1 VSOL 299/2015-B-26
KSBR 52 INS 34241/2014 1 VSOL 299/2015-B-26

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Košíky 167, PSČ 687 04, zastoupeného JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem Zlín, Mostní 5552, PSČ 760 01, o schválení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.2.2015, č.j. KSBR 52 INS 34241/2014-B-9,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. potvrzuje.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 398 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), schválil oddlužení dlužníka Michala anonymizovano plněním splátkového kalendáře (výrok I.), uložil dlužníkovi, aby po dobu pěti let počítaných od 1.3.2015 platil nezajištěným věřitelům na úhradu jejich pohledávek prostřednictvím insolvenční správkyně vždy ke každému 25. dni v měsíci z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z těchto příjmů mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to po odečtení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenční správkyně ve výši 900 Kč a daně z přidané hodnoty dle zákonné sazby, podle poměru pohledávek těchto věřitelů uvedeného ve výroku rozhodnutí s tím, že první splátku je dlužník povinen uhradit věřitelům ke dni 25.3.2015, a to ze svého příjmu z trvalého pracovního poměru, který pobírá od zaměstnavatele Continental výroba pneumatik, s.r.o. (výrok II.), uložil dlužníkovi, aby za každý započatý kalendářní měsíc od rozhodnutí o povolení oddlužení do skončení plnění splátkového kalendáře platil insolvenční správkyni Mgr. Sofii Pondikasové k jejím rukám vždy ke každému 25. dni v měsíci částku 900 Kč představující její odměnu ve výši 750 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 150 Kč a k tomu daň z přidané hodnoty dle zákonné sazby s tím, že poprvé je dlužník povinen uhradit tuto částku insolvenční správkyni za měsíc leden 2015 (výrok III.), uložil plátci mzdy dlužníka, kterým je v okamžiku vydání rozhodnutí Continental výroba pneumatik, s.r.o., aby po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení prováděl ze mzdy, platu nebo jiného příjmu dlužníka stanovené srážky a nevyplácel sražené částky dlužníkovi, ale zasílal je insolvenční správkyni na účet, jehož číslo mu insolvenční správkyně za tímto účelem neprodleně sdělí (výrok IV.), uložil insolvenční správkyni, aby si z částky, kterou jí plátce mzdy dlužníka v příslušném měsíci poukáže na jí určený účet, ponechala částku 900 Kč a k tomu daň z přidané hodnoty dle zákonné sazby jako svou odměnu a náhradu hotových výdajů a zbylou částku aby rozvrhla mezi věřitele způsobem uvedeným v bodě II. tohoto usnesení s tím, že příslušné splátky insolvenční správkyně poukáže jednotlivým věřitelům do 5 dnů po připsání částky od plátce mzdy dlužníka na její účet (výrok V.), uložil dlužníkovi, aby měsíční splátky určené věřiteli č. 3 ve výši 5,07 % z příjmů dle výroku II. a věřiteli č. 9 ve výši 4,95 % z příjmů dle výroku II., hradil k rukám insolvenční správkyně Mgr. Sofie Pondikasové až do doby, než budou popřené pohledávky zjištěny (výrok VI.) a insolvenční správkyni uložil, aby deponovala měsíční splátky určené věřiteli č. 3 ve výši 5,07 % z příjmů dle výroku II. a věřiteli č. 9 ve výši 4,95 % z příjmů dle výroku II. na svém účtu a v případě, že popřené pohledávky jmenovaných věřitelů budou zjištěny, vyplatila deponované částky těmto věřitelům s tím, že nedojde-li po přezkumném jednání ke zjištění popřených pohledávek uvedených věřitelů, insolvenční správkyně po právní moci rozhodnutí o odmítnutí popřených pohledávek nebo po právní moci rozhodnutí vydaných v incidenčních sporech ohledně popřených pohledávek, na základě kterých nedojde ke zjištění popřených pohledávek, přepočte a upraví splátkový kalendář v poměrech pohledávek nezajištěných věřitelů tak, aby odpovídal aktuálnímu stavu a bez zbytečného odkladu rozvrhne deponované částky mezi nezajištěné věřitele se zjištěnou pohledávkou určené plánem jako mimořádnou splátku poměrně (výrok VII.).

V odůvodnění usnesení ohledně výše splátek soud prvního stupně uvedl, že žádost dlužníka o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek neshledal důvodnou. Vyšel ze zjištění, že schůze věřitelů nedoporučila vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek z důvodu, že společným zájmem věřitelů je vyšší míra uspokojení, které bude dosaženo při stanovení zákonné srážky a konstatoval, že výše nezajištěných závazků přihlášených do insolvenčního řízení je značně vysoká, jedná se o částku 866.156,50 Kč, dlužník má závazky i z minulosti, nikoliv jen závazky splatné od června 2014 a důvodem jeho zadlužení nemohla být toliko skutečnost, že v červnu 2014 doplácel vysokou částku za plyn, jak tvrdil v návrhu. Navíc dlužník nemá vyživovací povinnost, má závazky ze smluv uzavřených již v letech 2005, 2010 a 2012 a nedoložil své tvrzení, že hromadná doprava při cestě do zaměstnání je dražší než cesta osobním automobilem.

Proti výrokům II. a IV. tohoto usnesení (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) podal dlužník odvolání, v němž namítal, že má zvýšené výdaje v souvislosti s dojížděním do zaměstnání, a proto potřebuje k dispozici vyšší částku než je nezabavitelná částka v exekuci. Uved, že bydlí v obci Košíky, jež má 416 obyvatel a je vzdálena 20 km od místa výkonu práce, do místa výkonu práce v pracovní den jezdí pouze jedenáct spojů s poměrně velkými časovými odstupy a v neděli pouze pět spojů. Jelikož dlužník pracuje v třísměnném provozu a pracuje i o víkendech a svátcích, musí se dopravit do zaměstnání ráno, odpoledne i večer (téměř v noci), a proto je odkázán na automobil. S dojížděním automobilem jsou spojeny vyšší náklady na pohonné hmoty a na údržbu automobilu, cestovní náhrada za jednu cestu do zaměstnání a zpět činí 248,50 Kč, za dvacet pracovních dnů se jedná o částku 4.970 Kč. To jsou však náklady při uvažované spotřebě dle technického průkazu, vzhledem ke stáří vozidla je však spotřeba automobilu vyšší a náklady za dvacet dnů výkonu práce na dojíždění tedy fakticky činí 5.400 Kč. Dlužník je zaměstnán u společnosti Continental Barum s.r.o. s průměrným měsíčním výdělkem 22.747 Kč měsíčně a vzhledem k tomu, že je bezdětný a svobodný, činí srážka pro účely oddlužení 13.297 Kč a dlužníku zůstává pouze částka 9.177 Kč, z níž nelze náklady na dojíždění autem do zaměstnání platit. Pokud o zaměstnání přijde, stejně dobře ohodnocenou práci již nezíská, a proto je návrh dlužníka v souladu se zájmem věřitelů na co nejvyšší míře uspokojení jejich pohledávek. V případě srážek ve výši 10.000 Kč měsíčně by nezajištění věřitelé byli uspokojeni v rozsahu 61,70 %, a proto jsou splněny podmínky pro stanovení jiné než zákonem určené výše splátek dle ustanovení § 398 odst. 4 IZ. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se mu povolují splátky ve výši 10.000 Kč a plátci mzdy dlužníka se přikazuje provádět srážky pouze v této výši.

Dlužník v odvolání sice uvedl, že napadá i výrok I. usnesení s tím, aby odvolací soud rozhodl tak, že soud schvaluje oddlužení dlužníka Michala anonymizovano plněním splátkového kalendáře, tedy domáhal se znění výroku I. napadeného usnesení ve stejném znění, jak obsaženo v napadeném usnesení, přičemž ani dle obsahu odvolání proti výroku I. napadeného usnesení nebrojí. Proto odvolací soud posoudil odvolání dlužníka dle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) jako odvolání směřující proti výrokům II. a IV. napadeného usnesení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, to je ve výrocích II. a IV., jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo

(§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 18.12.2014 insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení. Dlužník v návrhu požádal o stanovení nižších než zákonem určených splátek ve výši cca 10.000 Kč měsíčně s odůvodněním, že musí hradit náklady v souvislosti s dojížděním do zaměstnání o víkendech a o svátcích, hromadná doprava je dražší než cestování automobilem, nadto z místa jeho bydliště hromadná doprava o svátcích a o víkendu nejezdí. Dále má náklady na telefon, pojištění vozu, stravu, inkaso a další platby spojené s domem celkem ve výši 11.000 Kč, přičemž dle kalkulátoru splátek mu zůstane k dispozici toliko částka 9.283 Kč. Při povolení splátky ve výši 10.000 Kč měsíčně bude schopen uhradit nezajištěným věřitelům po odečtení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce cca 64 % jejich pohledávek. V návrhu označil deset závazků s prodlením od května 2014 až listopadu 2014 s tím, že závazky vznikly ze smluv o půjčce nebo o úvěru a od června 2014, kdy doplácel větší částku za plyn, není schopen závazky splácet. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2.1.2015, č.j. KSBR 52 INS 34241/2014-A-8, rozhodl o úpadku dlužníka Michala anonymizovano , dlužníku povolil oddlužení a insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Sofii Pondikasovou, se sídlem Brno, Vrchlického sad 1894/4, PSČ 602 00. Dne 6.2.2015 byla doručena soudu zpráva o činnosti insolvenční správkyně, z níž se podává, že do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo 19 věřitelů s 21 pohledávkami v celkové výši 1.101.581,61 Kč, pohledávky nezajištěných věřitelů činí 879.786,50 Kč a insolvenční správkyně uznává pohledávky ve výši 990.505,64 Kč včetně zajištěné pohledávky. Dlužník má průměrný čistý výdělek ve výši 22.747,50 Kč, nemá vyživovací povinnost a je schopen ze svého příjmu zaplatit nezajištěným věřitelům 85 % jejich pohledávek. V případě splátky ve výši 10.000 Kč je schopen zaplatit nezajištěným věřitelům 60 % jejich pohledávek. Dne 18.2.2015 se konalo u soudu prvního stupně přezkumné jednání a schůze věřitelů, u něhož hlasoval jediný přítomný věřitel č. 4 pro způsob oddlužení splátkovým kalendářem a uvedl, že nesouhlasí se stanovením nižších než zákonem určených splátek, neboť tato žádost dlužníka je v rozporu se společným zájmem věřitelů na co nejvyšší míře jejich uspokojení. Podáním doručeným soudu dne 18.2.2015 správkyně sdělila a doložila, že je plátkyní DPH. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 398 odst. 3 IZ, při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle ustanovení § 398 odst. 4 IZ, dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkovu úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Podle ustanovení § 406 odst. 3 IZ, v rozhodnutí, jímž schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře, insolvenční soud a) uloží dlužníku, aby po dobu 5 let platil nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce vždy k určenému dni měsíce částku stanovenou podle § 398 z příjmů, které získá po schválení oddlužení, a to podle poměru jejich pohledávek určeného v rozhodnutí. Současně stanoví termín úhrady první splátky, a to tak, aby byla uhrazena nejpozději do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž nastanou účinky schválení oddlužení, b) označí příjmy, ze kterých by dlužník podle stavu ke dni vydání rozhodnutí měl uhradit první splátku, c) označí nezajištěné věřitele, kteří souhlasili s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jejich pohledávky a uvede nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, d) přikáže plátci mzdy dlužníka, nebo plátci jiného příjmu dlužníka postižitelného výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného (dále jen plátce mzdy dlužníka ), aby po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení prováděl ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka stanovené srážky a nevyplácel sražené částky dlužníku.

Podle ustanovení § 406 odst. 4 IZ, rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

Předně je třeba uvést, že institut oddlužení je v českém insolvenčním právu koncipován pro osobu, jež o tento způsob řešení svého úpadku požádá a současně splňuje podmínky stanovené insolvenčním zákonem pro tento způsob řešení úpadku a ve svém konečném důsledku (při zdárném průběhu celého oddlužení) může tento způsob řešení úpadku vést k tomu, že insolvenční soud přizná dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414, § 415 IZ), čímž se tato část dlužníkových závazků ocitne ve stejném režimu jako tzv. naturální obligace (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Oddlužení je tedy sanačním způsobem řešení dlužníkova úpadku, který může dlužník prosadit i proti vůli věřitelů. Nevyjdou-li po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení najevo skutečnosti, které by bránily povolení oddlužení (§ 395 IZ), mají věřitelé již jen na výběr mezi způsoby (formami) povoleného oddlužení, tj. mezi schválením oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebo schválením oddlužení plněním splátkového kalendáře (srovnej ust. § 397 odst. 1 a § 400 odst. 1 IZ). Tento rozměr oddlužení je dán též sociálními ohledy, s výraznějšími ochrannými prvky na straně dlužníka a tím i silnější rolí insolvenčního soudu. Je-li tedy dlužník osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, a nejsou-li zde skutečnosti, jež by ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 a odst. 2 IZ bránily povolení oddlužení nebo jeho schválení, jsou věřitelé dlužníka povinni přistoupit na řešení jeho úpadku oddlužením bez zřetele k tomu, že to při zdárném průběhu oddlužení ve výsledku povede k tomu, že dlužník bude osvobozen od placení zbytku svých dluhů (§ 414 IZ). Při zákonem předepsané 30% kvótě uspokojení věřitelů (§ 395 odst. 1, písm. b/ IZ) se osvobození od placení zbytku dluhů může týkat až 70 % dlužníkových dluhů bez zřetele k tomu, zda s tím věřitel souhlasí, a bez zřetele k tomu, zda se věřitel nachází ve stejném nebo dokonce horším sociálním nebo majetkovém postavení než sám dlužník. Tomu, že dlužník může svým věřitelů při splnění zákonem stanovených předpokladů vnutit způsob řešení svého úpadku oddlužením (srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2011, sp.zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněného pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aniž by jim současně musel nabídnout za účelem uspokojení jejich pohledávek veškerý svůj majetek (při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty mu zůstávají budoucí příjmy a při oddlužení plněním splátkového kalendáře mu zůstává vše až na budoucí příjmy za dobu pěti let), současně odpovídá právo věřitelů obdržet na úhradu svých pohledávek vše, na co mají právo podle zvoleného (schváleného) způsobu (formy) oddlužení. U oddlužení plněním splátkového kalendáře se ve vztahu k nezajištěným věřitelům dlužníka prosazuje základní pravidlo formulované v ustanovení § 398 odst. 3, věty první IZ. Maximální výše částky, kterou dlužník takto splatí svým věřitelům, je omezena jen výší jejich zjištěných pohledávek (srovnej též ustanovení § 412 IZ). Ustanovení § 398 odst. 4 IZ o možnosti dlužníka žádat o nižší než zákonem stanovené splátky bylo vtěleno do insolvenčního zákona novelou provedenou zákonem č. 217/2009 Sb., přičemž z důvodové zprávy k tomuto zákonu vyplývá, že umožňuje zmírnit sociální dopady úpadku na dlužníka, případně na další sociální skupiny, ovšem pouze tehdy, pokud dlužník nabízí podstatně vyšší míru celkového uspokojení svých nezajištěných věřitelů (50 % a více) než při základní variantě (30 % a více) s tím, že soud při posuzování žádosti dlužníka dle ustanovení § 398 odst. 4 IZ musí přihlédnout zejména k tomu, zda nezajištění věřitelé budou uspokojeni nejméně v rozsahu 50 % jejich pohledávek, k příčinám úpadku dlužníka, k celkové majetkové situaci dlužníka a k opatřením, které dlužník činí ke zlepšení své majetkové situace, k celkové výši dlužníkových závazků a k doporučení věřitelů. Jedná se přitom o výjimku z ustanovení § 398 odst. 3, věta první IZ, kterou je třeba vykládat restriktivně.

Ustanovení § 398 odst. 4 IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle tam určených kritérií dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jež tato kritéria naplňují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.7.2014, sp.zn. 29 NSČR 53/2012, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR).

Odvolací soud se po zhodnocení všech kritérií stanovených v ustanovení § 398 odst. 4 IZ ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žádost dlužníka o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek není důvodná. Jak bylo vysvětleno výše, oddlužení je sanačním způsobem řešení úpadku dlužníka a nese aspekty sociální bez ohledu na zájmy věřitelů, a proto musí znamenat určitý citelný zásah do příjmové a majetkové situace dlužníka, neboť za situace, že oddlužení proběhne úspěšně, znamená to pro dlužníka benefit ve formě odpuštění až 70 % jeho závazků. Za zásadní pro nevyhovění žádosti dlužníka o nižší splátky odvolací soud považuje skutečnost, že schůze věřitelů dne 18.2.2015 s povolením nižších splátek nesouhlasila. Je sice pravdou, že dle zprávy insolvenční správkyně by dlužník byl schopen při nižší splátce uspokojit nezajištěné věřitele v rozsahu cca 60 %, skutečnost, že dlužník je schopen dosáhnout při nižší splátce uspokojení nezajištěných věřitelů v míře přesahující 50 % jejich pohledávek, však sama o sobě důvodem pro povolení nižších splátek není. Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně k tíži dlužníka zohlednil skutečnost, že dlužník se ocitl v úpadku vlastním přičiněním, neboť většina závazků dlužníka pochází z půjček a úvěrů, z čehož vyplývá, že dlužník neodhadl dopady úvěrové zátěže na své majetkové poměry a převzal úvěry a půjčky, které nebyl schopen sám splácet. Odvolací soud se shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník se nemohl dostat do úpadku toliko v důsledku doplatku za plyn v červnu 2014, neboť již od května 2014 byl v prodlení s placením některých závazků a důvod jeho úpadkové situace musí spočívat i v jiných skutečnostech, které v návrhu neuvedl. Odvolací soud vzal v úvahu také fakt, že u dlužníka nelze očekávat zvýšení jeho příjmů, neboť dlužník je zaměstnán s konstantním příjmem, pracuje na směny i o víkendech, a nelze proto předpokládat, že by se v budoucnu jeho příjmy výrazně zvýšily. Výše nezajištěných závazků dlužníka přesahující tři čtvrtě miliónu korun je přitom poměrně vysoká. Odvolací soud zohlednil rovněž skutečnost, že dlužník je svobodný, bezdětný a zajišťuje pouze své potřeby, přičemž náklady na dojíždění do zaměstnání patří mezi běžné výdaje, obzvlášť za situace, kdy dlužník dojíždí do zaměstnání vzdáleného cca 20 km, což není nijak neobvyklá vzdálenost.

Soud prvního stupně tudíž postupoval správně, pokud žádosti dlužníka o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek nevyhověl a uložil dlužníkovi platit nezajištěných věřitelům splátky ve výši dle ustanovení § 398 odst. 3 IZ a současně uložil plátci mzdy dlužníka provádět srážky ze mzdy dlužníka v tomto rozsahu (§ 406 odst. 3 IZ). Rovněž první splátku soud prvního stupně určil v souladu s ustanovením § 406 odst. 3 písm. a) IZ.

Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. dle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenční správkyni, zástupci věřitelů a plátci mzdy dlužnice se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci 29.září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu