1 VSOL 1373/2016-A-20
KSBR 24 INS 17195/2016 1 VSOL 1373/2016-A-20

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenční věci dlužníka Ondřeje anonymizovano , anonymizovano , bytem Brno, Provazníkova 1228/4, PSČ 613 00, IČ: 01669338, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném v návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.8.2016, č.j. KSBR 24 INS 17195/2016-A-11

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.8.2016, č.j. KSBR 24 INS 17195/2016-A-11 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkovi podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby do pěti dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužník není ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) IZ osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má závazek z podnikání vůči nezajištěnému věřiteli ČR-České správě sociálního isir.justi ce.cz zabezpečení, který s řešením jeho úpadku oddlužením nesouhlasí, což brání povolení oddlužení. Úpadek dlužníka proto bude řešen prohlášením konkursu na jeho majetek a při tomto způsobu řešení úpadku činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH, přičemž dlužník vlastní pouze movité věci, které tvoří obvyklé vybavení domácnosti a osobní automobil, a protože nemá žádné pohotové finanční prostředky, které by bylo možno použít k úhradě nezbytných výdajů insolvenčního správce spojených s jeho činností v období bezprostředně po zjištění úpadku dlužníka, je nezbytné zaplatit zálohu ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal dlužník včas odvolání, ve kterém uvedl, že aby dostál podmínkám, za kterých by mu mohl insolvenční soud povolit oddlužení, podařilo se mu závazek vůči věřiteli ČR-Česká správa sociálního zabezpečení uhradit, takže jeho závazek vůči tomuto věřiteli zanikl. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá, případně aby rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 21.7.2016, doručeným soudu dne 22.7.2016, domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podal na předepsaném formuláři a v kolonce 10 uvedl, že v současné době má příjem ze samostatně výdělečné činnosti a má celkem 25 věřitelů, u kterých má celkem 26 nezajištěných závazků v celkové výši cca 869.109,44 Kč, které specifikoval v kolonce 17 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) a v kolonce 19 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení je zajištění-vykonatelné). K návrhu připojil mimo jiné seznam závazků, ve kterém uvedl, že má závazek z podnikání vůči věřiteli MPL TRADING, spol. s r.o., IČ: 47909358 a vůči Městské správě sociálního zabezpečení Brno. K tomuto seznamu připojil prohlášení, že jeho dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Věřitel MPL TRADING, spol. s r.o. na výzvu soudu sdělil, že souhlasí s tím, aby jeho pohledávky za dlužníkem byly řešeny oddlužením dlužníka. Naopak věřitel ČR-České správa sociálního zabezpečení (Městská správa sociálního zabezpečení Brno) sdělil, že s řešením úpadku dlužníka oddlužením nesouhlasí a navrhuje, aby soud oddlužení nepovolil a aby v případě zjištění úpadku prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Vzhledem k tomu, že dlužník v podaném odvolání tvrdil, že jeho závazek vůči věřiteli ČR-Česká správa sociálního zabezpečení zanikl zaplacením, vyzval soud prvního stupně tohoto věřitele, aby sdělil, zda dlužník věřiteli uhradil dlužné pojistné na důchodovém pojištění, zálohy na ně a penále, či zda stále eviduje za dlužníkem pohledávku (v takovém případě nechť uvede též její výši, právní důvod a termín její splatnosti). Na tuto výzvu reagoval věřitel ČR-Česká správa sociálního zabezpečení sdělením ze dne 11.10.2016, ve kterém uvedl, že dlužník má na pojistném na svém důchodovém pojištění, zálohách na ně a na penále stále dluh v celkové výši 18.314 Kč. Dlužník sice dne 30.8.2016 uhradil částku 1.972 Kč a dne 16.9.2016 další částku 1.972 Kč, takže byly uhrazeny zálohy za leden, únor, březen a částečně za červen 2016, avšak dlužník ještě neukončil podnikání, takže mu od 5.8.2016, kdy věřitel poslal soudu sdělení o nesouhlasu s oddlužením, vznikl dluh na záloze za září 2016 ve výši 1.972 Kč splatný nejpozději 20.10.2016 a nyní již i za říjen 2016 také ve výši 1.972 Kč splatný nejpozději 21.11.2016. Část dluhu ve výši 6.400 Kč je dokonce od 26.10.2015 i vykonatelná, neboť byla předepsána platebním výměrem MSSZ Brno č. 1069/15 ze dne 21.9.2015.

Na toto sdělení věřitele ČR-České správy sociálního zabezpečení reagoval dlužník doplňkem odvolání ze dne 27.10.2016, ve kterém uvedl, že aby dostál podmínkám, za kterých by mu soud mohl povolit oddlužení, podařilo se mu zajistit úhradu pohledávky, u které měl za to, že již byla řádně uhrazena. Nesouhlas tohoto věřitele s jeho oddlužením ze dne 5.8.2016 tedy v současné době již nebrání povolení oddlužení, neboť jeho závazek vůči tomuto věřiteli zanikl s tím, že k důkazu předkládá potvrzení o úhradě pohledávky věřitele Česká republika-česká správa sociálního zabezpečení . Ve skutečnosti předložil Vyúčtování záloh na pojistné na důchodové pojištění za rok 2015, přehled předpisů a plateb v r. 2015-stav ke dni 24.10.2016, přehled předpisů a plateb v r. 2016-stav ke dni 24.10.2016 a stav pohledávek k 24.102016, z něhož vyplývá, že dluží celkem 14.826 Kč. Současně předložil příjmový pokladní doklad Okresní správy sociálního zabezpečení-Brno č. 10705/16, z něhož vyplývá, že dne 24.10.2016 zaplatil 9.080 Kč a příjmový pokladní doklad Okresní správy sociálního zabezpečení-Brno č. 10790/16, z něhož vyplývá, že dne 26.10.2016 zaplatil 5.746 Kč.

Odvolací soud konstatuje, že se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a) IZ), když původně již k návrhu připojil prohlášení, že jeho dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, což se ukázalo jako nepravdivé, obdobně jako jeho tvrzení v odvolání ze dne 1.9.2016, že vůči věřiteli ČR-České správě sociálního zabezpečení (Městské správě sociálního zabezpečení Brno) již nemá závazky z podnikání, které brání řešení jeho úpadku oddlužením, respektive k povolení oddlužení již není třeba souhlas tohoto věřitele, neboť závazky vůči tomuto věřiteli byly uhrazeny, zatímco věřitel ČR-Česká správa sociálního zabezpečení ve sdělení ze dne 11.10.2016 uvedl, že dlužník má na pojistném na svém důchodovém pojištění, zálohách na ně a na penále stále dluh v celkové výši 18.314 Kč a tento dluh stále narůstá. Pokud nyní v doplňku odvolání ze dne 27.10.2016 opět tvrdí, že se mu podařilo zajistit úhradu pohledávky a jeho závazek vůči tomuto věřiteli zanikl, lze o tomto tvrzení důvodně pochybovat, neboť věřitel soudu sdělil, že má vůči dlužníkovi pohledávku nejméně ve výši 18.314, takže úhradou částky 14.826 Kč mohlo dojít opět pouze k částečnému zániku závazku.

Navíc odvolací soud pro úplnost konstatuje, že pokud by dlužník po podání insolvenčního návrhu přednostně zcela uspokojil pouze některého z více věřitelů (např. účelově věřitele, jehož závazek brání povolení oddlužení), jednalo by se o zvýhodňování věřitele a tudíž o neúčinný právní úkon.

Podle ustanovení § 395 odst.1 písm. a) IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr.

Podle ustanovení § 395 odst.2 IZ Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Ze shora citovaných ustanovení § 395 odst.1 písm. a), odst.2 IZ je zřejmé, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením je zásada poctivosti dlužníka a zodpovědného přístupu k plnění povinností v insolvenčním řízení.

Otázkou poctivosti záměru dlužníka při podání návrhu ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) IZ se Nejvyšší soud zabýval například v usnesení ze dne 29.9.2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde formuloval a odůvodnil závěr, že pro řešení otázky, zda důvody obsažené v ustanovení § 395 IZ mají být uplatněny při posouzení přípustnosti oddlužení (pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nebo (až) při posouzení jeho věcné opodstatněnosti (pro neschválení oddlužení), není určující časové hledisko, tedy to, že (jak se podává z dikce § 405 odst. 1 IZ) skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vyšly najevo (až) v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení). Podstatná je naopak kvalita posouzení zákonných kritérií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením poctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) IZ trvá po celou dobu oddlužení, tedy od samotného podání insolvenčního návrhu až po vydání rozhodnutí ve smyslu § 414 IZ o osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Poctivost dlužníkova záměru při oddlužení je povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední činnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval, případně nesleduje oddlužením poctivý záměr, a to okamžitě, jakmile vyjdou takové skutečnosti v insolvenčním řízení najevo. Pro posouzení poctivosti či nepoctivosti záměru dlužníka v oddlužení není rozhodující pouze jednání dlužníka při podání insolvenčního návrhu, ale po celou dobou plnění oddlužení a dokonce i po jeho skončení.

Dále Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26.2.2014, sp. zn. 29 NSČR 71/2013, dostupném na internetových stránkách ww.nsoud.cz, formuloval a odůvodnil závěr, že insolvenčnímu soudu je v ustanovení § 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) IZ výslovně předepsáno zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení, což ovšem neznamená, že dlužník není povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Stejně tak skutečnost, že nepoctivost dlužníkova záměru nebo jeho lehkomyslný či nedbalý přístup vyšly v insolvenčním řízení najevo až dodatečně (po schválení oddlužení), nezbavuje insolvenční soud povinnosti zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení (např. věřitelé) nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni, nebo nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a) IZ).

Promítnuto na poměry projednávané věci odvolací soud konstatuje, že dlužník při podání návrhu na povolení uvedl nepravdivé údaje, když prohlásil, že jeho dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, aniž měl souhlas věřitele ČR-České správy sociálního zabezpečení. Když tento věřitel soudu sdělil, že s oddlužením nesouhlasí, což vedlo soud prvního stupně k rozhodnutí o záloze, dlužník v odvolání proti rozhodnutí opět nepravdivě uvedl, že se mu podařilo tuto pohledávku uhradit a jeho závazek vůči tomuto věřiteli zanikl. Když tento věřitel soudu sdělil, že dlužník vůči němu má nadále dluh minimálně ve výši 18.314, snažil se dlužník přesvědčit odvolací soud, že tento jeho závazek zanikl úhradou částky 14.826 Kč. Navíc, jak již bylo konstatováno shora, pokud by dlužník po podání insolvenčního návrhu přednostně zcela uspokojil pouze některého z více věřitelů, tedy účelově věřitele, jehož závazek brání povolení oddlužení, jednalo by se o nedovolené zvýhodňování věřitele, a tudíž o neúčinný právní úkon.

Podle ustanovení § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Odvolací soud konstatuje, že s účinností od 1.1.2014 je pro posouzení otázky, zda závazky z podnikání vůči nezajištěným věřitelům brání řešení dlužníkova úpadku oddlužení významné, souhlas věřitele s oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, který musí být výslovný (pokud se věřitel k této otázce vyjadřuje), což v posuzované věci schází, neboť věřitel ČR-Česká správa sociálního zabezpečení (Městská správa sociálního zabezpečení Brno) sdělil, že s řešením úpadku dlužníka oddlužením nesouhlasí a navrhuje, aby soud oddlužení nepovolil a aby v případě zjištění úpadku prohlásil na majetek dlužníka konkurs.

Pokud dlužník v odvolání opakovaně tvrdil, že závazky tomuto věřiteli uhradil, takže vůči tomuto věřiteli již nemá závazky z podnikání, které brání řešení jeho úpadku oddlužením, respektive k povolení oddlužení již není třeba souhlas tohoto věřitele, ukázalo se, že jeho tvrzení nejsou pravdivá.

Dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání, které brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení jeho úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, č.j. KSBR 29 INS 15846/2015-A-11, 1 VSOL 918/2015, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod číslem 49/2016). Ovšem i kdyby dlužník své dluhy z podnikání, které brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, po podání insolvenčního návrhu skutečně uhradil, jednalo by se o nedovolené zvýhodňování jednoho věřitele na úkor ostatních, v čemž nutno spatřovat nepoctivost dlužníka, což je důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle § 395 odst.1 písm. a), odst. 2 IZ.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka bude postačovat k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku, se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť k této své činnosti bude správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá. Proto je nutné prostředky na úhradu těchto nákladů zajistit uložením povinnosti zaplatiti zálohu.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi zajištěné věřitele činí 9 % z částky od 0 do 1 mil. Kč (odstavec 2). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 25 % z částky od 0 do 500 tis. Kč (odstavec 3). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč (odstavec 5).

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %), přičemž záloha neslouží jen na krytí odměny, ale též hotových výdajů insolvenčního správce, které mu vznikají bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 22. listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu