1 VSOL 1446/2016-A-12
KSBR 33 INS 24456/2016 1 VSOL 1446/2016-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenční věci dlužníka PANNONTECH Bohemia s.r.o., se sídlem Třebíč, Průmyslová 163, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby: 293 64 418, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 33 INS 24456/2016, o insolvenčním návrhu dlužníka, k odvolání dlužníka ze dne 9.11.2016 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2016, č.j. KSBR 33 INS 24456/2016-A-6,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. října 2016, č.j. KSBR 33 INS 24456/2016-A-6 se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákona-dále jen též IZ ) uložil dlužníku ve stanovení lhůtě zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně s odůvodněním, že smyslem zálohy je umožnit působení insolvenčního správce bezprostředně po vydání rozhodnutí o úpadku, tedy v době, kdy výdaje na činnost insolvenčního správce nelze dosud krýt z výtěžku zpeněžení podstaty. Za takovéto nutné výdaje je nutné především isir.justi ce.cz považovat poštovné, platby za telekomunikační služby, cestovné, náklady soupisu majetkové podstaty, jejího ocenění (znalecké posudky), zpeněžení (inzerce atd.), správní poplatky, náklady účetních, daňových a archivačních služeb apod. Jak se zpravidla ukazuje, není možné úhradu těchto výdajů odkládat až do doby, kdy se podaří zpeněžením majetkové podstaty získat finanční prostředky. Z předloženého seznamu majetku vyplývá, že dlužník vlastní nemovitý majetek v odhadované hodnotě přibližně 50.000.000 Kč, který je zajištěn ve prospěch zajištěných věřitelů a dále movitý majetek, jehož značná část je ve vlastnictví třetích osob a pohledávky. V případě pohledávek není dosud zřejmé, zda se je podaří správci vymoci a v jakém časovém rozmezí, rovněž k vymáhání pohledávek správce potřebuje dostatečné finanční prostředky. Výtěžek ze zpeněžení bude sloužit především k uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů a nákladů spojených se správou a zpeněžením zajištěných nemovitostí. Nelze spravedlivě požadovat, aby tyto výdaje byly hrazeny insolvenčním správcem z jeho vlastních zdrojů a následně pak z rozpočtových prostředků Krajského soudu v Brně. V neposlední řadě soud zdůraznil, že povinností dlužníka bylo podat insolvenční návrh v dostatečném časovém předstihu předtím, než se ocitne v situaci, kdy již nemá finanční prostředky ani na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení, neboť dle ustanovení § 98 odst. 1 IZ je dlužník povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Hotové finanční prostředky k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení může dlužník získat i od osob, které včas nesplnily tuto svou osobní povinnost.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž zejména namítal, že nemá k dispozici dostatek disponibilních prostředků. V postavení dlužníka si nemůže půjčovat a zároveň se nechce dopustit zvýhodňování věřitelů. Již v rámci doplnění svého návrhu proto žádal, aby mu povinnost zaplatit zálohu nebyla ukládána. Napadené usnesení považuje za faktické znemožnění využití prostředků insolvenčního práva a odkázal rovněž na základní zásady insolvenčního řízení, především zásadu vymezenou v ustanovení § 5 písm. a) IZ a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Navrhl zrušení napadeného usnesení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že dlužník podal insolvenční návrh dne 25.10.2016 a domáhal se zjištění svého úpadku a jeho řešení konkursem. Popsal své ekonomické potíže s tím, že v roce 2016 došlo k zásadním výpadkům výroby, úpadek nastal přesto, že výhled konkrétní výroby jen pro rok 2017 byl u největšího odběratele skupiny TTS 56 mil. Kč a u dalších odběratelů 40 mil Kč; na tuto výrobu však již nemá dostatek prostředků. V průběhu srpna a září 2015 jednal rovněž s několika významnými investory o možném vstupu do společnosti, či úplném převzetí podniku (závodu); tato jednání však skončila neúspěchem. Dále mj. uvedl, že má závazky vůči desítkám obchodních partnerů a vůči financující bance Waldviertler Sparkasse Bank AS, některé své věřitele v návrhu příkladmo označil, včetně právního důvodu a výše jejich pohledávek, splatných postupně od roku 2013-2016). Dále uvedl, že vlastní nemovitý a movitý majetek, pohledávky a má také finanční hotovost. K nemovitému majetku uvedl, že je tvořen rozsáhlým výrobním areálem v katastrálním území Třebíč, zapsaným na LV č. 16857, vedeném u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Třebíč, areál je tvořen několika budovami výrobního a administrativního charakteru, má rozlohu 26.958 m2, znaleckým posudkem z roku 2015 byla hodnota stanovena na 44,7 mil Kč, v současné době se jedná o hodnotu v rozsahu nejméně 50 mil. Kč. Věci movité tvoří výrobní strojové vybavení a materiál, značná část je ovšem ve vlastnictví třetích osob (např. výrobní stroje v nájmu, automobily, kdy rovněž využíval nájmy a operativní leasingy). V neposlední řadě dlužník v návrhu tvrdil, že má v pokladně finanční hotovost 5.701 Kč, na účtech (které specifikoval) u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a.s. má 6.608 Kč a 10.699 Kč. K návrhu dlužník předložil seznam svého majetku (movitého, nemovitého /včetně LV č. 16857/, pohledávek), závazků (splatných postupně od roku 2009-2016) i zaměstnanců. Ze seznamu majetku však nevyplývá, že by dlužník měl v návrhu zmíněnou hotovost v pokladně či na účtech u shora uvedené banky. V samostatném doplnění návrhu dlužník žádal, aby mu nebyla ukládána povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, neboť má dostatek majetku v řádech několika milionů Kč, nemá však jakékoliv finanční prostředky ke složení zálohy.

Na základě shora uvedených zjištění odvolací soud především konstatuje, že insolvenční návrh dlužníka je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku, neboť má splatné závazky vůči více věřitelům, které není schopen hradit, neboť řadu z nich nehradí po dobu delší než tři měsíce po lhůtě splatnosti. Je tedy zřejmé, že bude možno rozhodnout o úpadku dlužníka a řešit jej navrhovaným způsobem, tj. konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ platí, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2).

Ze shora citovaného ustanovení vyplývá, že lze po insolvenčním navrhovateli, včetně dlužníka, zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat, pokud tyto prostředky, zejména pohotové finanční prostředky na počáteční činnost insolvenčního správce, nelze zajistit jinak, což je i přezkoumávaný případ dlužníka. K tomuto závěru dospěl odvolací soud přesto, že dlužník v návrhu tvrdil, že má v pokladně menší finanční hotovost a na účtu u banky částku cca 17.000 Kč, nicméně v seznamu svého majetku tento majetek (finanční prostředky) neuvedl, ač v návrhu prohlásil, že údaje ve všech předložených seznamech jsou správné a úplné. Nelze rovněž přehlédnout, že dlužník současně v samostatném podání tvrdil, že nemá jakékoliv finanční prostředky a nedostatek pohotových finančních prostředků potvrdil i ve svém odvolání.

Jelikož nelze v dané situaci učinit závěr, že dlužník má jakékoliv finanční prostředky (mimo ostatního majetku), proto dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v přezkoumávaném případě nutné a to včetně požadované výše, neboť v případě, že po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek bude insolvenční správce movitý i nemovitý majetek dlužníka zpeněžovat a též vymáhat pohledávky do majetkové podstaty, pak tomu nutně předchází jednak řádný soupis tohoto majetku, ocenění, což si u tak rozsáhlého majetku, který dlužník uvádí, vyžádá náklady. Náklady vzniknou i se správou tohoto majetku (do jeho zpeněžení), tj. udržovací náklady, pojištění, zajištění (ostraha) apod. To vše jsou náklady (zejména u tak rozsáhlého majetku jak uvádí dlužník), které vzniknou bezprostředně po té, kdy se správce ujme své funkce; správci nepochybně vzniknou i jeho hotové výdaje, zejm. cestovné-správce bude osobně vyzvedávat a přezkoumávat v daném případě velké množství přihlášek pohledávek, musí převzít rozsáhlý majetek, který bude následně spravovat a zpeněžovat. Jak správně zdůraznil soud prvního stupně nelze po správci spravedlivě vyžadovat, aby tyto náklady od počátku nesl jen ze svých finančních prostředků, nehledě k tomu, že zpravidla správci nespravují pouze jedinou majetkovou podstatu.

Jak již bylo uvedeno soudem prvního stupně smyslem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a překlenout tak nedostatek pohotových finančních prostředků do doby, než bude možno všechny tyto náklady a hotové výdaje hradit ze zpeněžené majetkové podstaty.

Proto s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 7 IZ, § 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 25. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu