1 VSOL 226/2013-A-9
KSBR 44 INS 4349/2013 1 VSOL 226/2013-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Horácká lesní, s.r.o.-v likvidaci, se sídlem Jihlava-Sasov 15, PSČ 586 01, IČ: 25590944, o insolvenčním návrhu dlužníka, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.2.2013, č.j. KSBR 44 INS 4349/2013-A-4

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.2.2013, č.j. KSBR 44 INS 4349/2013-A-4 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), aby do tří dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že návrhu likvidátora na zamítnutí insolvenčního návrhu dlužníka pro nedostatek majetku dle ustanovení § 144 IZ nelze vyhovět, neboť nejsou splněny všechny předpoklady vyžadované tímto ustanovením, jelikož dlužník disponuje majetkem, který by postačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení (ze spisového materiálu KSBR 26 INS 3687/2011 plyne, že nemovitý majetek dlužníka má hodnotu cca 143.574 Kč). Úpadek dlužníka proto bude řešen prohlášením konkursu na jeho majetek, přičemž minimální odměna insolvenčního správce v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem činí 45.000 Kč bez DPH, přičemž v majetkové podstatě dlužníka není dostatek prostředků na zaplacení odměny a hotových výdajů insolvenčního správce. Dlužník sice v návrhu i v seznamu majetku uvádí, že vlastní nemovitý majetek, nelze však v tomto okamžiku předjímat, kdy a za jakou cenu a zda vůbec se insolvenčnímu správci podaří tento majetek zpeněžit.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník odvolání, ve kterém odkázal na obsah svého insolvenčního návrhu, ve kterém je současná ekonomická situace dlužníka popsána, a navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně buď zrušil nebo změnil tak, že dlužníkovi se ukládá povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 10.000 Kč.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 8.2.2013, doručeným soudu téhož dne, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a současně navrhoval zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka dle ustanovení § 144 odst. 1 IZ. V této souvislosti uvedl, že do likvidace vstoupil na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26.11.2009, č.j. 1 Cm 216/2008 a likvidátorka Mgr. Sofie Pondikasová byla soudem jmenována ze seznamu insolvenčních správců. Do likvidace se přihlásili věřitelé s celkovou výší pohledávek v hodnotě 139.690 Kč, ovšem nepřihlásili se všichni, neboť zbývající exekuce na nemovitém majetku činí 559.304,90 Kč. Za období od roku 2009, kdy je společnost v likvidaci, se podařilo exekutorům zpeněžit nemovitosti s výtěžkem 130.000 Kč. Společnost již po delší dobu nevykonává žádnou činnost, zastavila platby podstatné části svých peněžitých závazků a neplní platby po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. K návrhu předložila seznam závazků dlužníka, ve kterém označila 5 věřitelů, právní důvod vzniku závazků a jejich výši, která činí celkem 139.690 Kč a dále označila 3 věřitele vystupující v rámci exekucí, jejichž pohledávky činí celkem 559.304,90 Kč, a seznam majetku dlužníka, z něhož vyplývá, že společnost je vlastníkem nemovitostí, převážně lesních pozemků, nemá žádnou hotovost ani bankovní účty a nevlastní žádný movitý majetek ani cenné papíry. Dále předložila zprávu likvidátorky dlužníka o prověření možnosti uplatnění neplatnosti a neúčinnosti právních úkonů dlužníka dle ustanovení § 144 odst. 1 písm. c) IZ, ve které likvidátorka prohlašuje, že nebyly dohledány žádné právní úkony, u nichž by byla možnost v insolvenčním řízení uplatnit námitku neplatnosti nebo neúčinnosti. Insolvenční soud z připojeného spisu sp. zn. KSBR 26 INS 3687/2011 zjistil, že v předchozím insolvenčním dlužníka likvidátorka na výzvu soudu, aby ve lhůtě do 10 dnů od doručení usnesení písemně sdělila soudu cenu nemovitostí, reagovala sdělením ze dne 10.5.2011, že dotazem u finančního úřadu zjistila cenu za 1 m orné půdy v katastrálním území Nasavrky u Golčova Jeníkova, travního porostu v katastrálním území Souboř a cenu lesního pozemku, takže celková cena nemovitostí dlužníka představuje dle tohoto jejího výpočtu částku 143.574 Kč, což je cena pouze orientační. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ustanovení § 144 odst. 1 IZ insolvenční zamítne insolvenční návrh pro nedostatek majetku, jestliže a) dlužník je obchodní společností nebo družstvem a byl zrušen rozhodnutím soudu, b) jménem dlužníka podal návrh likvidátor, který byl jmenován soudem ze seznamu insolvenčních správců a který v insolvenčním návrhu o vydání takového rozhodnutí požádá, c) likvidátor dlužníka předloží insolvenčnímu soudu zprávu o tom, že prověřil možnost uplatnit v insolvenčním řízení neplatnost nebo neúčinnost právních úkonů dlužníka, d) ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu vyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a e) věřitelé dlužníka byli vyhláškou vyzváni ke sdělení údajů o majetku dlužníka a údajů o právních úkonem dlužníka, u kterých by bylo možno uplatnit neplatnost nebo neúčinnost, a žádný majetek ani úkony dlužníka nebyly zjištěny.

Podle ustanovení § 144 odst. 2 IZ usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je podkladem pro výmaz dlužníka z obchodního rejstříku, nejde-li o právnickou osobu zřízenou zákonem.

Podle ustanovení § 142 IZ jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu jsou a) odmítnutí insolvenčního návrhu pro vady nebo pro zjevnou bezdůvodnost, b) zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit nebo který se nepodařilo odstranit, nebo pro zpětvzetí insolvenčního návrhu, c) zamítnutí insolvenčního návrhu, d) zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku dlužníka.

Podle ustanovení § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Odvolací soud především přezkoumal závěr soudu prvního stupně o tom, že nelze vyhovět návrhu likvidátora na zamítnutí insolvenčního návrhu dlužníka pro nedostatek majetku dle ustanovení § 144 IZ, neboť nejsou splněny všechny předpoklady vyžadované tímto ustanovením, když ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu nevyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení (§ 144 odst. 1 písm. d/ IZ).

Odvolací soud obecně konstatuje, že koncepce insolvenčního zákona zdůrazňuje zásadu, že po podání insolvenčního návrhu je řešením situace zjištěného úpadku vždy vydání rozhodnutí o úpadku a určení způsobu jeho řešení. Proto ustanovení § 144 IZ je nutno chápat jako výjimku z popsaného pravidla. Insolvenčním zákonem předpokládaný odklon od rozhodnutí o úpadku a jeho nahrazení zamítnutím insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku je umožněn pouze při splnění podmínek uvedených dle § 144 odst. 1 IZ, které musí být naplněny kumulativně (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.3.2008, sp.zn. KSHK 34 INS 111/2008, 1 VSPH 6/2008).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku dlužníka dle ustanovení § 144 odst. 1 IZ nejsou splněny všechny předpoklady vyžadované tímto ustanovením, zejména schází předpoklad dle ustanovení § 144 odst. 1, písm. d), neboť ze seznamu majetku dlužníka a šetření insolvenčního soudu nevyplývá, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení. Dlužník vlastní nemovitosti označené v seznamu majetku dlužníka, jejichž tržní cena není žádným způsobem objektivizována, dlužník pouze odhaduje, že jejich celková cena činí 143.574 Kč. Lze proto souhlasit se soudem prvního stupně, že v tomto okamžiku nelze předjímat, za jakou cenu se podaří tento majetek zpeněžit a zda bude, či nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku. Vzhledem k tomu, že dlužník je ekonomicky nečinný, je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku( § 211 IZ), se soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatiti zálohu. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení. V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ust. § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ze shora uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti ( § 144 odst.4 IZ ), nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1 písm. d/, § 312 odst. 2 IZ). Odvolací soud dále zdůrazňuje, že ust. § 98 IZ je založeno zejména na tom, že insolvenční návrh má být podán včas.

Rovněž uložení zálohy ve výší 50.000Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). V posuzované věci sám dlužník uvádí, že je vlastníkem nemovitého majetku, ovšem před schválením konečné zprávy (natož před rozhodnutím o úpadku) nelze s jistotou říct, v jakém rozsahu bude majetek zpeněžován. Nelze totiž bez dalšího vyloučit, že insolvenční správce (na rozdíl od likvidátorky) při své činnosti zjistí majetek dlužníka, případně majetek dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti, odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty dlužníka (§ 205 a násl. IZ). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 27. března 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu