1 VSOL 150/2012-A-10
KSOS 14 INS 24392/2011 1 VSOL 150/2012-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Ivany Wontrobové v insolvenční věci dlužníka SERENA INTERNATIONAL spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem Ostrava-Hrabůvka, Krakovská 15, PSČ 700 30, IČ: 64087603, o insolvenčním návrhu dlužníka, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.1.2012, č. j. KSOS 14 INS 24392/2011-A-3

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.1.2012, č. j. KSOS 14 INS 24392/2011-A-3 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ust. § 108 odst. 1, 2 z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě do 7 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem domáhal rozhodnutí o jeho úpadku a navrhoval jeho řešení prohlášením konkursu. V posuzované věci nemohl insolvenční soud postupovat dle ust. § 144 odst. 1 IZ a zamítnout insolvenční návrh dlužníka pro nedostatek majetku, neboť likvidátor dlužníka není zapsaný v seznamu insolvenčních správců, a tudíž není splněna podmínka dle ust. § 144 odst. 1, písm. b) IZ. Dlužník nevlastní majetek takové hodnoty, který by postačoval k úhradě nákladů insolvenčního řízení, a proto mu byla uložena povinnost složit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000,-Kč. Záloha na náklady insolvenčního řízení není soudním poplatkem, a proto nelze osvobození od zálohy přiznat (viz usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. 1 ÚS 48/98 ze dne 3.2.1999).

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník blanketní odvolání, které nedoplnil ani na výzvu soudu. Z obsahu podaného odvolání však lze dovodit (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), že nesouhlasí s uložením povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a navrhuje, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se povinnost zaplatit zálohu neukládá.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212 a odst. 1, 5, 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Podle ust. § 108 odst. 1, odst. 2, věty první IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, jestliže je to nutné ke krytí nákladů a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli, který je zaměstnancem dlužníka a jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000,-Kč.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 31.10.2011, doručeným soudu 27.12.2011, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen prohlášením konkursu. V návrhu uvedl, že společnost má více věřitelů a není po delší dobu schopna plnit své splatné závazky a ani v budoucnu nelze předpokládat žádné další výnosy. Současně požádal o osvobození od placení soudních poplatků a záloh. V seznamu majetku jako povinné příloze insolvenčního návrhu uvedl, že nemá žádné pohledávky, movité věci, nemovité věci, průmyslová práva, cenné papíry, peníze v hotovosti ani zřízen účet. Závazky má vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 36.051,-Kč a vůči České správě sociálního zabezpečení ve výši 97.830,-Kč. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dojít k závěru, že dlužník je v úpadku. Vzhledem k tomu, že dlužník je ekonomicky nečinný, je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v daném případě nezbytné, neboť prostředky na úhradu těchto nákladů, ať již souvisejících s prověřováním stavu dlužníkova majetku, či odměnou a hotovými výdaji insolvenčního správce, nelze zajistit jinak. V návrhu dlužník tvrdí, že nemá žádný majetek, bude proto věcí insolvenčního správce, aby toto tvrzení prověřil (§ 211 IZ). K této své činnosti proto správce bude nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které je v daném případě nutno zajistit zálohou na náklady insolvenčního řízení. Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení.

V tom je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ust. § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ze shora uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti, nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1 písm. d/, § 312 odst. 2 IZ). Odvolací soud zdůrazňuje, že ust. § 98 IZ je zejména založeno na tom, že takový insolvenční návrh má být podán včas, tedy v době, kdy měl dlužník takový majetek, který bylo možné použít k hrazení nákladů řízení a k alespoň poměrnému uspokojení jeho věřitelů. O vstupu společnosti do likvidace bylo rozhodnuto již usnesením KS v Ostravě ze 29.6.2004, čj. 28 Cm 102/2004-10 a likvidátorem jmenován bývalý jednatel Pavol Hrmel. Protože podal návrh až v době, kdy již dlužník není schopen zálohu zaplatit (27.12.2011), bylo by další pokračování insolvenčního řízení zjevným zneužitím postupů dle insolvenčního zákona k dokončení likvidace dlužníka. Je proto namístě, aby mimo rámec insolvenčního řízení likvidátor likvidaci dokončil.

Pokud se soud prvního stupně zabýval otázkou zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, je nutno ve shodě s ním konstatovat, že aplikace tohoto zákonného ustanovení je na poměry dlužníka vyloučena pro nesplnění podmínky dle ustanovení § 144 odst. 1 písm. b) IZ, neboť insolvenční návrh nepodal likvidátor zapsaný v seznamu insolvenčních správců.

Podle ust. § 1 odst. 5 č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška), činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce právě 45.000,-Kč. Dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011), se sice odměna insolvenčního správce v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží žádný majetek, určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 téže vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce. Před schválením konečné zprávy (natož před rozhodnutím o úpadku) nelze však s jistotou říct, že skutečně ke zpeněžování majetku nedojde. Nelze totiž bez dalšího vyloučit, že insolvenční správce při své činnosti zjistí další majetek dlužníka, případně majetek dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti, odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty dlužníka (§ 205 a násl. IZ).Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7vyhlášky) a je-li plátcem DPH náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ). Lze proto uzavřít, že 50.000,-Kč představuje zcela přiměřenou výši zálohy na náklady insolvenčního řízení.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 12. března 2012

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu