1 VSOL 1473/2016-A-22
KSBR 52 INS 21818/2016 1 VSOL 1473/2016-A-22

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenčním řízení ve věci dlužníků a) Milana anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 114 87 950, bytem Račice-Pístovice 35, PSČ 683 05 b) Jitky anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 645 03 046, bytem Račice-Pístovice 35, PSČ 683 05, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 52 INS 21818/2016, o insolvenčním návrhu dlužníků, spojeném se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, k odvolání dlužníků ze dne 3.11.2016 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.10.2016, č.j. KSBR 52 INS 21818/2016-A-17,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19.10.2016, č.j. KSBR 52 INS 21818/2016-A-17, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně) s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, § 389 odst. 1, odst. 2 písm. a), § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníkům, aby ve isir.justi ce.cz stanovené lhůtě zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně.

V důvodech uvedl, že dlužníci se svým insolvenčním návrhem, spojeným s návrhem na povolení oddlužení (doručeným soudu 21.9.2016) domáhali rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud přezkoumal jejich návrh na povolení oddlužení a zjistil, že dlužníci nesplňují jednu z podmínek pro povolení oddlužení stanovenou ustanovením § 389 odst. 1 a 2 IZ, a sice, že pouze dlužník, který nemá dluhy z podnikání, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek byl řešen oddlužením, přičemž dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tímto souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, a nebo jestliže jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ, anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele. Z návrhu dlužníků ovšem vyplývá, že mají závazky vůči věřitelům pocházející z podnikání, a to vůči věřiteli České správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně. Soud proto vyzval dlužníky ke sdělení, zda mu byl udělen souhlas těchto věřitelů; na tuto výzvy bylo dlužníky sděleno, že ze strany věřitelů nebyl dán nesouhlas s jejich oddlužením, a to ani v předchozích řízeních. K tomu soud zdůraznil, že souhlas věřitele, který má vůči dlužníku pohledávku z podnikání musí být aktivní a rovněž tvrzený. Absence nesouhlasu domněnku tvrzeného souhlasu nezakládá. Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud mají dlužníci prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládají, že věřitelé souhlasí s řešením jejich úpadku oddlužením, pak dlužníci nejsou ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení a je tak namístě, aby insolvenční soud tento jejich návrh odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem. Proto je pro další řízení složení zálohy na jeho náklady nezbytné, neboť dle předloženého seznamu majetku, dlužníci nemají žádné pohotové finanční prostředky, jen soubor movitých věcí a v další části svého odůvodnění vyložil účel a smysl požadované zálohy, včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podali dlužníci včasné odvolání, v němž namítli, že soud se především nevypořádal s tím, zda v daném případě je požadovaná záloha nutná ke krytí nákladů řízení a nevzal v úvahu skutkové okolnosti dané věci, své rozhodnutí odůvodnil pouze odkazem na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ a obecným vymezením účelu zálohy, aniž uvedl konkrétní poznatky o majetkových poměrech dlužníků z jejich seznamu majetku. Nevysvětlil tak z jakých důvodů shledal nutnost k zaplacení zálohy, jaké budou budoucí náklady, které nebude možno hradit z majetkové podstaty a že majetek podstaty bude s největší pravděpodobností nedostatečný. Jen obecně poukázal na potřebu zajistit finanční prostředky pro insolvenčního správce. Tato úvaha je však sama o sobě bezvýznamná. Navrhli změnu napadeného usnesení tak, že se jim povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Především odvolací soud konstatuje, že insolvenční návrh dlužníků (pozn. jedná se v jejich případě o návrh v pořadí pátý), který spojili se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužníci jsou v úpadku (§ 3 odst. 1, odst. 2), neboť v něm (včetně přiloženého seznamu závazků) tvrdí postupně od roku 2014-2016 splatné závazky (41) vůči více (24) věřitelům v celkové výši 3.050.707 Kč, z toho v rozsahu 2.150.707 Kč jde o závazky nezajištěné, 900.000 Kč závazky zajištěné. Mezi nezajištěnými věřiteli uvedli závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 58.545 (v případě dlužnice b/), ve výši 49.825 Kč (v případě dlužníka a/) a vůči České správě sociálního zabezpečení ve výši 74.150 Kč (v případě dlužnice b/) a ve výši 49.825 Kč (v případě dlužníka a/). Dále mj. uvedli, že oba jsou podnikatelé, mají vzájemnou vyživovací povinnost, tyto shora vyjmenované závazky pochází z jejich podnikání a že nemají žádné informace , z nichž by bylo možno dovozovat, že uvedené závazky jsou překážkou jejich oddlužení, v přechozích řízeních nebyl ze strany těchto věřitelů dán aktivní nesouhlas . Ze seznamu majetku dále vyplývá, že dlužníci vlastní běžné vybavení domácnosti a mají ve společném jmění manželů nemovitosti, a to p. č. st. 219, jejíž součástí je stavba č. ev. 35, zahrada p. č. 610/10, vše zapsané na listu vlastnictví 783 pro kat. úz. Pístovice, na hotovosti mají 2.000 Kč. Dalšími listinami dokládají svůj úpadek (závazky) a své příjmy. Na výzvu soudu ze dne 23.9.2016 (č.d. A-15) opětovně uvedli, že v průběhu předchozích řízení nebyl ze strany věřitelů dán aktivní nesouhlas s jejich oddlužením, mají za to, že jsou osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 398 odst. 2 IZ, souhlas věřitelů v písemné formě dosud neobdrželi.

Na tomto základě rozhodl soud prvního odvoláním napadené usnesení.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ platí, že dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/, anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Je třeba uvést, že i když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má /i/ závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí výslovně souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě (jak správně uvedl soud prvního stupně), jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu ze shora uvedených výjimek však dlužníci nesplňují.

To proto, že mají nezajištěné závazky, jež pochází z podnikání (jejich výše není nikterak nezanedbatelná) a věřitelé těchto pohledávek výslovný souhlas s oddlužením dlužníků nedali, dlužnici jej ani netvrdí. Z tvrzení dlužníků, že tito věřitelé nevyslovili ani nesouhlas , je tvrzením zcela irelevantním a lze dodat, že i účelovým, aniž by totiž současně dlužníci uvedli, že s těmito věřiteli o svém oddlužení jednali a zda je o souhlas žádali.

Je proto věcně správný závěr soudu prvního stupně, že dlužníci neosvědčili, že jsou ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Dále je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že návrh dlužníků na povolení oddlužení bude nutno z uvedených důvodů odmítnout a úpadek dlužníků, pokud na svém insolvenčním návrhu setrvají, bude nutno řešit konkursem. Proto je nezbytné, aby dlužníci, s ohledem na skladbu jejich majetku a minimální finanční hotovost, zaplatili pro další řízení zálohu na jeho náklady, a to v maximální požadované výši 50.000 Kč.

Jak opět správně uvedl soud prvního stupně, záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny, pro případ, že by je nebylo možno hradit (či hradit v celém rozsahu) z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Nelze přehlédnout, že i když dlužníci vlastní nemovitosti, není známá jejich hodnota, bude nutné před jejich prodejem znalecké ocenění, správce bude muset majetek dlužníků prohlédnout, opatřit všechny potřebné podklady k prodeji, což si nepochybně vyžádá náklady, včetně nákladů na případné cestovné. Pokud bude správce tento majetek zpeněžovat, pak jen jeho nejnižší odměna bude činit 45.000 Kč. Dále má správce při konkursu nárok na další odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

Dále je třeba zdůraznit, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení (§ 108 IZ). Pokud by se tedy správci nezdařilo majetek dlužníků zpeněžit, případně zpeněžit v potřebném rozsahu, pak v takovém případě by jeho náklady a odměnu musel hradit stát z rozpočtových prostředků, což je situace nežádoucí.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, včetně výše požadované zálohy, proto je odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 5. prosince 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu