1 VSOL 1404/2016-A-15
KSBR 44 INS 17025/2016 1 VSOL 1404/2016-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenční věci dlužníka ACRONA s.r.o., identifikační číslo osoby: 269 32 237, se sídlem Bohuňov 28, PSČ 593 01, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 17025/2016, o insolvenčním návrhu dlužníka, k odvolání dlužníka ze dne 26.9.2016 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2016, č.j. KSBR 44 INS 17025/2016-A-7, ve znění opravného usnesení ze dne 30. září 2016, č.j. KSBR 44 INS 17025/2016-A-10,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2016, č.j. KSBR 44 INS 17025/2016-A-7, ve znění opravného usnesení ze dne 30. září 2016, č.j. KSBR 44 INS 17025/2016-A-10, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. isir.justi ce.cz

V důvodech uvedl, že dlužník se podáním doručeným 20.7.2016 domáhal zjištění úpadku a prohlášení konkursu na jeho majetek. S ohledem na rozsah majetku dlužníka a předpokládané náklady řízení při konkursu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ke krytí nákladů tohoto insolvenčního řízení je záloha potřebná, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. V další části soud vyložil smysl a účel požadované zálohy, včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil jeho situaci, když z návrhu je zřejmé, že dlužník disponuje pouze peněžní hotovostí ve výši 15.055 Kč, která je deponována v jeho pokladně a že není v jeho ekonomické situaci schopen opatřit si zbývající soudem požadovanou částku. Soud jej tak postavil do neřešitelné situace, kdy na jedné straně nemá finanční prostředky a na straně druhé nemá jak vyřešit svou úpadkovou situaci, když zlepšení nelze očekávat, neboť dlužník nevyvíjí žádnou ekonomickou činnost, nemá žádný majetek ani zaměstnance. Navrhl zrušení napadeného usnesení.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Předně odvolací soud dle obsahu spisu konstatuje, že insolvenční návrh dlužníka, kterým se domáhá zjištění úpadku a jeho řešení konkursem, je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku přinejmenším z důvodu insolvence (§ 3 odst. 1, odst. 2 IZ), neboť má více věřitelů (6) s pohledávkami vůči dlužníku ve výši 1.208.417,47 Kč, které se staly postupně splatné od roku 2010-2016; z přiložených seznamů dále vyplývá, že dlužník nemá, kromě shora uvedené částky, žádný jiný majetek ani zaměstnance a dle tvrzení v návrhu, dlužník již nevyvíjí žádnou ekonomickou činnost. Lze proto důvodně očekávat, že úpadek dlužníka bude nutno řešit konkursem, případně nepatrným konkursem, neboť ustanovení § 144 IZ v platném znění (s účinností od 1.1.2014) neumožňuje insolvenčnímu soudu zamítnout insolvenční návrh proto, že majetek dlužníka nebude postačovat ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé. Nicméně bude-li v dalším řízení pokračováno, bude nutné prostřednictvím insolvenčního správce majetkovou situaci dlužníka prověřit.

Na tomto základě vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Podle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ však platí, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2).

Ze shora citovaného ustanovení vyplývá, že lze po insolvenčním navrhovateli, včetně dlužníka, zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat, pokud tyto prostředky, zejména pohotové finanční prostředky pro počáteční činnost insolvenčního správce, nelze zajistit jinak, což je i přezkoumávaný případ dlužníka.

Proto dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v přezkoumávaném případě nutné a to včetně požadované výše, neboť v případě, že po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek bude insolvenční správce přece jen nějaký dohledaný majetek zpeněžovat, pak tomu nutně předchází jednak soupis tohoto majetku, jeho ocenění, zajištění, což si vyžádá náklady. Dále je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že bude-li správce zpeněžovat, pak jen jeho odměna ze zpeněžení bude činit nejméně 45.000 Kč (k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem) a zcela nepochybně správci vzniknou hotové výdaje či náklady konkursu. Dále má správce nárok na další odměnu a to z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele 1.000 Kč (nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumávané přihlášky pohledávek). V případě, že je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení žádného majetku, náleží správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, nejméně však opět 45.000 Kč, k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem (§ 2a vyhl. č. 313/2007 Sb., § 38 odst. 1, odst. 2 IZ v platném znění).

Jak již bylo uvedeno soudem prvního stupně, smyslem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek pohotových finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a dále rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by je musel hradit v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu.

Soud prvního stupně rovněž zcela správně poukázal na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu (včetně poslední novely účinné od 1.1.2014), v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce (opět) výslovně zdůraznil, že Obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Z výše uvedeného je zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně v dané věci je postupem, který zákonodárce předpokládal. Proto rovněž dlužník, který nemá žádné pohotové finanční prostředky, případně je jejich výše nepatrná a který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy a to v maximální výši vyzván.

Lze dále obecně dodat, že pokud dlužník-právnická osoby, z důvodů ekonomických potíží nepokračuje v podnikání a tedy se jedná již o nefunkční společnost, pak je třeba zdůraznit, že smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zadluženého a téměř nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti je pro rozhodování v insolvenčním řízení nevýznamná. V tomto směru, je možno opět odkázat na důvodovou zprávu k poslední novele insolvenčního zákona, v níž zákonodárce k ustanovení § 144 IZ vyložil, že nový zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (zák. č. 304/2013-účinný od 1.1.2014) přenáší úpravu obsaženou dosud v ustanovení § 144 IZ, na půdu rejstříkových soudů; proto již není zapotřebí řešit danou problematiku v insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (pozn. viz § 93 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, § 82 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob).

Dále je třeba opět zdůraznit, že jestliže by se v předmětné věci v dalším řízení, tj. po rozhodnutí o úpadku dlužníka ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu (alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení), pak by při nezaplacení zálohy (kterou je možno požadovat pouze do rozhodnutí o úpadku) veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení (včetně odměny správce) nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody proto dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 21. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu