1 VSOL 1418/2016-A-66
KSOS 31 INS 15924/2016 1 VSOL 1418/2016-A-66

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka BH & SVOTA plast s.r.o., se sídlem Odry, Tošovická 345/5, PSČ 742 35, identifikační číslo osoby: 640 86 992, zastoupeného Mgr. Michalem Přibilem, advokátem, se sídlem Kopřivnice, Kadláčkova 894, PSČ 742 021, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 15924/2016, o insolvenčním návrhu navrhovatelů-věřitelů a) Ing. Štefana Kotlárika, se sídlem Trenčín, Medňanského 96/20, PSČ 911 05, Slovenská republika, identifikační číslo osoby: 30 351 847, g) Andrey anonymizovano , anonymizovano , bytem Vítkov, Zahradní 463, PSČ 749 01, k odvolání navrhovatelů a) a g) ze dne 10.10.2016 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.10.2016, č.j. KSOS 31 INS 15924/2016-A-53,

t a k t o:

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.10.2016, č.j. KSOS 31 INS 15924/2016-A-53 se ve výroku II. p o t v r z u j e.

II. Navrhovatelé a) a g) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně dlužníku na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 2.286,90 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta dlužníka Mgr. Michala Přibila. isir.justi ce.cz

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl insolvenční návrh navrhovatelů a/ a g/ (výrok I.), zavázal navrhovatele a/ a g/ k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně dlužníkovi na nákladech řízení částku 51.435,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta dlužníka Mgr. Michala Přibila (výrok II.) a rozhodl o povinnosti navrhovatelů a/ a g/ zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek za insolvenční návrh, který činí podle položky 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků 2.000 Kč, a to v kolcích nebo na účet soudu č. 3703-4123761/0710, KS 1148, VS 4801592416, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III.).

Podle odůvodnění byl insolvenční návrh po provedeném řízení (zahájeném dne 4.7.2016) zamítnut proto, že navrhovatelé a/ a g/ nedoložili, že mají za dlužníkem splatnou pohledávku a tak neosvědčili svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu. Pohledávka navrhovatele a/ zanikla zaplacením, a to plněním třetí osoby za dlužníka (s jeho souhlasem) dne 14.7.2016, o tomto plnění, včetně identifikace hrazeného závazku, byl navrhovatel a/ řádně vyrozuměn a jelikož navrhovatel a/ platbu vrátil dne 18.7.2016 s informací pro příjemce, že se jedná o platbu od neznámého odesílatele, složitel-Stavebniny SVOTA s.r.o. stejnou finanční částku (8.736,97 EUR) pro věřitele složil za dlužníka do notářské úschovy. Pokud jde o tvrzenou pohledávku navrhovatelky g/ (která do řízení přistoupila se svým návrhem dne 21.9.2016-§ 107 IZ), pak provedeným dokazováním bylo zjištěno, že pracovní poměr navrhovatelky skončil dohodou z důvodu organizačních změn na straně zaměstnavatele, čistá mzda za 7/2016 činila 15.151 Kč, čistá mzda za 8/2016 činila 57.566 Kč, z čehož zálohově bylo věřitelce vyplaceno 47.557 Kč, doplatek činil 10.009 Kč (náhradu mzdy za 9,5 dnů dovolené) a tato částka byla dlužníkem rovněž uhrazena. Navíc bylo zjištěno, že ke dni podání insolvenčního návrhu navrhovatelkou g/, nebyla tato pohledávka ještě splatná, navrhovatelka g/ podala návrh, aniž by tento nárok u dlužníka nejprve uplatnila. Svým insolvenčním návrhem zjevně sledovala zneužití svých práv na úkor dlužníka. Vzhledem k těmto závěrům soud prvního stupně již neprováděl další dokazování za účelem zjišťování tohoto, zda se dlužník nachází v úpadku, tzn., nezkoumal mnohost věřitelů dlužníka a neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky.

Výrok o nákladech řízení, kterým soud dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zavázal navrhovatele a/ a g/ k povinnosti zaplatit dlužníkovi náklady řízení společně a nerozdílně k rukám advokáta dlužníka, soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. Uzavřel, že navrhovatelé a) a g) nebyli ve věci úspěšní, vznikla jim proto povinnost nahradit dlužníkovi vzniklé náklady, které jsou tvořeny odměnou advokáta dlužníka podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění-tj. 12 úkonů právní služby á 3.100 Kč-za převzetí zastoupení, písemné vyjádření ve věci ze dne 8.7.2016, 18.7.2016, 21.7.2016 a

21.9.2016, odvolání proti usnesení o předběžném opatření ze dne 25.7.2016, účast na jednání s předběžným insolvenčním správcem dne 14.7.2016, porada s klientem přesahující 1 hodinu dne 14.7.2016, 25.7.2016, 11.8.2016 a 21.9.2016, účast na ústním jednání dne 22.9.2016, dále 12x režijních paušál a 300 Kč podle ust anovení § 13 odst. 3 vyhlášky, náhrada advokáta za čas strávený cestou k jednání dne 14.7.2016 a dne 22.9.2016, tj. 8 půlhodin á 100 Kč podle ustanovení § 14 odst. 3 vyhlášky, jízdné k jednání s předběžným insolvenčním správcem dne 14.7.2016 ve výši 465,40 Kč (cesta Kopřivnice-Odry a zpět, tj. 2x 42 km při průměrné spotřebě nafty 5,9 litrů na 100 km, ceně nafty 29,50 Kč za 1 litr a sazbě náhrad 3,80 Kč za 1 km podle vyhláška č. 385/2015 Sb.) a jízdné k ústnímu jednání dne 22.9.2016 ve výši 443,20 Kč (cesta Kopřivnice-Ostrava a zpět, tj. 2x 40 km při průměrné spotřebě nafty 5,9 litrů na 100 km, ceně nafty 29,50 Kč za 1 litr a sazbě 3,80 Kč za 1 km podle vyhlášky č. 385/2015 Sb.), což činí částku 42.508,60 Kč, po zvýšení o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty 8.926,80 Kč se jedná o celkovou částku 51.435,40 Kč. Naproti tomu soud prvního stupně nepřiznal dlužníkovi nárok na náhradu za 1 úkon právní služby za písemné vyjádření ve věci ze dne 28.7.2016, poněvadž toto podání neobsahovalo žádné nové skutečnosti a dále mu nepřiznal nárok na náhradu za notářskou úschovu, neboť se jedná o náklad, jehož vynaložení je spojeno s řízením. Povinnost zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek za podání návrhu soud navrhovatelům uložil podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění.

Proti tomuto usnesení, výslovně proti jeho výroku II., o nákladech řízení podali navrhovatelé a/ a g/ včasné odvolání.

Navrhovatel a) namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, neboť insolvenční návrh podával za situace, kdy měl za dlužníkem pohledávku, která byla po lhůtě splatností déle jak 3 měsíce. V návaznosti na to bylo dne 8.7.2016 vydáno předběžné opatření o ustanovení předběžné správkyně a dlužníkovi bylo zakázáno disponovat s majetkovou podstatou, vyjma úkonů do částky 50.000 Kč a to pouze se souhlasem předběžné správkyně. Na dlužníkův dluh bylo plněno dne 14.7.2016, a to platbou třetí osoby a navrhovatel a/ je přesvědčen, že k úhradě dluhu nedošlo řádně, neboť úhradou 100% pohledávky by s velkou pravděpodobností došlo ke krácení ostatních věřitelů a navrhovatel by se převzetím částky vystavil riziku žaloby na neúčinnost platby. Po odmítnutí platby byly tyto prostředky složeny do notářské úschovy, o čemž se navrhovatel dozvěděl až z protokolu o jednání ze dne 27.9.2016, nebyl o něm informován, neutišil, že by peníze mohly být již zaplaceny. Navíc složením této částky vznikl dlužníkovi vůči třetí osobě dluh a úhradou došlo k obejítí vydaného předběžného opatření. I když se odvolatel ztotožňuje s výrokem I. napadeného usnesení, na druhou stranu je přesvědčen, že výrok II. je nesprávný, neboť po celou dobu byl v řízení v dobré víře, že jeho pohledávka stále trvá a že jeho návrh je stále důvodný. Navíc po celou dobu docházelo k přistoupení dalších navrhovatelů-věřitelů; bylo tedy zřejmé, že dlužník je v úpadku, že dlužník tyto dluhy hradil až po podání návrhů a teprve následně docházelo ke zpětvzetí. Proto považuje odvolatel rozhodnutí o nákladech řízení v rozporu s dobrými mravy, je trestána osoba, která postupovala v souladu s právem a je zvýhodněna osoba, která neplnila své povinnosti-závazky. Kromě toho spatřuje odvolatel důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení dlužníkovi dle § 150 o.s.ř., a to zcela nebo zčásti v tom, že insolvenční návrh odvolatele byl po právu, měl splatnou pohledávku, osvědčil úpadek dlužníka prokázáním dalších závazků starších 90 dnů po splatnosti, dokonce bylo vůči dlužníku vydáno předběžné opatření, dlužník hradil svůj závazek vůči odvolateli prostřednictvím třetí osoby, tím porušil předběžné opatření, když převzal závazek přesahující 50.000 Kč, navrhovatel nebyl informován o úhradě složením do notářské úschovy, do řízení přistupovali další věřitelé, kteří byli dlužníkem vyplaceni, k úhradě závazku došlo až po vydání napadeného usnesení-až po zániku předběžného opatření, k zamítnutí návrhu došlo čistě pro jednání dlužníka, přestože měl omezenou dispozici a úhradou třetí osobou došlo k obejítí tohoto omezení. Nejméně do 16.9.2016 byly úkony dlužníka, kterými brojil proti úpadku neúčelné a až od tohoto okamžiku byl návrh odvolatele zjevně důvodný. Proto není odvolatel povinen nést náklady dlužníka, které vznikly před tímto datem. Z uvedených důvodů navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a současně aby rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Navrhovatelka g/ v odvolání rovněž namítla, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil. V době, kdy do řízení přistoupila, již probíhalo řízení o insolvenčním návrhu navrhovatele a/ a odvolatelka byla v dobré víře, že jde o návrh důvodný, že navrhovatel a/ má za dlužníkem splatnou pohledávku, kterou dlužník nehradil déle jak 3 měsíce po splatnosti, dokonce bylo 8.7.2016 vydáno předběžné opatření, kterým byla ustanovena předběžná insolvenční správkyně a dlužníku bylo zakázáno disponovat s majetkem, vyjma částky do 50.000 Kč a jen se souhlasem předběžné správkyně. Na dluh vůči navrhovateli a/ bylo plněno dne 14.7.2016, platbou třetí osoby, úhrada nebyla řádná, když bylo uhrazeno 100%, s největší pravděpodobností by se jednalo o krácení věřitelů a přijetím platby by se navrhovatel a/ vystavil riziku žaloby pro neúčinnost této platby. Kromě toho se musel dlužník zavázat třetí osobě, která za něj dluh uhradila, a to v době, kdy byl s dispozicí s majetkem předběžným opatřením omezen, a uhrazená částka limit 50.000 Kč přesahovala. O složení této platby do notářské úschovy se odvolatelka dozvěděla až z protokolu o jednání ze dne 27.9.2016. Dále namítla, že byla přesvědčena, že její pohledávka je splatná, popírá, že by dlužníka nežádala o vyplacení mzdy za srpen 2016, měla vůči dlužníku pracovněprávní nárok nad rámec částky 10.009 Kč, dlužník jí uhradil pohledávku v rozsahu 10.977 Kč až dne 27.9.2016. Kromě toho do řízení přistoupila až 21.9.2016, proto nemůže být zodpovědná za to, co se událo před tímto datem. Je přesvědčena, že na rozhodnutí o nákladech tohoto řízení mělo být soudem aplikováno ustanovení § 150 o.s.ř. a dlužníku neměly být náklady řízení přiznány. Rovněž navrhla, aby napadený výrok byl změněn a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a stejně tak by neměly být nikomu přiznány náklady odvolacího řízení.

Dlužník v písemném vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud v napadené části usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil s tím, že insolvenční návrh byl zamítnut a tudíž byl dlužník ve věci zcela úspěšný. I pokud měl navrhovatel a/ vůči dlužníku v době podání insolvenčního návrhu pohledávku 3 měsíce po lhůtě splatnosti, pak měl s ohledem na její zaplacení třetí osobou dne 14.7.2016, vzít svůj insolvenční návrh zpět. Pokud tak neučinil a platbu vrátil, čímž došlo k protahování insolvenčního řízení a šlo jednoznačně o šikanu, pak si musel být navrhovatel a/ vědom skutečnosti, že nebude v řízení úspěšný. I pokud by nedošlo ke složení dluhu do notářské úschovy, navrhovatel byl neoprávněným nepřijetím této úhrady třetí osobou, v prodlení. Jestliže by navrhovatel postupoval standardně a po zaplacení vzal svůj návrh zpět (to by však musel mít zájem o zaplacení a nikoliv o likvidaci dlužníka), došlo by k zastavení řízení a byl by to dlužník, kdo by měl povinnost uhradit náklady řízení, neboť navrhovatel a/ by byl za této situace procesně úspěšný. Jestliže odvolatelé spekulují nad tím, že k úhradě jejich pohledávky nedošlo řádně, tj. v rozporu s předběžným opatřením, pak měli podat odvolání i do merita věci. Jejich argumentace v tomto směru je proto bezpředmětná. K úhradě pohledávky navrhovatele a/ došlo již 14.7.2016 a to třetí osobou, o čemž byl navrhovatel řádně informován. Nejednalo se o nakládání s jeho majetkovou podstatou, navíc tato platba třetí osobou byla zvolena s vědomím a souhlasem předběžné správkyně. Vzhledem k veřejnosti insolvenčního rejstříku, byla o celém průběhu tohoto řízení informována i navrhovatelka g/, přesto se zcela dobrovolně rozhodla vstoupit do řízení, a to pouhý jeden den před nařízeným jednáním, navíc s pohledávkou, která nemohla být splatná. Advokát dlužníka obdržel od navrhovatelky g/ těsně před jednáním zprávu sms s tím, že pokud nebudou splněny její peněžní požadavky, podá insolvenční návrh, což dlužník odmítl. Proto i ona musí nést důsledky svého jednání. Náklady řízení byly ze strany dlužníka vynaloženy účelně, a pokud by navrhovatel a/ přijal platbu od třetí osoby a vzal svůj návrh zpět, nejenže by se nevystavoval žádnému riziku, navíc by nemusel platit dlužníku žádné náklady. Navrhovatelka podala svůj návrh v době, kdy neměla splatnou, což pak hovoří samo za sebe.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ ) platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadené části, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Průběh tohoto insolvenčního řízení, tak jej popsal soud prvního stupně, odpovídá obsahu spisu; proto odvolací soud v zájmu stručnosti na tato zjištění v celém rozsahu odkazuje. Je tedy skutečností, že insolvenční návrh navrhovatelů a/ a g/ byl po provedeném řízení pravomocně zamítnut se závěrem, že navrhovatelé a/ a g/ nedoložili, že mají za dlužníkem splatnou pohledávku a neosvědčili tak svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu, když pohledávky obou navrhovatelů byly uhrazeny; jednak dlužníkem (v případě navrhovatelky g/, která nadto v řízení neosvědčila, že jí tvrzená pohledávka byla již splatná) nebo prostřednictvím třetí osoby, v případě navrhovatele a/, což se stalo dne 14.7.2016, tj. po podání jeho insolvenčního návrhu (4.7.2016).

Je třeba především uvést, že pro insolvenční řízení představují jednotlivá procesní ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, základní procesní pravidla. Přímé použití pravidel civilního procesu podle jednotného procesního předpisu, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění změn a doplňků, je v insolvenčním řízení vyloučeno právě ustanovením § 7 IZ. Podpůrné užití pravidel občanského soudního řádu, jako předpisu subsidiárního, se uplatní pouze tehdy, pokud insolvenční zákon, jako zvláštní procesní předpis, neupravuje určitý institut odlišně, nebo v tom případě, pokud insolvenční zákon obsah určitého institutu neupravuje v části nebo zcela vůbec.

Ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, neobsahuje insolvenční zákon, vyjma ustanovení § 130 odst. 5 (dle kterého platí, že byl-li insolvenční návrh vzat zpět proto, že dlužník po zahájení insolvenčního řízení uhradil pohledávku insolvenčního navrhovatele, má se při rozhodování o náhradě nákladů insolvenčního řízení v pochybnostech za to, že dlužník zavinil zastavení insolvenčního řízení) a dále ustanovení § 202-zde však pouze pro spory o určení pravosti, výše či pořadí přihlášených pohledávek, speciální ustanovení. Proto aplikace ustanovení § 142 o.s.ř. a rovněž ustanovení § 146 či § 150 o.s.ř., není při rozhodování o nákladech insolvenčního řízení vyloučena. Nutno proto zdůraznit, že pouze v případě zastavení řízení pro zpětvzetí insolvenčního návrhu z důvodu, že dlužník po zahájení řízení pohledávku insolvenčního navrhovatele uhradil, má se v případě pochybností za to, že to byl dlužník, kdo zavinil zastavení insolvenčního řízení (viz § 146 odst. 2, věta druhá o.s.ř.).

Naproti tomu zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele pro nedoložení jeho aktivní věcné legitimace, je nutno hodnotit jako jeho neúspěch a v takovém případě je namístě při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázat neúspěšného věřitele k povinnosti hradit dlužníkovi účelně vynaložené náklady.

Zbývá se vypořádat s námitkou, že při rozhodování o nákladech řízení bylo v dané věci namístě aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř., podle kterého platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Uvedené ustanovení umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal, jeví-li se v konkrétním případě přiznání náhrady nákladů řízení jako nepřiměřeně tvrdé. Soud však musí vždy velmi pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou dány, přičemž důvody zvláštního zřetele hodné musí být dány na straně žalobce i na straně žalovaného (zde navrhovatelů a dlužníka) a současně se musí jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým, ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud přitom přihlíží nejen k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postupu účastníků v průběhu řízení apod.; je tedy třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Přitom aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. musí být řádně odůvodněna, jinak je porušeno právo účastníka na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny práv a svobod. Viz nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II ÚS 3015/09 ze dne 7.4.2010, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod publikačním č. 74/2010.

Nejvyšší soud ČR se výkladem a použitím ustanovení § 150 o.s.ř. zabýval např. v rozhodnutí ze dne 29.8.2013, sen. zn. 29 Cdo 2438/2013, ve kterém nejprve uzavřel, že ve shodě se závěry obsaženými např. v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08 platí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o.s.ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 2862/07). Ustanovení § 150 o.s.ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. opět nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o.s.ř., formulovanou v § 150 o.s.ř.) vykládat restriktivně.

Odvolací soud vycházeje z výše citované judikatury uzavírá, že v posuzované věci podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. neshledal. To proto, že navrhovatelka g/ v řízení neosvědčila svou splatnou pohledávku za dlužníkem a navrhovatel a/ ztratil svou aktivní legitimaci v průběhu řízení po té, kdy mu byla třetí osobou za dlužníka (o čemž byl navrhovatel a/ včas informován) uhrazena. Přesto navrhovatel a/ na svém návrhu setrval, a proto v jeho případě nebylo možno při rozhodování o nákladech řízení postupovat dle ustanovení § 130 odst. 5 IZ. K zániku jeho pohledávky došlo přesto, že navrhovatel a/ tuto platbu odmítl a důvody, které pro své odmítnutí uváděl, byly právně bezvýznamné, neboť dlužník žádný zákaz na základě vydaného předběžného opatření neporušil, a tudíž tato platba nemohla být posouzena jako neúčinný právní úkon dlužníka (bylo hrazeno nikoliv z majetku dlužníka). Namítla-li navrhovatelka g), že nenese odpovědnost za náklady dlužníka, které mu vznikly do doby jejího přistoupení do řízení, pak je třeba připomenout, že podle ustanovení § 107 odst. 2 IZ pro dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení, tedy i pro navrhovatelku g/, která se o stavu tohoto řízení mohla přesvědčit nahlédnutím do insolvenčního rejstříku, který je veřejným informačním systémem.

Odvolací soud proto souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že zamítnutí insolvenčního návrhu obou navrhovatelů (a/ i g/) je nutno v daném případě vyhodnotit jako jejich neúspěch v tomto řízení a k zamítnutí jejich návrhu nedošlo vinou dlužníka. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a když úspěšnému dlužníku přiznal právo na jejich náhradu.

Jelikož dlužník byl právně zastoupen a vznikly mu v souvislosti s tímto zastoupením účelně vynaložené náklady, které soud prvního stupně rovněž správně specifikoval, včetně správného propočtu jejich výše, proto postupoval odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. a v napadené části, tj. ve výroku II., usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Rovněž v odvolacím řízení byl úspěšný dlužník, který byl právně zastoupen a s tímto zastoupením mu vznikly odvolací náklady za jeden úkon právní služby advokáta tj. vyjádření k odvolání. Jelikož odvolání navrhovatelů směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které nebylo rozhodnutím ve věci samé, napaden byl výrok o nákladech řízení, proto advokátu dlužníka přísluší mimosmluvní odměna ve výši 1/2 dle § 11 odst. 2 písm. c), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (advokátního tarifu). Tarifní hodnotu, z níž se tato odměna vypočítává, tvoří částka 51.435,40 Kč, z níž mimosmluvní odměna činí 3.180 Kč dle § 7 bod 5. citované vyhlášky, z toho polovina činí 1.590 Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, se pak jedná o

částku 1.890 Kč, navýšenou od 21% DPH (tj. 396,90 Kč), neboť advokát dlužníka doložil, že je jejím plátcem. Celkem se jedná o náklady dlužníka v odvolacím řízení ve výši 2.286,90 Kč. Odvolací soud proto přiznal tyto náklady dlužníka k tíži navrhovatelů, kteří je zaplatí společně a nerozdílně k rukám advokáta dlužníka.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a navrhovateli a/ a g/ se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení tohoto usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 29. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu