1 VSOL 21/2016-A-21
KSBR 24 INS 11944/2015 1 VSOL 21/2016-A-21

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužnice Jindřišky anonymizovano , anonymizovano , bytem Pavlovice u Kojetína 93, PSČ 798 30, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2015, č.j. KSBR 24 INS 11944/2015-A-16

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.11.2015, č.j. KSBR 24 INS 11944/2015-A-16 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužnici podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby do pěti dnů ode dne právní moci tohoto usnesení zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že jsou zde důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ, neboť se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Dlužnice má závazky ve výši 887.892,55 Kč a příjem z invalidního důchodu ve výši 9.862 Kč a z daru ve výši 1.000 Kč měsíčně, takže za pět let oddlužení by zaplatila nezajištěným věřitelům pouze 17,54 % (pokud by insolvenční správce nebyl plátcem DPH), případně 16,26 % (pokud by insolvenční správce byl plátcem DPH). Oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty není u dlužnice možné, neboť nemá žádný majetek.

Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice včas odvolání, ve kterém především namítala, že nemá závazky ve výši 887.892,55 Kč, jak uvádí soud prvního stupně v odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí, ale závazky ve výši 457.060,55 Kč, jak vyplývá z insolvenčního návrhu, jakož i z předloženého seznamu závazků. Dále namítala, že závěr soudu prvního stupně o řešení jejího úpadku je předčasný, neboť dosud neproběhla schůze věřitelů, a že řešení jejího úpadku konkursem by bylo pro věřitele nevýhodné.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice se insolvenčním návrhem ze dne 30.4.2015, doručeným soudu dne 7.5.2015, domáhala rozhodnutí o svém úpadku a navrhovala, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podala na předepsaném formuláři a v kolonce 07 mimo jiné uvedla, že má nezajištěné závazky ve výši 457.060,55 Kč vůči věřitelům, které identifikovala a uvedla též výši jednotlivých závazků a splatnost. Tyto závazky pak dále uvedla ještě v kolonkách 17 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) a v opraveném seznamu závazků ze dne 27.7.2015, ve kterém závazek vůči věřiteli FINWAY a.s. ve výši 430.832 Kč opět (stejně jako v návrhu) označila jako zajištěný, ale současně výslovně uvedla, že je zajištěný majetkem třetí osoby odlišné od dlužnice. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Z opraveného seznamu závazků, který dlužnice na výzvu soudu předložila dne 27.7.2015, vyplývá, že dlužnice má nezajištěné závazky (nevykonatelné) vůči věřiteli Provident Financial s.r.o. ve výši 24.750 Kč, ve výši 20.130 Kč a 38.895 Kč, dále má závazky vůči věřiteli Cetelem ČR, a.s. ve výši 4.422,96 Kč, vůči T-Mobile Czech Republic a.s. ve výši 35.516 Kč a vůči Gaddi-Globe, s.r.o. ve výši 156.955,69 Kč, tedy celkem ve výši 280.669,65 Kč. Dále má vykonatelný závazek, ze kterého vyplývá právo na uspokojení ze zajištění vůči FINWAY a.s. ve výši 430.832 Kč, který je zajištěn nemovitostí třetí osoby, a to Evženie Držálkové, LV 49 v k.ú. Pavlovice u Kojetína, č.p. 93. Dále nezajištěný závazek (vykonatelný) vůči věřiteli ESSOX s.r.o. ve výši 31.355,60 Kč, vůči Bohemia Faktoring, s.r.o. ve výši 31.474,86 Kč, vůči CREDITFIELD, s.r.o. ve výši 35.560,44 Kč a vůči Zepter International, s.r.o. ve výši 78.000 Kč, tedy celkem ve výši 176.390,90 Kč. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně zcela správně k závazkům ve výši 457.060,55, které dlužnice označila jako nezajištěné, připočetl ještě závazek vůči FINWAY a.s. ve výši 430.832 Kč, který dlužnice označila jako zajištěný majetkem třetí osoby, a konstatoval, že dlužnice má nezajištěné závazky ve výši celkem 887.892,55 Kč.

Podle ustanovení § 2 písm. g) IZ pro účely tohoto zákona se rozumí zajištěným věřitelem věřitel, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to jen zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy.

Soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil, že závazek vůči FINWAY a.s. ve výši 430.832 Kč, který není zajištěný majetkem, který náleží do majetkové podstaty, tedy majetkem dlužnice, nýbrž majetkem třetí osoby, nelze ve smyslu ustanovení § 2 písm. g) IZ považovat za zajištěný závazek, takže dlužnice ve skutečnosti má nezajištěné závazky ve výši 887.892,55 Kč.

Podle ustanovení § 108 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2). Nejde-li o dlužníka, může osoba, která zálohu zaplatila na náklady insolvenčního řízení, uplatnit její náhradu v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou (odstavec 4).

Podle ustanovení § 398 IZ oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (odstavec 1). Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu (odstavec 2). Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění konkursu (odstavec 3).

Podle ustanovení § 395 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odstavec 1).

Podle ustanovení § 207 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, do majetkové podstaty nepatří majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí; věci sloužící k podnikání dlužníka však z majetkové podstaty vyloučeny nejsou (odstavec 1). Příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (odstavec 2).

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29.9.2010, sp. zn. 29 NSČR 6/2008, které je publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 61/2011, formuloval a odůvodnil závěr, že pokud dlužník nenabízí svým nezajištěným věřitelům, kteří nesouhlasili s nižším plněním (alespoň 30 % jejich pohledávek), pak je to ve smyslu § 395 odst. 1, písm. b) IZ důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V dalším rozhodnutí ze dne 28.2.2013, sp. zn. 29 NSČR 12/2013, které je publikováno Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2013 formuloval a odůvodnil závěr, že lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou, přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že dlužnice nesplňuje stanovené podmínky pro povolení oddlužení, neboť pro účely oddlužení formou splátkového kalendáře lze počítat pouze s příjmem dlužnice z invalidního důchodu ve výši 9.862 Kč měsíčně darem ve výši 1.000 Kč měsíčně, přičemž za pět let by dlužnice zaplatila nezajištěným věřitelům, vůči kterým má závazky ve výši celkem 887 892,55 Kč pouze 17,26 % (pokud by insolvenční správce nebyl plátcem DPH), případně 15,98 % (pokud by insolvenční správce byl plátcem DPH).

Pro úplnost odvolací soud konstatuje, že dlužnice nesplňuje ani podmínky pro povolení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, neboť jak vyplývá z insolvenčního návrhu a seznamu majetku, dlužnice žádný zpeněžitelný majetek nevlastní.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužnice je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že její úpadek bude nutno řešit konkursem. Uložení zálohy je důvodné, neboť dlužnice nedisponuje pohotovými finančními prostředky a po insolvenčním správci nelze spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesl ze svého. Je zde tedy důvodná obava, že při neuložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, bude nutné hradit veškeré náklady insolvenčního řízení z prostředků státu.

Nelze přisvědčit dlužnici, která namítala, že uložení zálohu na náklady insolvenčního řízení je předčasné, když ještě neproběhla schůze věřitelů. Nutno zdůraznit, že pouze v případě, pokud by se z návrhu podávalo, že dlužnice je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení (že splní zákonnou hranici 30 % uspokojení nezajištěných věřitelů), byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ) s tím, že insolvenční správce by mohl před rozhodnutím schůze upozornit na to, že má za to, že zde jsou jiné skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, čímž by vyjádřil pochybnost předpokládanou v ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ, která vedla k povolení oddlužení. Též věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 393 odst.3, § 395 odst.1,2 IZ).

Dále se odvolací soud z pohledu níže citovaných ustanovení zabýval otázkou výše uložené zálohy.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi zajištěné věřitele činí 9 % z částky od 0 do 1 mil. Kč (odstavec 2). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 25 % z částky od 0 do 500 tis. Kč (odstavec 3). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč (odstavec 5).

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výší 50.000 Kč proto považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %), přičemž záloha na náklady insolvenčního řízení neplní pouze funkci zálohy na odměnu insolvenčního správce, ale slouží ke krytí všech nákladů insolvenčního řízení.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 19.ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu