1 VSOL 1326/2016-B-23
KSOS 31 INS 22335/2012 1 VSOL 1326/2016-B-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenční věci dlužnice Lenky anonymizovano , anonymizovano , bytem Karviná- Mizerov, třída Těreškovové 2037/16, PSČ 734 01, adresa pro doručování : Karviná- Nové Město, Závodní 2418/23, PSČ 735 06, o osvobození od placení pohledávek, k odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.9.2016, č.j. KSOS 31 INS 22335/2012-B-18

tak to :

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III. z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 413 zákona č. 182/20006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) tak, že vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty (výrok I.), zprostil insolvenčního správce jeho funkce (výrok II.), zamítl návrh dlužnice podle ustanovení § 415 IZ na osvobození od placení pohledávek věřitelů (výrok III.) a rozhodl, že částka 27.225 Kč představující neuhrazenou odměnu insolvenčního správce včetně DPH bude insolvenčnímu isir.justi ce.cz správci uhrazena státem prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě (výrok IV.). K výroku III. v odůvodnění uvedl, že věřitelé nezajištěných pohledávek neobdrželi během trvání schváleného oddlužení na jejich úhradu ničeho. Při řešení úpadku konkursem by tito věřitelé sice neobdrželi nic navíc, avšak v daném případě nebylo dosaženo minimální požadované hodnoty plnění nezajištěným věřitelům odpovídající 30 % jejich zajištěných pohledávek. Současně nelze říci, že se tak stalo výlučně v důsledku okolností dlužnicí nezaviněných. Insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh dlužnice, která navrhla uspokojit věřitele v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, konkrétně z výtěžku zpeněžení nemovitostí, jejichž hodnotu podle znaleckého posudku odhadovala na 950.000 Kč. Oddlužení splátkovým kalendářem, tzn. srážkami z příjmu dlužnice, nepřipadalo v úvahu, poněvadž dlužnice v době podání návrhu neměla žádné postižitelné příjmy (byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání). Stejná situace byla i v době, kdy soud namísto schůze věřitelů rozhodoval o způsobu oddlužení. Věřitelé, resp. soud tedy neměli při rozhodování o způsobu oddlužení na výběr, neboť v úvahu připadalo pouze zpeněžení majetkové podstaty. Zde nebylo očekávání dlužnice naplněno a nemovitosti byly přes původní odhad zpeněženy pouze za částku 450.000 Kč. Riziko, že věřitelé nebudou uspokojeni v zákonem požadované výši, nese dlužnice. To, že nemovitosti byly zpeněženy za podstatně nižší částku, nemůže jít k tíži věřitelům. Dlužnice tedy neprokázala, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinila.

Za této situace se soud prvního stupně již nezabýval otázkou, zda částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkům úpadek byl řešen konkursem, resp. otázkou, zda by míra uspokojení nezajištěných věřitelů byla vyšší než nula, kdyby úpadek dlužnice byl řešen konkursem.

Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice včas odvolání, ve kterém namítala, že insolvenční správce při prodeji nemovitého majetku postupoval dle pokynu zajištěných věřitelů, požadované hodnoty uspokojení nezajištěných věřitelů nebylo dosaženo v důsledku okolností, které zavinila dlužnice, a při konkursu by výše uspokojení nebyla jiná. Dále uvedla, že žádný z věřitelů nepodal námitky proti její žádosti na osvobození od placení pohledávek věřitelů. Navrhovala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se dlužnice od placení pohledávek osvobozuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužnice se návrhem doručeným soudu dne 13.9.2012 domáhala rozhodnutí o svém úpadku a navrhovala, aby byl řešen oddlužením zpeněžením majetkové podstaty. Návrh podala na předepsaném formuláři a v kolonce 9 uvedla, že vzhledem k odhadu ceny nemovitosti, kdy znalecký posudek č. 84-31/2012 je v návrhu na povolení oddlužení u jejího manžela Zemánka anonymizovano , anonymizovano , odhaduje, že prodejem jejich bytu v SJM bude zaplaceno zajištěnému věřiteli na dluh 100 % a ostatním věřitelům více než 30 %. V kolonce 16 (majetek, který není předmětem zajišťovacích práv) uvedla běžné vybavení domácnosti za odhadovanou cenu 16.500 Kč, v kolonce 17 (majetek, který je předmětem zajišťovacích práv) uvedla spoluvlastnický podíl v SJM k bytu v osobním vlastnictví o velikosti 3 + 1 zapsaný na LV č. 5191 v katastrálním území Karviná-město, který podle znaleckého posudku č. 8431/2012 založeného v insolvenčním řízení jejího manžela má obvyklou cenu 950.000 Kč. Na výzvu soudu dlužnice předložila znalecký posudek č. 84-31/2012 vypracovaný dne 18.4.2012 Ing. Josefem Fojtíkem, podle něhož činí odhad ceny obvyklé bytové jednotky č. 2037/12 s příslušenstvím a spoluvlastnickými podíly ve výši 894/10000 na společných částech domu č.p. 2037 a pozemků parc. č. 1624/251, 1624/857, 1624/858 v kat. území Karviná, část obce Mizerov částku 950.000 Kč. Usnesením ze dne 30.11.2012, č.j. KSOS 31 INS 22335/2012-A-7 byl mimo jiné zjištěn úpadek dlužnice Lenky anonymizovano , insolvenčním správcem ustanovena společnost FARADAY v.o.s., IČ: 26790866, povoleno řešení úpadku oddlužením, věřitelé vyzváni k přihlášení svých pohledávek, na den 13.2.2013 nařízeno přezkumné jednání a svolána schůze věřitelů. Insolvenční správce ve zprávě o dosavadní činnosti ze dne 4.2.2013 uvedl, že celková výše přihlášených pohledávek činí 529.856,50 Kč, z toho 420.971,91 Kč pohledávky zajištěné majetkem dlužníka a 108.884,59 Kč pohledávky nezajištěné, přičemž zajištěná pohledávka ve výši 420.971,91 Kč a nezajištěná pohledávka ve výši 85.666,94 Kč jsou přihlášeny rovněž v oddlužení manžela dlužnice. Insolvenční správce navrhl oddlužení zpeněžením majetkové podstaty s tím, že lze předpokládat uspokojení zajištěných věřitelů ve výši 100 % přihlášených zajištěných pohledávek a uspokojení ve výši 30 % až 100 % (podle dosažené výše zpeněžení) nezajištěných pohledávek. Na schůzi věřitelů se nedostavil žádný z konkursních věřitelů, a proto bylo rozhodnuto, že funkci věřitelského orgánu bude vykonávat soud. Usnesením ze dne 27.5.2013, č.j. KSOS 31 INS 22335/2015-B-4 soud schválil oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty a stanovil rozsah majetku, který náleží do majetkové podstaty. Usnesením ze dne 10.6.2013, č.j. KSOS 31 INS 22335/2012 udělil soud insolvenčnímu správci souhlas k prodeji movitých věcí mimo dražbu. Souhlas se zpeněžením nemovitostí byl udělen soudem v insolvenčním řízení manžela dlužnice vedeném pod sp.zn. KSOS 31 INS 22347/2012, a to usnesením ze dne 25.6.2013, sp.zn. KSOS 31 INS 22347/2012-B-8. V konečné zprávě insolvenční správce sdělil, nezajištěný movitý majetek byl zpeněžen za 7.000 Kč a že zajištěný nemovitý majetek byl zpeněžen v insolvenčním řízení manžela dlužnice vedeném pod sp.zn. KSOS 31 INS 22347/2012 za 450.000 Kč, takže výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele dlužnice zahrnuté do rozvrhu činí 0 Kč. V majetkové podstatě nejsou žádné finanční prostředky pro uspokojení nezajištěných věřitelů, a proto navrhuje, aby mu byla vyúčtovaná odměna vyplacena z rozpočtových prostředků soudu. Usnesením ze dne 19.1.2016, č.j. KSOS 31 INS 22335/2012-B-12 soud schválil konečnou zprávu včetně vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce ze dne 14.6.2015, která byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku od 17.9.2015 s tím, že příjmy majetkové podstaty činí částku 0 Kč, výdaje majetkové podstaty činí částku 27.225 Kč a jsou tvořeny odměnou insolvenčního správce zvýšenou o daň z přidané hodnoty. Soud schválil odměnu insolvenčního správce ve výši 27.225 Kč včetně DPH. Podáním ze dne 7.3.2016, doručeným soudu 9.3.2016, požádala dlužnice o osvobození od placení pohledávek podle § 414 IZ a § 415 IZ. V žádosti uvedla, že i když hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, byla nižší než 30 % jejich pohledávek, žádá soud o přiznání osvobození od placení pohledávek, neboť požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinila (správně zavinila) a částka, kterou dosud nezajištění věřitelé obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo v případě konkursu. Po slyšení dlužnice, která uvedla, že cenu, za kterou se nemovitosti zpeněžily, nemohla nijak ovlivnit, a že v době schválení oddlužení byla nezaměstnaná a zaměstnaná je cca posledního půl roku, rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 414 IZ jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka (odstavec 1). Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (odstavec 2). Osvobození podle odstavců 1 a 2 se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu (odstavec 3). Při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, který po schválení oddlužení nepožádal o zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku; pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170), se může takto domáhat jen za dobu od skončení insolvenčního řízení (odstavec 4).

Podle ustanovení § 415 IZ je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, může insolvenční soud po slyšení dlužníka a insolvenčního správce přesto přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka a za předpokladu, že dlužník prokáže, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Ustanovení § 414 odst. 3 platí obdobně.

Odvolací soud s ohledem na shora citovaná ustanovení § 414 a § 415 IZ konstatuje, že podmínkou pro přiznání osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ustanovení § 414 IZ je především samotný návrh dlužníka, aby mu osvobození bylo přiznáno, nicméně postup dle tohoto ustanovení je též předurčen i mírou uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení. Jestliže dlužník splní všechny podmínky podle schváleného oddlužení, přitom je nutno zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ mezi ně patří i to, že nezajištěným věřitelům se dostane minimálně 30 % uspokojení pohledávek zahrnutých do oddlužení, pak soudu nic nebrání, aby vydal rozhodnutí o osvobození dlužníka v rozsahu tímto ustanovením vymezeným.

Je-li však, jako v nyní projednávané věci, hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, resp. nezajištění věřitelé neobdrželi vůbec nic, pak musí insolvenční soud dodržet postup daný ustanovením § 415 IZ. Podmínkou pro rozhodnutí dle tohoto ustanovení je především návrh dlužníka (podmínka první), jehož obsah je předurčen zákonnými předpoklady, za nichž soud může dlužníku osvobození od placení pohledávek přiznat. Jinými slovy řečeno, jde o zvláštní návrh dlužníka (který není automaticky a bez dalšího zahrnut v návrhu dle ustanovení § 414 odst. 1IZ), v němž musí dlužník tvrdit objektivní skutečnosti, které nezavinil a v jejichž důsledku nebylo dosaženo požadované hodnoty plnění a současně musí k tomu označit důkazy (podmínka druhá). Dále musí dlužník v tomto návrh tvrdit a prokázat, že částka, která by byla určena k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v konkursu, by nebyla vyšší než hodnota plnění získaného nezajištěnými věřiteli podle splněného oddlužení (podmínka třetí). Jinak řečeno, k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka i tak osvobodí od placení zbytku jeho dluhů a které musí být splněny kumulativně, patří dle ustanovení § 415 IZ: 1) návrh dlužníka, 2) prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, 3) prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.

Dlužnice v návrhu na přiznání osvobození od placení pohledávek a v rámci slyšení do protokolu před soudem prvního stupně dne 31.3.2016 uvedla, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinila, poněvadž cenu, za kterou se byt zpeněžil, nemohla nijak ovlivnit a že v případě konkursu by se nezajištěným věřitelům nedostalo vyššího plnění, neboť v době schválení oddlužení byla nezaměstnaná a zaměstnaná je cca posledního půl roku.

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zákonem požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužnice zavinila. Nutno zdůraznit, že nejen dlužnice, ale též insolvenční správce a insolvenční soud vycházel z ceny nemovitosti zjištěné znaleckým posudkem, což v té době bylo obligatorní náležitostí návrhu na povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, přičemž dlužnice skutečně nemohla ovlivnit výši výtěžku zpeněžení, když navíc ke zpeněžování docházelo v rámci insolvenčního řízení jejího manžela pod sp.zn. KSOS 31 INS 22347/2012, ve kterém byly nemovitosti nabízeny k prodeji původně za částku 700.000 Kč a nakonec byly dne 7.4.2014 zpeněženy pouze za částku 450.000 Kč. Nelze přičítat k tíži dlužnice, že nedala věřitelům na výběr, zda bude oddlužení řešeno splátkovým kalendářem nebo zpeněžením majetkové podstaty, když v době rozhodování o způsobu oddlužení byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání a neměla žádné postižitelné příjmy. Věřitelé měli možnost na schůzi věřitelů namítat, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a mohli docílit rozhodnutí o neschválení oddlužení. Skutečnost, že se žádný věřitel schůze nezúčastnil a soud rozhodl o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (vycházeje z ceny nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem), rovněž nelze nyní přičítat k tíži dlužnice.

Soud prvního stupně se s ohledem na zaujatý právní názor, že dlužnice zavinila nulovou míru uspokojení nezajištěných věřitelů, již nezabýval otázkou, zda by došlo k vyššímu uspokojení věřitelů, kdyby úpadek dlužnice byl řešen konkursem. Dlužnice při slyšení dne 31.3.2016 uvedla, že v době schválení oddlužení byla nezaměstnaná, zaměstnána je v posledním cca půl roce , ovšem toto tvrzení bude muset dlužnice v dalším řízení prokázat, neboť při řešení úpadku oddlužením náleží do majetkové podstaty jen majetek podle stavu ke dni vydání rozhodnutí o schválení oddlužení, včetně majetku, který se stane součástí majetkové podstaty podle § 412 odst. 1 písm. b) IZ (srov. § 406 odst. 2 písm. b/ IZ), takže do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (srov. § 398 odst. 2 IZ), zatímco při řešení úpadku konkursem náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení (srov. § 205 odst. 1 IZ), tedy i příjem dlužníka (srov. § 206 odst. 1 písm. i/ IZ), a to ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (srov. § 207 odst. 2 IZ). Soud prvního stupně se bude muset zabývat otázkou, jak vysoká částka z příjmů dlužnice by v případě jejího řešení úpadku konkursem náležela do majetkové podstaty, zda by tyto příjmy po odpočtu odměny insolvenčního správce navýšily majetkovou podstatu a zda by tudíž měly vliv i na vyšší míru uspokojení věřitelů. V kladném případě by tato skutečnost byla důvodem pro nepřiznání požadovaného osvobození, a to z důvodu nesplnění podmínky, že částka, kterou tito věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem (§ 415, předposlední věta)

Podle ustanovení § 205 odst. 1 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

Podle ustanovení § 206 odst. 1 písm. i) IZ není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména dlužníkova mzda nebo plat, jeho pracovní odměna jako člena družstva a příjmy, které dlužníkovi nahrazují odměnu za práci, zejména důchod, nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství, stipendia, náhrady ucházejícího výdělku, náhrady poskytované za výkon společenských funkcí, podpora v nezaměstnanosti a podpora při rekvalifikaci.

Podle ustanovení § 207 odst. 2 IZ příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky.

Podle ustanovení § 398 odst. 2 IZ při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu. Není-li dále stanoveno jinak, při tomto způsobu oddlužení do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že soudní praxe není dosud jednotná v názoru, zda lze dlužníkovi přiznat osvobození od placení pohledávek věřitelů podle ustanovení § 415 IZ za situace, kdy nezajištění věřitelé neobdrží ničeho, takže míra jejich uspokojení je nulová.

Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 22.3.2013, sp.zn. KSOS 22 INS 5888/2010, 3 VSOL 119/2013-B-30, jakož i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 29.3.2016, sp.zn. KSPH 37 INS 21604/2011, 2 VSPH 2470/2014-B-46 formuloval závěr, že pokud nezajištění věřitelé neobdrží ničeho, nepřipadá v úvahu osvobození od placení pohledávek podle ustanovení § 415 IZ, neboť za tohoto stavu věci by osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, ve svém důsledku znamenalo osvobození dlužníka od placení těchto pohledávek v celém rozsahu, což je v rozporu se základním účelem insolvenčního zákona vymezeným v ustanovení § 1 IZ.

Naopak Vrchního soudu v Olomouci usnesením ze dne 19.12.2014, č.j. KSBR 44 INS 7546/2010, 1 VSOL 598/2014-B-47 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se dlužníkovi osvobození od placení pohledávek přiznává, byť je míra uspokojení nezajištěných věřitelů nulová, neboť dlužník prokázal splnění podmínek pro osvobození podle § 415 IZ. Rovněž Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11.12.2015, č.j. MSPH 89 INS 28031/2013, 4 VSPH 1658/2015-B-39 zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby nařídil slyšení dlužníka a zabýval se plněním podmínek pro osvobození podle ustanovení § 415 IZ, byť je míra uspokojení nezajištěných věřitelů nulová.

Odvolací soud se přiklání k názoru, že i když je míra uspokojení nezajištěných věřitelů nulová, není to bez dalšího důvodem pro zamítnutí návrhu na osvobození od placení pohledávek podle ustanovení § 415 IZ pro rozpor se základním účelem vymezeným v ustanovení § 1 IZ. Naopak by bylo v rozporu s ustanovením § 415 IZ, kdyby osvobození nebylo přiznáno, byť by dlužník prokázal, že požadované hodnoty plnění (hodnoty vyšší než nulové) nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil, a zároveň, že i pokud by jeho úpadek byl řešen konkursem, nedostalo by se věřitelům vyšší míry uspokojení než nula.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud v této věci vyslovil závazný právní názor, že zákonem požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužnice zavinila, a proto se v dalším řízení bude soud prvního stupně zabývat již pouze tvrzením dlužnice, že i za situace pokud byl její úpadek řešen konkursem, nedostalo by se věřitelům vyšší míry uspokojení než nula. Dlužnici bude třeba poučit, že je povinna prokázat svá tvrzení o tom, že v době probíhajícího oddlužení byla nezaměstnaná, případně od kdy byla zaměstnaná a jaký měla příjem, který by při řešení úpadku konkursem náležel do majetkové podstaty.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost

dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu správci se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 23.listopadu 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu