1 VSOL 207/2015-A-12
KSBR 33 INS 2594/2015 1 VSOL 207/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Ivany Waltrové v insolvenční věci dlužníka Vladimír anonymizovano , anonymizovano , bytem Horní Dunajovice 177, PSČ 671 34, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 33 INS 2594/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka, spojeném s návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka doručeném soudu 16.2.2015 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2015, č.j. KSBR 33 INS 2594/2015-A-6,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2015, č.j. KSBR 33 INS 2594/2015-A-6, se m ě n í tak, že řízení o insolvenčním návrhu dlužníka se n e z a s t a v u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s odkazem na ust. § 426 odst. 1, odst. 2, § 427 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), dále s poukazem na odstavec 12 a 13 preambule nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. Května 2000 (dále jen Nařízení ), na článek 2 písm. h) a článek 3 Nařízení zastavil řízení o insolvenčním návrhu dlužníka.

V důvodech soud prvního stupně uvedl, že dlužník tento návrh, který spojil s návrhem na povolení oddlužení, podal 3.2.2015. Z tohoto návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník je státním občanem České republiky, je rozvedený a v České republice má nemovitý majetek v nevypořádaném společném jmění manželů-rodinný dům a pozemky-na adrese trvalého pobytu dlužníka. V seznamu závazků dlužník označil sedm svých věřitelů se sídlem na území České republiky, a to věřitele: Českomoravská stavební spořitelna, a.s., Wüstenrot-stavební spořitelna a.s., Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Česká kancelář pojistitelů, ČR-Česká správa sociálního zabezpečení a Stavební spořitelna České spořitelny, a.s. Do insolvenčního řízení se dosud nepřihlásil žádný věřitel. Dále uvedl, že uvedl, že žije v Německu, má novou přítelkyni, se kterou má dítě, a v nemovitosti na adrese trvalého pobytu (která je dosud součástí nevypořádaného společného jmění manželů) nikdo nežije. Od 11.3.2014 je zaměstnán v Německu, v příštích 5 letech očekává příjem od současného zaměstnavatele v Německu a předpokládá, že jeho příjem bude činit 48.000 Kč čistého měsíčně, z toho je částka 18.000 Kč po odečtení nákladů na živobytí v Německu.

Jelikož bylo zjištěno, jak dále uvedl soud prvního stupně, že dlužník v době zahájení insolvenčního řízení žije se svou přítelkyní a dítětem v Německu, kde rovněž pracuje, a to již od března 2014, pak dlužník v současné době obvykle spravuje své zájmy z Německa. Insolvenční soud dospěl k závěru, že hlavní zájmy dlužníka proto byly ke dni zahájení insolvenčního řízení soustředěny v Německu, které je členským státem Evropské unie a zároveň bylo zjištěno, že dlužník ke dni zahájení insolvenčního řízení neměl na území České republiky provozovnu. Nemovitost, rodinný dům s pozemky, kterou dlužník v České republice vlastní a je součástí dosud nevypořádaného společného jmění manželů, neslouží dlužníku k hospodářskému účelu a má toliko funkci osobního majetku dlužníka (viz. Bělohlávek A. J. Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007, str. 111, bod 37.). Existence majetku v podobě rodinného domu s pozemky tedy v případě dlužníka nezakládá provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h) Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, neboť nevytváří místo, kde by dlužník vykonával nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů. Navíc v této nemovitosti nikdo nebydlí. Proto soud postupoval podle ust. § 427 IZ a insolvenční řízení zastavil.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Navrhl jeho zrušení s tím, že v soudem označené nemovitosti donedávna žila jeho bývalá manželka, se kterou nemovitosti vlastnil, dům byl odhadnut na 1.950.000 Kč, jejich společné závazky z manželství činí 1.790.000 Kč. Prodejem nemovitostí hodlali jejich závazky řešit, mají zajištěného kupce. Bývala manželka je v invalidním důchodu, není v jejích možnostech všechny závazky hradit, rovněž podala návrh na povolení oddlužení (sp.zn. KSBR 26 INS 2682/2015). Domnívá se, že podmínky pro povolení oddlužení splňuje. Dále uvedl, že má trvalý pobyt na území ČR, pracuje v zahraničí, kde platí nájem na bydlení a má dostačující příjem pro oddlužení. Jeho přítelkyně je rovněž občanem ČR, kde žije i s jejich společným dítětem, dlužník je pravidelně navštěvuje a svůj volný čas tráví se svou novou rodinou. Z manželství má dítě, které navštěvuje, platí na něj řádně výživné.

Podle ust. § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání, dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je důvodné.

Předně je třeba uvést, že skutková zjištění, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného usnesení a jež soud učinil především z dlužníkova návrhu, jsou správná, neboť takto dlužník svou situaci v návrhu popsal.

Z odůvodnění napadeného usnesení tak vyplývá, že důvodem, pro který prvostupňový soud přistoupil k aplikaci přímo použitelného předpisu práva Evropských společenství (§ 426 odst. 1 a 2 IZ), byla tvrzení dlužníka, že pracuje a žije se svou přítelkyní (s níž má nezletilé dítě), ve Spolkové republice Německo a že jeho příjmy pochází od zahraničního zaměstnavatele, zatímco na území ČR má toliko ve vlastnictví (s bývalou manželkou) nemovitosti, tedy majetek, který za dané situace nezakládá provozovnu ve smyslu článku 2 písm. h) Nařízení. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v označeném státě.

S ohledem na doplňující tvrzení v odvolání dlužníka, však nelze s těmito závěry soudu prvního stupně souhlasit.

Jak správně uvedl již soud prvního stupně, úprava mezinárodního insolvenčního práva platná v České republice (od 1. 5. 2004) je pro vztahy s komunitárním prvkem obsažena v Nařízení Rady (ES) 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 a kromě toho jsou některé otázky okrajově upraveny přímo v insolvenčním zákoně č. 182/2006 Sb. Nařízení č. 1346/2000 obsahuje ucelenou úpravu dané problematiky, od regulace otázek soudní příslušnosti, přes uznání insolvenčních řízení, rozhodné právo, až po spolupráci mezi soudy a insolvenčními správci.

Nařízení vychází ze zásady, že v daném místě a čase může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy (preambule nařízení body 12 a 13). S ohledem na to, že Nařízení se nevztahuje pouze na úpadková řízení podnikatelských subjektů, nýbrž i na úpadky fyzických osob nepodnikatelů, jak to vyplývá z bodu 9 preambule Nařízení, je rovněž pro určení mezinárodní příslušnosti pro zahájení insolvenčního řízení v případě tzv. spotřebitelského úpadku, podstatná otázka místa hlavního zájmu dlužníka.

Uvedený pojem je použit v bodech 12 a 13 preambule Nařízení, které stanoví, že Nařízení umožňuje zahájit hlavní úpadkové řízení ve státě, ve kterém jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tato řízení mají obecnou platnost a vztahují se na veškerý majetek dlužníka. Za účelem ochrany různých zájmů umožňuje toto Nařízení zahájit vedlejší řízení, která probíhají souběžně s hlavním řízením. Vedlejší řízení může být zahájeno v členském státě, ve kterém má dlužník provozovnu. Účinky vedlejších řízení se omezují na majetek, který se nachází v tomto státě. Potřeba jednotnosti ve Společenství je naplněna závaznými pravidly o koordinaci s hlavním řízením. Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.

Čl. 3.1. a 3.2. Nařízení pak stanoví, že soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak. Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

Z uvedeného vyplývá, že definice pojmu hlavní zájem dlužníka není obsažena v jednotlivých článcích Nařízení ani v jeho preambuli, která vymezuje účel Nařízení a slouží též k jeho lepšímu pochopení a výkladu. Pokud Nařízení poskytuje určité kritérium pro výklad uvedeného pojmu, pak tak činí pouze ve vztahu k právnickým osobám (čl. 3.1. věta druhá nařízení). Pokud je odvolacímu soudu známo, otázku hlavního zájmu dlužníka fyzické osoby nepodnikatele dosud neřešila ani judikatura Evropského soudního dvora. Jeho závěry obsažené v rozhodnutích ve věcech C-1/04 Staubitz-Schreiber a C-341/04 Eurofood/Parmalat, jež se týkaly výkladu čl. 3.1. Nařízení, jsou na danou věc neaplikovatelné.

Nezbývá proto než vyjít z bodu 13 preambule Nařízení, podle něhož by místem hlavního zájmu dlužníka fyzické osoby nepodnikatele mělo být místo, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.

Určení místa hlavního zájmu dlužníka zpravidla nebude činit problém v situaci, kdy dlužník žije a pracuje v určitém členském státě Evropské unie a část majetku (příp. některý z věřitelů) se nachází v jiném členském státě. Místem, odkud dlužník své zájmy spravuje nepochybně bude stát, kde skutečně žije a je zaměstnán.

V přezkoumávaném případě je však situace poněkud jiná. Jak vyplývá z odvolání dlužníka, kterým některá svá tvrzení v návrhu upřesnil (objasnil), dlužník sice ve Spolkové republice Německo pracuje a platí si zde nájem, avšak jeho přítelkyně a jejich společné nezletilé dítě, žijí v ČR, jde o jeho novou rodinu, za kterou pravidelně dojíždí a tráví s ní veškerý volný čas. V ČR, je dlužník v kontaktu i se svým dítětem z manželství, na které platí řádně výživné, vlastní zde (s bývalou manželkou) nemovitý majetek a rovněž všichni věřitelé dlužníka, vůči nimž hodlá dlužník vypořádat své závazky, mají zde své sídlo. Z uvedeného je proto nutno učinit závěr, že dlužník sice pracuje na území jednoho členského státu Evropské unie, avšak na území jiného členského státu (v ČR), jehož je státním občanem, má skutečné hlavní zájmy.

Odvolací soud tak dospěl k závěru, že bylo v této souvislosti na místě použít i podpůrně ustanovení o příslušnosti ve smyslu ust. čl. 2 Nařízení (ES) č. 44/2001 a vyjít z tohoto, že základním hraničním určovatelem v daném případě je dlužníkovo bydliště, které je místem, odkud své věci doposud spravoval, k němuž má stabilní vztah. Účelem tohoto kritéria pro určení hlavního zájmu dlužníka je podle přesvědčení odvolacího soudu rovněž skutečnost, že je třeba i věřitelům umožnit uplatit své nároky v insolvenčním řízení, přičemž i oni by měli mít možnost předvídat, ve kterém státě by případně mělo úpadkové řízení proběhnout.

Na základě všech výše uvedených zjištění a úvah dospívá odvolací soud k závěru, že místem hlavního zájmu dlužníka ve smyslu bodu 13 preambule nařízení je Česká republika, která je proto dle čl. 3.1. Nařízení, příslušná k zahájení úpadkového řízení. Tím je dána i pravomoc českých soudů k vedení tohoto insolvenčního řízení.

Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. a napadené usnesení změnil tak, že řízení o insolvenčním návrhu dlužníka se nezastavuje.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení tohoto usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 24. července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu