1 VSOL 154/2012-A-19
KSOS 13 INS 22756/2011 1 VSOL 154/2012-A-19

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka Ing. Jiřího Vítka, anonymizovano , anonymizovano , bytem a místem podnikání Havlíčkovo nábřeží 1593/32, Ostrava-Moravská Ostrava, PSČ 702 00, IČ: 61966291, o insolvenčním návrhu věřitele Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Fryštátská 72/1, Karviná-Ráj, PSČ 734 01, o odvolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 13 INS 22756/2011-A-11 ze dne 6.2.2012

takto:

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 13 INS 22756/2011-A-11 ze dne 6.2.2012 se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně odmítl insolvenční návrh věřitele (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 1VSOL 154/2012-A-19

V důvodech svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v insolvenčním návrhu věřitel uvedl, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 600.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 17.1.2011 do zaplacení a tato pohledávka je předmětem žaloby u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 18/2011. Insolvenční návrh věřitele tak nesplňuje náležitosti stanovené v ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona v návaznosti na ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, tj. není splněna povinnost uvést skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh (není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník). Věřitel pouze odkazuje na řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě, neuvedl však skutečnosti ohledně existence své pohledávky za dlužníkem, zejména o jakou pohledávku se jedná, z jakého důvodu, neuvedl ani její splatnost. Přitom povinnost vylíčit skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, neboť tyto skutečnosti musí být vylíčeny v samotném insolvenčním návrhu. Insolvenční návrh věřitele je proto nutno odmítnout podle ust. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 146 odst. 3 občanského soudního řádu s tím, že z obsahu spisu nevyplývá, že by dlužníkovi vznikly náklady řízení.

Proti tomuto usnesení podal věřitel odvolání. Uvedl, že usnesením č. j. KSOS 13 INS 22756/2011-A-5 ze dne 16.12.2002 byl vyzván Krajským soudem v Ostravě, aby připojil přihlášku své pohledávky a doložil důkazy uvedené v insolvenčním návrhu, a ve stanovené lhůtě požadované doklady doplnil. Namítl, že pokud soud prvního stupně následně shledal ještě potřebu pro další doplnění nebo upřesnění podaného návrhu, měl tak učinit novým usnesením a teprve poté, co by nebyla splněna jím stanovená lhůta, měl insolvenční návrh odmítnout. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil. K odvolání věřitel současně přiložil doplnění insolvenčního návrhu.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c) IZ), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá. 1VSOL 154/2012-A-19

Podle § 3 odst. 1 IZ je dlužník v úpadku, jestliže má a) více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit.

Podle § 3 odst. 2 IZ se má za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je b) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníkovi výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 128 odst. 1 IZ, insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že věřitel podal dne 7.12.2011 u soudu prvního stupně insolvenční návrh, kterým se domáhal zjištění úpadku dlužníka. V návrhu uvedl, že za dlužníkem má pohledávku ve výši 600.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 17.1.2011 do zaplacení a že pohledávka je předmětem žaloby u Okresního soudu v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 18/2011. Dále v návrhu uvedl, že dlužník se nachází v úpadku, když má více věřitelů, k tomu konkrétně označil dva věřitele a výši jejich pohledávek za dlužníkem s tím, že dlužník tedy má peněžité závazky více než 30 dnů po splatnosti a není schopen je plnit, když jeho závazky vůči němu a dalším věřitelům jsou více jak 90 dnů po splatnosti. Dlužník tak splňuje podmínky úpadku ve formě platební neschopnosti stanovené v ust. § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit, neboť je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti v souladu s ust. § 3 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona.

Nejvyšší soud České republiky opakovaně judikoval, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona, tedy skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, se rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Přitom v otázce (ne)schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné 1VSOL 154/2012-A-19 dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 2 písm. b) až c) insolvenčního zákona). K tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. KSPL 27 INS 1784/2009, 29 NSČR 22/2009-A ze dne 20.5.2010 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2011. V insolvenčním řízení tedy platí, že je nutno posoudit, zda insolvenční návrh (lhostejno, zda věřitelský nebo dlužnický) má náležitosti předepsané insolvenčním zákonem a zda není namístě jeho odmítnutí podle ust. 128 odst. 1 IZ. Přitom požadavek formulovaný v ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona je srovnatelný s požadavkem kladeným na obsah věřitelského návrhu na prohlášení konkursu ust. § 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31.12.2007), jež bylo předmětem výkladu podaného pod bodem VII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17.6.1998 (uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto Stanovisku Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel musí v návrhu uvést konkrétní údaje o dalším věřiteli (dalších věřitelích) se splatnou pohledávkou proti dlužníku Věřitelský insolvenční návrh tak musí ve smyslu ust. § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o splatné pohledávce navrhujícího věřitele vůči dlužníku a konkrétní údaje o dalších věřitelích (dalším věřiteli) dlužníka, nýbrž i konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů, včetně konkrétních údajů o splatnosti těchto pohledávek, a to v míře, která v případě, že tato tvrzení budou shledána pravdivými, dovolí insolvenčnímu soudu uzavřít, že dlužník je v úpadku. Přitom takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni další věřitelé dlužníka, avšak konkrétní údaje o pohledávkách takových věřitelů a o jejich splatnosti jsou nahrazovány obecným tvrzením, že dlužník má peněžité závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti. Podstatné je, že údaje obsažené ve věřitelském insolvenčním návrhu musí vytvářet v konkrétní skutkové rovině takový obraz věci, z nějž by bylo lze logicky dovodit (kdyby byla tvrzení uvedená ve věřitelském insolvenčním návrhu shledána pravdivými) skutkový a právní závěr o tom, že dlužník je v úpadku. Údaje o tvrzené výši pohledávek dalších věřitelů a o době jejich splatnosti přitom nelze nahrazovat opisováním textu insolvenčního zákona nebo skutkovým shrnutím, k němuž na základě uvedených tvrzení nelze logickým úsudkem dospět. K tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-A ze dne 21.12.2011 (navržené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu).

Na základě shora uvedeného odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že insolvenční návrh navrhujícího věřitele není projednatelný z důvodu nedostatečného vylíčení skutkových okolností osvědčujících úpadek dlužníka, a to i s přihlédnutím k tomu, že splatnost pohledávky navrhujícího věřitele lze dovodit ze skutkových tvrzení v návrhu ohledně data prodlení dlužníka se zaplacením jeho pohledávky. Odvolací soud má za to, že navrhující věřitel neuvedl dostatečně konkrétní vylíčení skutkových tvrzení ohledně dalšího věřitele (dalších věřitelů) dlužníka, neboť v návrhu toliko označil další dva věřitele dlužníka a výši 1VSOL 154/2012-A-19 jejich pohledávek, aniž by uvedl jakékoliv konkrétní údaje o splatnosti těchto pohledávek. Z insolvenčního návrhu věřitele je proto zřejmé pouze to, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), avšak není zřejmé, zda má vůči těmto věřitelům závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž tyto závazky není schopen plnit (§ 3 odst. 1 IZ). Pouze obecné tvrzení, že dlužník má peněžité závazky více než 30 dnů po splatnosti, které není schopen plnit, když jsou více než 90 dnů po splatnosti, a proto splňuje podmínky úpadku ve formě platební neschopnosti podle ust. § 3 odst. 1 a § 3 odst. 2 písm. b) IZ, tedy má více věřitelů, má peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, není konkrétním skutkovým tvrzením o úpadku dlužníka. Jinými slovy není splněn požadavek ust. § 103 odst. 2 insolvenčního zákona ohledně vylíčení okolností, které osvědčují úpadek dlužníka. Insolvenční návrh věřitele tak trpí vadou, která brání pokračování v insolvenčním řízení a která způsobuje jeho neprojednatelnost, a proto je zcela namístě postup podle ust. § 128 odst. 1 IZ , tj. je dán důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu věřitele.

Odvolací námitku věřitele, že soud prvního stupně jej měl vyzvat k doplnění návrhu, odvolací soud neshledává důvodnou. Z ust. § 128 odst. 1 IZ vyplývá, že ust. § 43 o.s.ř. (výzva k odstranění vad návrhu) se v insolvenčním řízení, kdy insolvenční návrh nemá zákonem stanovené náležitosti, tj. má vady bránící pokračovaní v řízení (je neprojednatelný), nepoužije. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně, když insolvenční návrh věřitele bez dalšího odmítl.

Pokud dlužník v rámci odvolání insolvenční návrh doplnil, k tomuto nelze v odvolacím řízení přihlédnout. V tomto směru odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 VSPH 5/2008 ze dne 17.3.2008 (uveřejněné pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ve kterém se podává, že vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle ust. § 128 odst. 1 IZ a že k odstranění vad insolvenční návrhu provedeném až v odvolacím řízení se nepřihlíží.

Na základě shora uvedeného odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné včetně správného výroku o nákladech řízení potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Věřitel nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, a proto by měl hradit dlužníku náklady odvolacího řízení, avšak tomuto dle obsahu spisu žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly. 1VSOL 154/2012-A-19

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání ve lhůtě do dvou měsíců ode dne doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a navrhujícímu věřiteli se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 17. května 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu