1 VSOL 171/2014-A-53
KSOS 33 INS 25292/2013 1 VSOL 171/2014-A-53

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka ALPINE BAU GmbH, se sídlem Rakouská republika, A-5071, Wals bei Salzburg, Alte Bundesstrasse 10 a současně též Rakouská republika, Vídeň, A-1239, Oberlaaerstrasse 276, zapsaného ve firemní knize Rakouské republiky, u Zemského soudu Salzburg pod zn. FN 58237v, na jejíž majetek je vedeno hlavní insolvenční řízení v Rakouské republice u Obchodního soudu ve Vídni pod sp.zn. 5 S 80/13v, jednající insolvenčním správcem Dr. Stephanem Rielem, advokátem se sídlem Rakouská republika, A-1030, Vídeň, Landstrasser Hauptrstrasse 1/2, zastoupeným Dr. iur. Ernstem Giesem, advokátem se sídlem Praha 1, Ovocný trh 8, PSČ 117 19, o insolvenčním návrhu navrhovatelů a) Mgr. Adama Sigmunda, se sídlem Praha 4, Na Domovině 651/1, PSČ 142 00, správce konkursní podstaty úpadce UNO-CENTER, s.r.o., se sídlem Praha 9, Freyova 25/31, PSČ 190 00, IČ: 61855197, zastoupeného Prof. Dr. Alexandrem Bělohlávkem, advokátem se sídlem Praha 7, Jana Zajíce 32, PSČ 170 00, b) International Trade & Economic Services s.r.o., se sídlem Rudná, V Aleji 983/15, PSČ 252 19, IČ: 26447932, c) Ing. Jiřího Hanáka, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Erbenova 29, PSČ 703 00, insolvenčního správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s.r.o., se sídlem Ostrava-Poruba, Francouzská 6167, PSČ 708 00, IČ: 15504158, o odvolání navrhovatele a) a navrhovatele c) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.12.2013, č.j. KSOS 33 INS 25292/2013-A-33,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se zr u š u j e a věc se vr a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení článku 29 Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 (dále též jen Nařízení ) a dle ustanovení § 97 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), zamítl návrh navrhovatele a), aby byl zjištěn úpadek dlužníka, aby bylo rozhodnuto o konkursu a o tom, že jde o vedlejší řízení ve smyslu Nařízení (výrok I.), dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil navrhovateli a), aby zaplatil dlužníkovi na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude stanovena zvláštním rozhodnutím (výrok II.) a dle ustanovení § 82 odst. 2 IZ zamítl návrh navrhovatele a) na ustanovení předběžného správce (výrok III.).

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že vedlejší úpadkové řízení lze zahájit za současného splnění tří podmínek: 1) v jiném členském státě Evropské unie bylo zahájeno hlavní úpadkové řízení, 2) dlužník má v České republice provozovnu a 3) věřitel-insolvenční navrhovatel osvědčil existenci své splatné pohledávky vůči dlužníkovi. Ohledně splnění první podmínky uzavřel, že zahájení hlavního úpadkového řízení ve věci dlužníka bylo osvědčeno rozhodnutím Obchodního soudu Vídeň, a to nařízením sanačního řízení bez vlastní správy, které bylo zapsané do insolvenčního rejstříku dne 19.6.2013. Ohledně splnění druhé podmínky uvedl, že do 23.8.2013 byla v českém obchodním rejstříku zapsána organizační složka dlužníka, přičemž navrhovatel a) podal obsahově shodný insolvenční návrh již dne 29.7.2013, řízení o něm však bylo zastaveno pro nesprávné označení dlužníka. Pojem komunitárního práva provozovna je definován flexibilně potud, že k závěru o existenci provozovny postačuje, aby dlužník na území daného členského státu vyvíjel svou činnost nikoliv jednorázově či krátkodobě, a to prostřednictvím určité organizované struktury zahrnující osobní a věcné složky, nezávisle na právní formě této organizační struktury. V posuzované věci měl dlužník zapsánu organizační složku v českém obchodním rejstříku a již na základě této skutečnosti lze bez dalšího usuzovat na to, že zde dlužník má provozovnu, neboť tímto formálním zachycením a zveřejněním existence organizační složky dlužník deklaroval, že v České republice působí. Ochrana oprávněných zájmů třetích osob je jednou ze zásad Nařízení (například viz. článek 13 preambule Nařízení), stejně tak je chráněna dobrá víra toho, kdo jedná s důvěrou v zápis v obchodním rejstříku. Zápis organizační složky zahraniční osoby v českém obchodním rejstříku tedy zakládá bez dalšího pravomoc českého soudu vést vedlejší úpadkové řízení. Pokud jde o časový aspekt, Nařízení stojí na zásadě, že zakazuje účelové úkony dlužníka, kterými by si vybíral, kde a za jakých podmínek jeho úpadkové řízení proběhne. Existenci provozovny je proto třeba zkoumat v době, kdy byl podáván insolvenční návrh, respektive v době bezprostředně předcházející. Následné úkony dlužníka (či správce hlavního řízení), ať již faktické (ukončení činnosti), či formální (například výmaz organizační složky z obchodního rejstříku) již logicky nemohou mít na posouzení existence provozovny vliv. V projednávané věci byl první insolvenční návrh podán již dne 29.7.2013 a v té době byla organizační složka dlužníka zapsána v obchodním rejstříku, a proto je dán závěr o existenci provozovny. Ohledně splnění třetí podmínky uvedl, že o pohledávce navrhovatele a) ve výši 1.575.000.000 Kč je již od roku 2005 veden spor, ve věci nebylo dosud rozhodnuto, k důkazu byla předložena řada listin, z nichž některé byly v německém jazyce a vyžadovaly překlad, rovněž byla vyslechnuta řada svědků a uzavřel, že existence této pohledávky není osvědčena listinami, z nichž lze usuzovat na existenci pohledávky s pravděpodobností hraničící s jistotou, naopak tato pohledávka je mezi stranami sporná. Měla-li by aktivní legitimace navrhovatele a) být dána existencí této pohledávky, musel by insolvenční soud zopakovat celé nalézací řízení a opakovaně vyslechnout svědky a provést další důkazy, což je z povahy insolvenčního řízení vyloučeno. Na tomto závěru nemohly nic změnit listiny doložené navrhovatelem k důkazu (zejména znalecký posudek), a proto soud tyto důkazy z důvodu nadbytečnosti neprováděl. Ohledně pohledávky navrhovatele a) ve výši 7.556,50 Kč z titulu náhrady nákladů řízení uzavřel, že o její existenci nebylo sporu, dlužník však tuto pohledávku dne 16.10.2013 prostřednictvím třetí osoby dle ust. § 534 občanského zákoníku zaplatil. Navrhovatel a) tudíž nedoložil existenci své pohledávky vůči dlužníkovi a nedoložil tak svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, podmínky pro zahájení vedlejšího úpadkového řízení proto nebyly splněny. Soud prvního stupně konstatoval, že dne 16.12.2013 v 11.35 hod., tj. 55 min. před zahájením jednání o insolvenčním návrhu navrhovatele a), byl u soudu podán insolvenční návrh navrhovatele b). Jelikož další návrh je třeba doručit dlužníkovi k vyjádření a poskytnout mu čas k přípravě na ústní projednání takového návrhu, je evidentní, že podání tohoto návrhu bylo účelově načasováno tak, aby byl soud přinucen odročit jednání nařízené na den 16.12.2013, a aby nemohl ve věci rozhodnout. Jedná se tedy o exemplární případ zneužití výkonu práva. Dle ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku přitom platí, že výkon práv nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy a ust. § 1 o.s.ř. vyžaduje od účastníků úctu k právům jiných osob, zde k právům insolvenčního navrhovatele a dlužníka na projednání a rozhodnutí věci, přičemž ust. § 2 o.s.ř. ukládá soudu zamezit zneužívání práv na úkor jiných osob. Z těchto důvodů k návrhu navrhovatele b) nepřihlížel. O nákladech řízení rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že procesně úspěšný dlužník má právo na náhradu nákladů řízení, jejichž přesná výše bude vyčíslena ve zvláštním rozhodnutí. S odkazem na ustanovení § 82 odst. 2 IZ zamítl návrh navrhovatele a) ze dne 11.12.2013 na ustanovení předběžného správce s odůvodněním, že předběžného správce lze ustanovit jen do rozhodnutí o insolvenčním návrhu.

Proti tomuto usnesení podal navrhovatel a) odvolání. Namítal, že řízení je postiženo závažnou procesní vadou, neboť před vydáním napadeného usnesení do řízení dle ustanovení § 107 IZ přistoupili navrhovatelé b) a c), což však soud prvního stupně nezohlednil. Soud prvního stupně bez důkazní či logické opory dovodil, že insolvenční návrh navrhovatele b) byl načasován tak, aby soud musel odročit jednání nařízené na den 16.12.2013, přitom soud prvního stupně sám v rozporu s ustanovením § 134 IZ protahoval řízení, neučinil do 10 dnů od podání insolvenčního návrhu úkony směřující k rozhodnutí ve věci a o insolvenčním návrhu nerozhodl bez zbytečného odkladu. K odročení jednání nařízeného na den 11.11.2013 došlo toliko z iniciativy soudu a o insolvenčním návrhu soud prvního stupně rozhodl až po více než dvou měsících. Přistoupení navrhovatele c) vyplývá z protokolu o jednání ze dne 16.12.2013. V posuzované věci tedy navrhovatel a) nebyl jediným insolvenčním navrhovatelem, a proto soud prvního stupně nemohl zamítnout insolvenční návrh navrhovatele a), aniž by zohlednil ostatní insolvenční návrhy. Připojení se k insolvenčnímu návrhu navrhovatele b) těsně před rozhodnutím ve věci nelze chápat jako zneužití práva či jednání v rozporu s dobrými mravy, ale naopak se jedná o hospodárné a účelné uplatňování práv a oprávněných zájmů. Soud prvního stupně ve vztahu k pohledávce navrhovatele a) na náhradu škody ve výši 1.575.000.000 Kč dospěl k nesprávným právním závěrům, nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady. Navrhovatel a) předložil k důkazu znalecký posudek znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals, s.r.o., č. 197-875/2013, který potvrdil výši tvrzené škody a tímto jediným listinným důkazem mohla být pohledávka navrhovatele a) na náhradu škody prokázána. Přesto soud prvního stupně tento důkaz zamítl, pracně sdělil podstatný obsah rozsáhlého spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 22 Cm 93/2005, čímž opatřil důkazy v neprospěch navrhovatele a) a nesprávně uzavřel, že nutné dokazování k prokázání pohledávky navrhovatele a) by přesahovalo meze insolvenčního řízení a nahrazovalo by sporné řízení. Svůj závěr soud prvního stupně ani řádně neodůvodnil. Ohledně pohledávky navrhovatele a) na náhradu nákladů soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 22 Cm 93/2005 soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že pohledávka zanikla zaplacením. Soud prvního stupně neodůvodnil, z jakých důkazů učinil závěr, že pohledávka byla uhrazena a že došlo k uzavření dohody mezi JUDr. Kořínkovou a dlužníkem dle ust. § 534 občanského zákoníku. Rozhodnutí soudu prvního stupně je v této části nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně rovněž pochybil, pokud nepřipustil změnu návrhu týkající se zákonného úroku z prodlení ve výši 3.799 Kč za dobu od 4.9.2007 do 16.12.2013, čímž zmařil možnost navrhovatele a) prokázat existenci splatné pohledávky vůči dlužníkovi v podobě příslušenství jistiny, nadto toto upřesnění ani nemělo povahu změny návrhu. Navrhovatel a) proto uplatňuje pohledávku v podobě zákonného příslušenství ve výši 3.799 Kč k pohledávce b) za prodlení ode dne 4.9.2007 do 16.12.2013 v odvolacím řízení. Soud prvního stupně navíc porušil práva navrhovatele a), neboť rozhodl nepředvídatelným způsobem a navrhovatele a) nepoučil a nesdělil mu svůj předběžný právní názor. Na podporu tohoto svého názoru odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu České republiky. Soud prvního stupně nesprávně argumentoval nemožností nahrazování sporného nalézacího řízení v insolvenčním řízení, neboť tuto argumentaci nelze použít pro sekundární insolvenční řízení podle Nařízení. Nalézací řízení vedené navrhovatelem a) u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 22 Cm 93/2005 bylo přerušeno ze zákona prohlášením konkursu na majetek dlužníka v hlavním insolvenčním řízení v Rakousku a je tedy z povahy věci vyloučeno zamítnutí insolvenčního návrhu při spornosti pohledávky insolvenčního navrhovatele a jeho odkázání na sporné nalézací řízení, neboť navrhovatel nemá možnost znovu zahájit či jakkoliv pokračovat v přerušeném nalézacím řízení. Jedinou jeho možností je uplatnit pohledávku v sekundárním insolvenčním řízení. Vzhledem ke skutečnosti, že úpadek dlužníka již byl zjištěn v hlavním insolvenčním řízení v Rakousku, a proto se nezkoumá, je prohlášení konkursu na majetek dlužníka v tuzemsku v sekundárním insolvenčním řízení a následný přezkum pohledávky navrhovatele a) tuzemským insolvenčním správcem racionálním řešením této situace. Navíc jsou zde další místní věřitelé disponující splatnými pohledávkami za dlužníkem. Soud prvního stupně odmítá navrhovateli a) poskytnout soudní ochranu v tuzemsku, což je v rozporu se základními ústavními principy. Možnost hájit svá práva v sekundárním insolvenčním řízení vyplývá právě z Nařízení. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrhu v celém rozsahu vyhoví, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti výroku I. tohoto usnesení podal odvolání rovněž navrhovatel c). Namítal, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že soud prvního stupně v rozporu s ust. § 107 dost. 1 IZ nepřihlédl k insolvenčnímu návrhu navrhovatele b) a v důsledku tohoto postupu se nevypořádal se skutečnostmi a důkazy uvedenými v tomto návrhu a nesprávně zjistit skutkový stav. Insolvenční zákon po zahájení insolvenčního řízení nevylučuje ani nijak neomezuje možnost podání dalšího insolvenčního návrhu, toliko projednání dalších návrhů soustřeďuje do již zahájeného insolvenčního řízení. Další navrhovatelé mohou do insolvenčního řízení přistupovat až do rozhodnutí o úpadku. K dalšímu insolvenčnímu návrhu soud nepřihlíží pouze tehdy, byl-li podán až po vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, a to navíc pouze tehdy, když neobsahuje návrh na způsob řešení úpadku (§ 107 odst. 4 IZ). Na podporu tohoto svého názoru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012, sp.zn. 29 NSČR 20/2012 a sp.zn. 29 NSČR 21/2012. Nepřihlédnutí k insolvenčnímu návrhu navrhovatele b) nelze zdůvodňovat ani údajným zneužitím práva, neboť tento závěr soudu vychází pouze z nepodložených domněnek s ohledem na dobu podání návrhu. Soud prvního stupně přistupoval k jednotlivým účastníkům rozdílně, aniž by k tomu měl objektivní důvod. Zatímco se na jedné straně odmítl zabývat návrhem navrhovatele b), u pohledávky navrhovatele a) ve výši 7.556,50 Kč dovodil zánik pohledávky plněním třetí osoby, k němuž došlo několik let po splatnosti pohledávky a především v době, kdy je separátní uspokojování věřitelů dlužníka mimo insolvenční řízení nepřípustné. Pokud by skutečně došlo ke splnění, jednalo by se o účelovou snahu zmařit zahájení vedlejšího úpadkového řízení na území České republiky. Takový postup dlužníka by byl obcházením Nařízení, k němuž insolvenční soud nesměl přihlížet. Soud prvního stupně pominul účel a specifický charakter vedlejšího úpadkového řízení, který spočívá ve snaze přiblížit řízení věřitelům z určitého členského státu, na jehož území dlužník nikoliv nahodile působil a kde má majetek. V případě návrhu na zahájení vedlejšího úpadkového řízení přitom nelze aplikovat ustanovení § 105 IZ, neboť navrhovatel vedlejšího úpadkového řízení po zahájení hlavního úpadkového řízení dokládá svoji aktivní legitimaci pouze přihláškou pohledávky, kterou k návrhu připojuje. Osvědčení pohledávky navrhovatele a současně alespoň jedné další osoby souvisí se zkoumáním úpadku dlužníka, takové zkoumání se však dle článku 27 Nařízení v případě vedlejšího úpadkového řízení neprovádí. Byl-li zjištěn úpadek dlužníka v hlavním úpadkovém řízení, nemá již věřitel jinou možnost, než se svých práv proti dlužníkovi domáhat v insolvenčním řízení. Návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení proto v dané situaci nelze zamítnout z důvodu, že dlužník pohledávku navrhovatele popírá. Věřitel je totiž zbaven možnosti iniciovat proti dlužníkovi sporné řízení mimo insolvenční řízení nebo pokračovat v řízeních, která proti dlužníkovi řádně zahájil a vedl. Odkazovat české věřitele s jejich pohledávkami na řízení před rakouským soudem, by představovalo popření smyslu Nařízení a jak pro věřitele, tak pro majetkovou podstatu, by představovalo zcela neúčelnou a neúměrnou zátěž. V situaci, kdy jsou práva zahraničních věřitelů dlužníka v hlavním úpadkovém řízení prokazatelně a masivně porušována a kdy dochází k systematickému vyvádění majetku dlužníka nacházejícího se v České republice z majetkové podstaty, by odmítnutí aplikace Nařízení českými soudy a odmítnutí zahájení vedlejšího úpadkového řízení představovalo bezprecedentní odmítnutí spravedlnosti. Navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dlužník navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Uvedl, že neoponuje návrhům na zahájení vedlejšího insolvenčního řízení v České republice proto, že by chtěl znevýhodnit české věřitele, nýbrž proto, že v daném případě nejsou splněny podmínky pro zahájení a vedení vedlejšího insolvenčního řízení, neboť dlužník nikdy neměl a nemá provozovnu v České republice. Přistoupení k insolvenčnímu návrhu navrhovatele b) je zjevně nedůvodné, neboť navrhovatel b) není věřitelem dlužníka, navíc insolvenční návrh podal necelou hodinu před ústním jednáním s úmyslem zmařit projednání insolvenčního návrhu. Navrhovatel b) se k ústnímu jednání nařízenému na den 16.12.2013 ani nedostavil a je tedy zřejmé, že neměl v úmyslu svůj návrh u tohoto jednání projednávat. Postup soudu prvního stupně, který k podání navrhovatele b) nepřihlédl, je tedy správný. Rovněž návrh navrhovatele c) je zjevně nedůvodný. Navrhovatel c) nedoložil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku. Nadto navrhovatel c) přistoupil k insolvenčnímu návrhu až podáním ze dne 23.12.2013, a proto s ním soud správně nejednal. Soud prvního stupně správně dovodil, že navrhovatel a) své tvrzené pohledávky vůči dlužníkovi nedoložil. Soud prvního stupně správně posoudil jako uhrazenou pohledávku navrhovatele a) z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 7.556,50 Kč a správně zkoumal, zda navrhovatel a) osvědčil své pohledávky za dlužníkem či nikoliv. K podání návrhu na zahájení vedlejšího úpadkového řízení v České republice je totiž aktivně legitimován jen ten, kdo je oprávněn podle české právní úpravy podat insolvenční návrh, tj. dle ustanovení § 97 odst. 3 IZ dlužník nebo jeho věřitel, přičemž v případě věřitele je soud povinen posoudit, zda doložil, že je dlužníkovým věřitelem. Soud prvního stupně rovněž správně nepřipustil změnu insolvenčního návrhu, neboť tuto změnu navrhovatel a) učinil až po provedeném dokazování v rámci závěrečného návrhu, nadto navrhovatel a) způsob výpočtu tvrzených úroků z prodlení ani jejich výši nespecifikoval a tuto pohledávku nelze považovat za doloženou. K pohledávce z titulu náhrady nákladů řízení navíc žádné úroky z prodlení nepřirůstají. Soud prvního stupně ani nepochybil, když navrhovatele a) nepoučil podle ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3, § 119a odst. 1 o.s.ř. a nesdělil mu svůj předběžný názor dle ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. Citovaná zákonná ustanovení se na insolvenční řízení nepoužijí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.11.2013, sp.zn. IV. ÚS 1559/13).

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb. změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), aniž nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání navrhovatelů a) a c) je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 11.9.2013 insolvenčním návrhem navrhovatele a), jímž se navrhovatel a) domáhal, aby soud rozhodl o prohlášení konkursu na majetek dlužníka ALPINE BAU GmbH nacházející se v České republice a prohlásil toto insolvenční řízení ve smyslu článku 3 odst. 2 Nařízení za vedlejší řízení k hlavnímu řízení vedenému proti dlužníku v Rakouské republice. Uvedl, že sídlo a místo hlavních zájmů dlužníka je v Rakouské republice, kde bylo zahájeno nařízením Obchodního soudu Vídeň, č.j. 5 S 80/13v-3, hlavní úpadkové řízení. Dlužník má provozovnu na území České republiky a jsou proto splněny podmínky dle čl. 27 Nařízení k tomu, aby bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a o prohlášení konkursu na jeho majetek nacházející se v České republice. Provozovnu dlužníka představují jeho dceřiné společnosti ALPINE BAU CZ s.r.o., se sídlem Valašské Meziříčí, Jiráskova 613/13, IČ: 45192286, MAYREDER BOHEMIA, stavební společnost, spol. s r.o., se sídlem Praha 2, Na Bojišti 18, IČ: 61855189, SILASFALT s.r.o., se sídlem Ostrava-Kunčice, Štěpaňákova 693/14, IČ: 62302370, Denys Alpine v.o.s., se sídlem Valašské Meziříčí, Jiráskova 613/13, IČ: 24139076. Navíc dlužník zřídil pro účely svého podnikání na území České republiky organizační složku ALPINE Bau GmbH-organizační složka, se sídlem Valašské Meziříčí, Jiráskova 613/13, IČ: 49963139, která byla zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddílu AX, vložce 714 a byla do 23.8.2013 provozovnou dle článku 2, písm. h) Nařízení, neboť jejím prostřednictvím dlužník realizoval v České republice nikoliv přechodně svou podnikatelskou činnost. Tato organizační složka byla zapsána do obchodního rejstříku v roce 1994 a z bilančních informací dostupných ve sbírce listin vyplývá dynamický vývoj rozhodných ukazatelů. Z přílohy k účetní závěrce z roku 2011 se podává, že předmětem podnikání společnosti je provádění staveb, jejich změn a odstraňování a hospodářský výsledek organizační složky před zdaněním činil 5.944.000 Kč a v průběhu roku 2011 došlo k téměř dvojnásobnému nárůstu hodnoty aktiv k rozhodnému dni. Z dynamiky bilančních ukazatelů ohledně této organizační složky vyplývá, že dlužník tuto organizační složku využíval pro aktivní místní podnikatelskou činnost. Organizační složka měla své vlastní vedení a rovněž personální vedení organizační složky vykazovalo průběžné změny, jak vyplývá ze zápisů v obchodním rejstříku provedených v letech 1994, 2002, 2005, 2010 a 2011. Z účetní závěrky k 31.12.2011 vyplývá existence majetkového substrátu na území České republiky v rozsahu čistých aktiv ve výši 410.209.000 Kč, dlouhodobých pohledávek netto ve výši 307.117.000 Kč a krátkodobého finančního majetku-prostředků na účtech v rozsahu 13.599.000 Kč apod. V návrhu popsal dvě svoje pohledávky vůči dlužníkovi, a to jednak pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 1.575.000.000 Kč a jednak pohledávku z titulu náhrady nákladů řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 22 Cm 64/2005 ve výši 7.556,50 Kč. K návrhu připojil nařízení sanačního řízení bez vlastní správy Obchodního soudu Vídeň ze dne 11.7.2013, č.j. 5 S 80/13v-3, z něhož se podává, že tímto nařízením Obchodní soud ve Vídni zahájil insolvenční řízení na majetek dlužníka, řízení bylo do insolvenčního řízení zapsáno dne 19.6.2013. K návrhu se vyjádřil dlužník podáním doručeným soudu prvního stupně dne 19.9.2013 tak, že insolvenční návrh navrhovatele a) je zjevně nedůvodný, neboť navrhovatel a) není dlužníkovým věřitelem a není ve věci aktivně věcně legitimován a navíc dlužník nemá v České republice provozovnu. Dceřiné společnosti za provozovnu ve smyslu článku 2, písm. h) Nařízení považovat nelze, neboť provozovnou nesmí být samostatná společnost. Organizační složka dlužníka byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 23.8.2013, přitom insolvenční návrh byl podán teprve dne 11.9.2013, tedy několik týdnů po tom, co již organizační složka neexistovala. Navíc tato složka ani nebyla způsobilá být předmětem sekundárního insolvenčního řízení, neboť se nejednalo o provozovnu dlužníka ve smyslu článku 2, písm. h) Nařízení, protože neměla v České republice žádné provozní místo, lidské či materiální zdroje a nevykonávala zde žádnou hospodářskou činnost. Organizační složka byla dlužníkem zřízena v roce 1994 za účelem poskytování referencí při výběrových řízeních v oblasti výstavby, samotné stavební práce však nikdy nevykonávala, veškeré tyto činnosti byly vykonávány subdodavateli. Organizační složka k tomuto účelu nevlastnila žádné výrobní prostředky (stavební stroje či personál) a dlužník prostřednictvím této složky nikdy nevykonával podnikatelskou činnost. Tuto skutečnost nedokládají ani hospodářské výsledky organizační složky za roky 2010 a 2011, neboť tyto výsledky zahrnují podíl dlužníka jako zřizovatele organizační složky na hospodářském výsledku společnosti Denys Alpine v.o.s. Nejedná se tedy o hospodářský výsledek, který by plynul z hospodářských aktivit této organizační složky, ale o podíl na zisku dlužníka s účasti na výše uvedené veřejné obchodní společnosti. Tento podíl na zisku podléhá zdanění v České republice, a proto musí být zohledněn v účetní závěrce organizační složky dlužníka pro účely daně z příjmů. Organizační složka neměla žádného zaměstnance a neměla žádné vlastní majetkové zdroje. Aktiva organizační složky byla z převážné části tvořena krátkodobými pohledávkami vzniklými z činností, které pro organizační složku vykonávali její subdodavatelé, a nikoliv přímo organizační složka, a dále pohledávkami za společností Denys Alpine v.o.s. z titulu podílu dlužníka jako zřizovatele organizační složky na jejím hospodářském výsledku. Na podporu svého názoru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2008, sp.zn. 29 Odo 164/2006. Dále namítal, že zahájení sekundárního řízení v České republice by znamenalo komplikace pro efektivní správu a zpeněžení majetku dlužníka a neúměrné zatěžení majetkové podstaty v neprospěch všech věřitelů dlužníka. Navrhovatel a) přihlásil své pohledávky do hlavního řízení a náleží mu shodná práva jako ostatním věřitelům a není důvod, proč by jeho zájmy jako českého věřitele měly být jakkoliv poškozeny či ohroženy. Dne 13.12.2013 byl soudu prvního stupně doručen v pořadí třetí návrh navrhovatele a) na jmenování předběžného správce (předcházející dva návrhy byly zamítnuty), který bude mít za úkol zjistit rozsah majetkové podstaty dlužníka nacházející se na území České republiky a zajistit majetek dlužníka nacházející se na území České republiky. Návrh navrhovatel a) odůvodnil nestandartními dispozicemi s majetkem dlužníka nacházejícím se na území České republiky. Dne 16.12.2013 v 11.35 hod. byl soudu prvního stupně doručen insolvenční návrh navrhovatele b), jímž se navrhovatel b) domáhal prohlášení konkursu na majetek dlužníka ALPINE BAU GmbH nacházející se v České republice a prohlášení tohoto insolvenčního řízení za vedlejší úpadkové řízení ve smyslu článku 3 odst. 2 Nařízení k hlavnímu řízení vedenému proti dlužníkovi v Rakouské republice. V návrhu uvedl, že má vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 5.660 Kč z titulu náhrady nákladů řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp.zn. 21 Cm 62/2005, přiznanou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.2.2010, č.j. 21 Cm 62/2005-182. K této pohledávce má další pohledávky z titulu náhrady škody z důvodu nevčasné úhrady výše uvedené pohledávky a případné úroky z prodlení. Dne 16.12.2013 ve 12.30 hod. se konalo u soudu prvního stupně jednání, jehož se zúčastnil dlužník, navrhovatel a) a přihlášený věřitel č. 2-Ing. Jiří Hanák, insolvenční správce dlužníka Eiffage Construction Česká republika, s.r.o. Věřitel č. 2 u jednání vyslovil souhlas s insolvenčním návrhem navrhovatele a) a s návrhem na ustanovení předběžného správce. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami, nepřipustil změnu insolvenčního návrhu učiněnou navrhovatelem a) v závěrečném návrhu a na tomto základě ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením. Dne 23.12.2013 byl doručen soudu prvního stupně insolvenční návrh navrhovatele c), jímž se navrhovatel c) domáhá zjištění úpadku dlužníka ALPINE BAU GmbH s tím, že se jedná o vedlejší úpadkové řízení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V návrhu uvedl, že má za dlužníkem pohledávku z titulu ručení dlužníka za peněžité závazky společnosti ALTMARK, s.r.o., se sídlem Praha 8, Pobřežní 224, IČ: 25657534, ze smlouvy o dílo ze dne 9.10.2001, na základě ručitelského prohlášení ze dne 4.10.2001.

Podle článku 2, písm. h) Nařízení, pro účely tohoto nařízení se rozumí provozovnou jakékoliv provozní místo, kde dlužník vykonává nikoliv přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů.

Podle článku 3 odst. 2 Nařízení, pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

Podle článku 3 odst. 3 Nařízení, pokud bylo úpadkové řízení zahájeno podle odstavce 1, stávají se jakákoliv následná řízení podle odstavce 2 vedlejšími řízeními. Tato řízení musí být likvidačními řízeními.

Podle článku 27 Nařízení, zahájení řízení uvedeného v článku 3 odst. 1 soudem členského státu, pokud je toto řízení uznáno v jiném členském státě (hlavní řízení), umožňuje v tomto jiném členském státě, jehož soud je příslušný podle článku 3 odst. 2, zahájit vedlejší úpadkové řízení, aniž by byla dlužníkova platební neschopnost v tomto jiném státě zkoumána. U těchto řízení se musí jednat o řízení uvedená v příloze B. Jejich účinky se omezují na majetek dlužníka nacházející se na území tohoto jiného členského státu.

Podle článku 29 Nařízení, na zahájení vedlejšího úpadkového řízení může podat návrh: a) správce podstaty v hlavním řízení; b) jakákoliv jiná osoba nebo orgán oprávněný podat návrh na zahájení úpadkového řízení podle právních předpisů členského státu, na jehož území je zahájení vedlejšího řízení navrhováno.

Podle § 97 odst. 3 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo jeho věřitel; jde-li o hrozící úpadek, může insolvenční návrh podat jen dlužník.

Podle § 105 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, podá-li insolvenční návrh věřitel, je povinen doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Podle § 107 IZ, další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele (odstavec 1). Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení k řízení (odstavec 2). Byl-li další insolvenční návrh podán v době, kdy insolvenční soud již rozhodl o původním insolvenčním návrhu jinak než rozhodnutím o úpadku, avšak toto rozhodnutí dosud nedoručil účastníkům insolvenčního řízení, insolvenční soud vydané rozhodnutí doručí i dalšímu insolvenčnímu navrhovateli. Došel-li další insolvenční návrh insolvenčnímu soudu až po doručení rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu, avšak předtím, než toto rozhodnutí nabylo právní moci, může další insolvenční navrhovatel podat proti takovému rozhodnutí odvolání ve lhůtě počítané od jeho doručení poslednímu z těch účastníků, kteří jsou oprávněni podat proti rozhodnutí odvolání; to neplatí, jestliže rozhodnutí o původním insolvenčním návrhu bylo dalšímu insolvenčnímu navrhovateli již dříve doručeno (odstavec 3). K dalšímu insolvenčnímu návrhu podanému poté, co insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku, se nepřihlíží. Je-li součástí dalšího insolvenčního návrhu i návrh na způsob řešení dlužníkova úpadku, který byl podán dříve, než insolvenční soud o způsobu řešení dlužníkova úpadku rozhodl, zůstávají účinky návrhu na způsob řešení dlužníkova úpadku zachovány (odstavec 4). Stejnopis dalšího insolvenčního návrhu podaného jinou osobou než dlužníkem se doručuje pouze dosavadnímu insolvenčnímu navrhovateli a dlužníku, a to do vlastních rukou (odstavec 5).

Předně je třeba uvést, že v posuzované věci není sporu o tom, že dlužník má středisko hlavních zájmů mimo území České republiky, a to v Rakousku, kde je vedeno hlavní úpadkové řízení na základě nařízení sanačního řízení bez vlastní správy Obchodního soudu Vídeň ze dne 11.7.2013, č.j. 5 S 80/13v-3. Odvolací soud se proto předně zabýval otázkou, zda je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k zahájení vedlejšího úpadkového řízení. Dle článku 3 odst. 2 Nařízení platí, že pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Dle článku 2, písm. h) Nařízení se přitom provozovnou rozumí jakékoliv provozní místo, kde dlužník vykonává nikoliv přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských a materiálních zdrojů. Definice provozovny v článku 2 Nařízení klade důraz na fakticitu, tedy je podstatné zejména to, zda je v daném místě vykonávána činnost bez ohledu na to, zda je zde určitá organizační struktura formálně registrována.

Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl AX, vložka 714, vyplývá, že dlužník měl v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě v období od 5.4.1994 do 23.8.2013 zapsanou organizační složku a ve stejném období měl zapsaný orgán-vedoucího organizační složky, od 18.5.2011 do 23.8.2013 se jednalo o osoby Ing. Michala Kociána a Petra Russeggera. Z účetní závěrky za rok 2011 založené ve sbírce listin přitom vyplývá, že organizační složka vykonávala určitou podnikatelskou činnost, neboť má za rok 2011 evidované výkony i výsledek hospodaření. Navíc i z tvrzení samotného dlužníka vyplývá, že organizační složka alespoň omezenou činnost vykonávala. Při posuzování výše uvedené organizační složky jako provozovny ve smyslu článku 2 písm. h) Nařízení odvolací soud vycházel z rozsudku Soudního dvora ES ve věci Interedil ze dne 20.10.2011, sp.zn. C-396/09, v němž Soudní dvůr ES shledal, že existence provozovny musí být podobně jako určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, posuzována na základě objektivních a třetími osobami zjistitelných skutečností, aby byla zajištěna právní jistota a předvídatelnost stran určení příslušných soudů pojem provozovna ve smyslu článku 3 odst. 2 Nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje existenci struktury obsahující minimální míru organizace a určitou stabilitu s cílem výkonu hospodářské činnosti. Pouhá existence jednotlivých majetkových hodnot nebo bankovních účtů v zásadě této definici neodpovídá . Z výše uvedeného vyplývá, že i Soudní dvůr ES shledává vedle faktického fungování provozovny jako významnou i zjistitelnost existence provozovny pro věřitele. Jestliže má společnost zřízenu organizační složku, mohou věřitelé usuzovat, že dlužník jejím prostřednictvím vykonává určitou činnost, nikoliv jen přechodnou, a že zde má tedy provozovnu. Skutečnost, že lze obecně presumovat, že organizační složka je provozovnou dlužníka, vyplývá rovněž z rozsudku Soudního dvora ES ve věci Eurofood ze dne 2.5.2006, sp.zn. C-341/04, z něhož se podává, že základem, z něhož je nutné vycházet, je již samotná registrace s tím, že pokud je skutečnost jiná, je nutné ji prokázat (rozsudek se sice týká střediska hlavních zájmů a nikoliv provozovny, ale princip je podobný). Odvolací soud se s ohledem na shora uvedené shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že dlužník měl do 23.8.2013 na území České republiky provozovnu ve smyslu čl. 3 odst. 2 Nařízení.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda je podstatné, že výše uvedená organizační složka byla z obchodního rejstříku vymazána krátce před zahájením řízení. Je třeba přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že Nařízení zakazuje účelně měnit mezinárodní příslušnost soudů (tzv. forum shopping-bod 4 preambule Nařízení), takže k přemísťování sídel či provozoven v době bezprostředně předcházející podání insolvenčního návrhu nelze přihlížet a je třeba na ně pohlížet jako na účelové jednání. V posuzované věci je podstatná jednak skutečnost, že hlavní úpadkové řízení bylo zahájeno před výmazem organizační složky z obchodního rejstříku a dále skutečnost, že navrhovatel a) podal první insolvenční návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení již dne 25.7.2013. K tomuto návrhu se však nepřihlíželo z důvodu, že nebyl řádně podepsán. Existenci provozovny je třeba zkoumat k datu, kdy byl podáván insolvenční návrh, respektive k době bezprostředně předcházející podání insolvenčnímu návrhu, přičemž následné úkony dlužníka či správce hlavního řízení, ať již faktické (ukončení činnosti), či formální (například výmaz organizační složky z obchodního rejstříku), nemohou mít na posouzení existence provozovny vliv. V době zahájení hlavní úpadkové řízení a v době podání prvního insolvenčního návrhu navrhovatelem a) organizační složka dlužníka v obchodním rejstříku zapsána byla, a proto je správný závěr soudu prvního stupně o existenci provozovny dlužníka. Tento závěr rovněž odpovídá závěrům vyjádřeným v rozsudku Soudního dvora ES ve věci Susanne Staubnitz-Schreiber, sp.zn. C1/04, byť se v něm jednalo o přesun střediska hlavních zájmů až po zahájení řízení. Závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužník měl v rozhodné době na území České republiky provozovnu ve smyslu článku 2, písm. h) Nařízení a je tedy dána pravomoc českých soudů vést vedlejší úpadkové řízení dle článku 3 odst. 2 Nařízení, je tudíž správný.

Soud prvního stupně však zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava. Dle ustanovení § 107 odst. 1 IZ platí, že další insolvenční návrh podaný na majetek téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení. Od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o původním insolvenčním návrhu, se osoba, která jej podala, považuje za dalšího insolvenčního navrhovatele. Podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení přitom další insolvenční navrhovatel musí přijmout stav v řízení v době jeho přistoupení. Z výše citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že insolvenční zákon po zahájení insolvenčního řízení nevylučuje ani neomezuje možnost podání dalšího insolvenčního návrhu jinak než tím, že se tak musí stát do vydání rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon toliko projednání všech dalších návrhů soustřeďuje do již zahájeného insolvenčního řízení, přičemž další insolvenční návrhy se posuzují s původním insolvenčním návrhem jako insolvenční návrh jediný. Těmito insolvenčními návrhy již nedochází k zahájení samotného insolvenčního řízení, pouze se jimi doplňuje původní insolvenční návrh. Na původní insolvenční návrh a další insolvenční návrhy se hledí stejně, jako by šlo o společná podání původního navrhovatele a dalších insolvenčních navrhovatelů. Pokud tedy navrhovatel b) přistoupil do řízení insolvenčním návrhem podaným u soudu dne 16.12.2013, učinil tak v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 IZ včas, to je před vydáním rozhodnutí o úpadku a soud prvního stupně měl proto jednat s navrhovatelem b) jako s dalším účastníkem řízení a posuzovat jeho insolvenční návrh společně s původním insolvenčním návrhem jako jediný insolvenční návrh a zabývat se aktivní legitimací navrhovatele a) i navrhovatele b). Ze samotné skutečnosti, že navrhovatel b) do řízení přistoupil bezprostředně před nařízeným jednáním, nelze učinit závěr, že tím navrhovatel b) zneužívá výkonu svých práv nebo jedná v rozporu s dobrými mravy, jak nesprávně učinil soud prvního stupně. Oproti tomu navrhovatel c) podal insolvenční návrh až dne 23.12.2013, tedy po vydání napadeného usnesení a teprve tímto okamžikem se stal účastníkem řízení. Vyjádření navrhovatele c) u jednání dne 16.12.2013, že s insolvenčním návrhem souhlasí, nelze bez dalšího za přistoupení k řízení považovat.

Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně dle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude soud prvního stupně jednat se všemi účastníky řízení, tedy i s navrhovateli b) a c). Rovněž neopomene rozhodnout o změně návrhu učiněné navrhovatelem a) v rámci odvolání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčním navrhovatelům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 28.srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu