1 VSOL 230/2012-A-14
KSBR 30 INS 4924/2012 1 VSOL 230/2012-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , bytem Ve dvoře 1182, Předklášteří, PSČ 666 02, o insolvenčním návrhu a) věřitele CONRAX a.s., se sídlem Cejl 58, Brno, PSČ 602 00, IČ: 28263944 a b) dlužníka samotného, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 30 INS 4924/2012-A-5 ze dne 5.3.2012,

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Brně č.j. KSBR 30 INS 4924/2012-A-5 ze dne 5.3.2012, jímž byl odmítnut insolvenční návrh věřitele, se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Brně odmítl insolvenční návrh věřitele na zahájení insolvenčního řízení ze dne 29.2.2012 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Na odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v insolvenčním návrhu věřitel uvedl svou splatnou peněžitou pohledávku za dlužníkem, která je splatná po dobu delší než 30 dnů, a uvedl, že dlužník má i další pohledávky, které nejsou plněny po dobu tří měsíců po splatnosti. Označil sice i další věřitele uvedením i minimální výše jejich pohledávky, ale v případě pohledávek ostatních věřitelů neuvedl konkrétní údaje o jejich vzniku, existenci a splatnosti, ani neuvedl další zcela konkrétní skutečnosti týkající se souhrnu závazků dlužníka a hodnoty jeho majetku. Odkaz věřitele na obsah předchozího insolvenčního návrhu dlužníka je nedostatečný. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.4.2010 sp.zn. 29 NSČR 30/2009, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2011, a dále pak na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 NSČR 14/2011 ze dne 21.12.2011, pokud jde o údaje ve věřitelském insolvenčním návrhu. Uzavřel, že je zřejmé, že insolvenční navrhovatel nesplnil svou povinnost tvrdit v návrhu rozhodující skutečnosti osvědčující úpadek dlužníka, neboť z jím uvedených skutečností nelze dospět k závěru o existenci úpadku dlužníka, ať již ve formě platební neschopnosti či předlužení. Proto insolvenční soud jeho návrh odmítl dle ust. § 128 odst. 1 IZ a o nákladech řízení rozhodl dle § 146 odst. 3 o.s.ř. za použití § 7 odst. 1 insolvenčního zákona.

Proti tomuto rozhodnutí podal věřitel odvolání, v němž namítal, že při označení ostatních věřitelů dlužníka vycházel z veřejně dostupných informací, zejména z vlastního návrhu úpadce a z registru exekucí. Jiné údaje o pohledávkách nemohl zjistit, a nelze ani toto po něm požadovat, neboť není účastníkem žádných řízení, která probíhají mezi dlužníkem a třetími subjekty. Odvolatel má za to, že je-li proti úpadci vedeno několik exekučních řízení, která jsou pravomocná, a navíc sám dlužník je uvádí ve svém návrhu na zahájení insolvenčního řízení jako neuhrazené a nemožné splácet, domnívá se navrhovatel, že takto je možné dosvědčit a tvrdit existenci dlužníkova úpadku. Jinak pro věřitele není možné uvádět konkrétní splatnosti a výši závazků potencionálního úpadce. Dle názoru odvolatele postačí využít pro tvrzení dlužníkova úpadku dlužníkova úředně ověřeného návrhu na prohlášení insolvence, ve které jsou uvedené skutečnosti uvedeny, či jej z moci úřední vyzvat k vyjádření o skutečném stavu věcí a doložení listin dokládajících jeho úpadek. Není však namístě okamžitě učinit rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu věřitele s poukazem na neúplnost návrhu. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k pokračování v insolvenčním řízení.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Poté, co odvolací soud zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

Z insolvenčního spisu vyplývá, že věřitel se návrhem doručeným Krajskému soudu v Brně 29.2.2012 domáhal, aby bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a způsobu jeho řešení konkursem. Uvedl, že má za dlužníkem pohledávku na základě směnky vlastní vystavené 5.5.2010, na základě níž mu dlužník dluží 25.000,-Kč. Jedná se o půjčku poskytnutou dlužníkovi v hotovosti, která měla být vrácena do 5.8.2010, a dlužník na úhradu svého dluhu ničeho neplnil. Dále uvedl, že je mu známo, že má dlužník i další věřitele, je proti němu vedena řada exekučních řízení pro neplacení závazků a není je schopen splácet. Tento stav deklaruje také fakt, že dlužník sám na svou osobu podal návrh na prohlášení konkursu, který mu byl však odmítnut pro vady návrhu. Odvolateli je známo, že dlužník má nesplacené a nesplácené závazky vůči subjektům EOS KSI Česká republika, s.r.o. ve výši minimálně 200.000,-Kč, Lubomíru Flajšingrovi v částce minimálně 180.000,-Kč, vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Brno-venkov v částce minimálně 230.000,-Kč a Finančnímu úřadu Tišnov v částce minimálně 500.000,-Kč. Dlužník nemá žádný nemovitý majetek ani jiný majetek, z něhož by bylo možno uspokojit závazky vůči věřitelům.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z nich být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ, se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků nebo je b) neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí nebo d) nesplní-li povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Na základě shora uvedených zjištění učiněných z insolvenčního návrhu věřitele odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil, že insolvenční návrh věřitele neobsahuje náležitosti, a to konkrétně vylíčení skutečností osvědčujících úpadek dlužníka. Věřitel totiž v návrhu vylíčil rozhodné skutečnosti, pouze pokud se týká jeho vlastní pohledávky za dlužníkem. Pokud však jde o další věřitele dlužníka, pak u nich neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo lze dovodit splnění znaků úpadku dlužníka ve smyslu ust. § 3 odst. 1, písm. a), tedy pluralitu věřitelů dlužníka s peněžitými závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, ani neschopnost tyto závazky plnit. K těmto svým závěrům soud prvního stupně i přiléhavě odkázal na příslušná rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.

K odvolacím námitkám věřitele je nutno uvést, že pouhý odkaz na údaje uvedené dlužníkem v jeho předcházejícím insolvenčním návrhu, který byl odmítnut pro vady, nenahrazuje vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu shora citovaného ustanovení § 103 odst. 2 IZ. Pokud jde o tyto skutečnosti, sám odvolatel poukazuje na to, že údaje uvedené v insolvenčním návrhu dlužníka jsou veřejně dostupné, a nic mu tedy nebránilo v tom, aby tyto skutečnosti konkrétně ve svém návrhu uvedl (k tomu je možno poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 91/2009, podle něhož nenahrazuje vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu ani odkaz na případné přílohy k návrhu). Výjimku z této zásady připustil Nejvyšší soud České republiky, pouze pokud jde o listiny, které tvoří povinné přílohy k insolvenčnímu návrhu dlužníka za předpokladu, že tyto obsahují předepsané náležitosti-viz odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 26/2011.

Stejně tak ani pouhý odkaz věřitele na vedení exekučních řízení proti úpadci nenahrazuje vylíčení rozhodujících skutečností osvědčujících úpadek dlužníka, neboť bez dalšího z takového obecného tvrzení nelze na platební neschopnost dlužníka ve smyslu § 3 odst. 2 IZ usuzovat.

Důvodná není ani odvolatelova námitka, že bylo věcí insolvenčního soudu, aby dlužníka vyzval k vyjádření o skutečném stavu věcí a k doložení listin dokládajících jeho úpadek. V tomto směru zcela správně insolvenční soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 21.12.2011 sp.zn. 29 NSČR 14/2011, které je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu, dle kterého na posouzení, zda insolvenční návrh má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem, a zda není namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada. Vyšetřovací zásadou se totiž řídí až vlastní projednání úplného insolvenčního návrhu věřitele, pokud se týká dokazování skutečností potřebných k osvědčení dlužníkova úpadku.

Odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správné potvrdil dle ust. § 219 o.s.ř. včetně věcně správného výroku o nákladech řízení (dle § 146 odst. 2 o.s.ř. by věřitel byl povinen hradit dlužníkovi náklady řízení, avšak tomu dle obsahu spisu nevznikly).

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. Odvolatel nebyl se svým odvoláním úspěšný a dlužníkovi náklady odvolacího řízení nevznikly.

Z obsahu insolvenčního spisu dále vyplývá, že v průběhu odvolacího řízení po uplynutí odvolací lhůty podal další insolvenční návrh sám dlužník, čímž dle ustanovení § 107 odst. 1, věty prvé IZ přistoupil k řízení. I pro dlužníka jako dalšího insolvenčního navrhovatele platí dle ust. § 107 odst. 2 IZ stav řízení v době jeho přistoupení. Po právní mocí tohoto usnesení odvolacího soudu, jímž končí účast navrhujícího věřitele v tomto insolvenčním řízení, insolvenční soud tento dlužnický návrh projedná a rozhodne o něm.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku, dlužníku a věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem. Lhůta k podání dovolání počíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 24. dubna 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Ivana Waltrová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu