NSČR 3/2009, uveřejněné pod číslem 79/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), řešit úpadek oddlužením přesto, že některý z jeho závazků (nebo všechny) pochází z podnikání. Předpokladem takového řešení je zásadně souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde. Tento souhlas může být vyjádřen různým způsobem (včetně toho, že věřitel nenamítne ničeho proti navrženému způsobu řešení úpadku dlužníka) .

S ohledem na novou právní úpravu, podle které již není významný podíl dlužníkových závazků z podnikání v poměru k jeho celkovým závazkům, ale je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2, písm. a/ IZ) a který za dané situace (když dosud žádný výslovný nesouhlas takového věřitele ze spisu nevyplývá) bude soud prvního stupně zkoumat až na schůzi věřitelů (§ 403 odst. 1, odst. 2 IZ), jsou v přezkoumávané věci závěry soudu prvního stupně o tom, že návrh dlužníků na povolení oddlužení bude nutno odmítnout (§ 390 odst. 3 IZ), jakož i na to navazující rozhodnutí o uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, předčasné a ve svých důsledcích nesprávné.

Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.).

V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat insolvenčním návrhem dlužníků i jejich návrhem na povolení oddlužení věcně. Dospěje-li k závěru, že dlužníkům nelze návrh na oddlužení zamítnout (z hlediska ust. § 395 IZ dle obsahu napadeného usnesení návrh dlužníků na oddlužení soudem prvního stupně dosud přezkoumáván nebyl) či odmítnout, ale že zde jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o úpadku a že toto rozhodnutí lze spojit s povolením oddlužení (a to i v pochybnostech ve shora naznačeném směru-397 odst. 1 IZ), pak nepřehlédne ust. § 108 odst. 1 IZ v nyní platném znění, které v takovém případě neumožňuje soudu uložit dlužníku zaplacení zálohy na náklady řízení; pouze ve smyslu ust. § 136 odst. 4 IZ mu uloží platit zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce.

Ve směru k dlužníkům odvolací soud v závěru dodává, že dle dosavadního obsahu spisu se nedaří dlužníkům doručovat písemnosti soudu na adresu uvedenou v jejich návrhu, kterou označili jako adresu trvalého bydliště. Doručující pošta opakovaně sděluje, že z adresy Břeclav, U Splavu 2868/2 se dlužnici odstěhovali, není zde jejich domovní schránka . Na obálce, kterou dlužníci doručili soudu své odvolání, je uvedena jiná adresa (Břeclav, Slovácká 13, PČ 650 02). Je proto nezbytné, aby dlužníci soudu prvního stupně obratem sdělili, kde se fakticky zdržují a na jakou adresu je třeba jim doručovat.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 9. dubna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu