1 VSOL 1323/2016-A-11
KSOS 39 INS 16270/2016 1 VSOL 1323/2016-A-11

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenční věci dlužníka HANS H. MEYER-Czechoslovakia, spol. s r.o., identifikační číslo osoby: 146 14 359, se sídlem Havířov-Město, Moskevská 1440/24a, PSČ 736 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS 16270/2016, o insolvenčním návrhu dlužníka, k odvolání dlužníka ze dne 19.9.2016 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.9.2016, č.j. KSOS 39 INS 16270/2016-A-6,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.9.2016, č.j. KSOS 39 INS 16270/2016-A-6, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě s poukazem na citované ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě zaplatil na označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Podle odůvodnění se dlužník insolvenčním návrhem, doručeným soudu 11.7.2016, domáhal zjištění úpadku z důvodu předlužení. Ze seznamu majetku, předloženého dlužníkem vyplývá, že dlužník nedisponuje dostatečnými pohotovými isir.justi ce.cz finančními prostředky, proto považuje soud za nezbytné uložit mu zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, která je pro další řízení potřebná a to ke krytí nákladů insolvenčního řízení. V další části odůvodnění soud vyložil smysl a účel této zálohy, včetně požadované výše s tím, že osvobození od platby vyměřené zálohy není možné, jelikož se nejedná o soudní poplatek.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. S odkazem na označenou judikaturu Vrchního soudu v Praze namítal, že soud je sice oprávněn uložit navrhovateli zaplacení zálohy je-li to nutné ke krytí nákladů insolvenčního řízení, avšak zároveň pokud prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nejsou-li tyto podmínky splněny, soud není oprávněn povinnost k úhradě zálohy uložit. Z návrhu dlužníka přitom vyplývá, že společnost vlastní hmotný a nehmotný majetek v hodnotě 64.968,36 Kč. Proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

Podle ust. § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že dlužník ve svém insolvenčním návrhu (doručeném 11.7.2016), kterým se domáhal zjištění úpadku a jeho řešení konkursem uvedl, že zahájil svou činnost 6.5.1991, v průběhu let 2013-2014 se dostal do tíživé ekonomické situace a ani opakovaná redukce nákladů za účelem zvýšení efektivnosti činnosti společnosti a zlepšení jejích hospodářských výsledků, nevedla k očekávané nápravě. K 11.7.2016 dlužník eviduje 8 svých věřitelů, vůči nimž má 10 závazků v celkové výši 1.332.396,80 Kč, většina závazků je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není dlužník schopen hradit. Své věřitele dlužník v návrhu (i v seznamu závazků) vyjmenoval, včetně výše závazků a dat jejich splatnosti. Dále uvedl, že vlastní hmotný a nehmotný majetek v hodnotě 64.968,36 Kč a pokud má pohledávky vůči svým dlužníkům, pak tyto jsou převážně promlčené a jsou tedy nedobytné. Ze seznamu závazků dále vyplývá, že se jedná o závazky postupně splatné od 18.11.2014-30.6.2016. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník vlastní převážně movité věci nepatrné hodnoty, dále vozidlo pořízené v roce 2003 v dlužníkem udávané hodnotě 50.000 Kč, dále dlužník uvedl (aniž ovšem doložil), že na účtu u Komerční banky, a.s. má ke dni podání návrhu zůstatek 2.264,36 Kč a v hotovosti má 454 Kč. Ze seznamu pohledávek je zjistitelné, že dlužník tvrdí pohledávky vůči cca 13 dlužníkům (které označil); převážně jde o pohledávky dle dlužníka nedobytné (splatné postupně od roku 2000-2013), neboť jsou promlčené, případně se jedná o pohledávky vůči již neexistující společnosti. Dlužník nemá žádné zaměstnance.

Na tomto základě vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Ze shora uvedených zjištění lze uzavřít, že insolvenční návrh dlužníka je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku jednak z důvodu platební neschopnosti, tak i z důvodu předlužení (§ 3 odst. 1, odst. 3 IZ). Jelikož dlužník nemá zaměstnance a s největší pravděpodobností již nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost, lze proto očekávat, že jeho úpadek bude řešen konkursem, případně s ohledem na rozsah jeho majetku, nepatrným konkursem, neboť ustanovení § 144 IZ v platném znění (s účinností od 1.1.2014) neumožňuje insolvenčnímu soudu zamítnout insolvenční návrh proto, že majetek dlužníka nebude postačovat ani k úhradě nákladů insolvenčního řízení, i když je to zřejmé. Z návrhu i ze seznamu majetku tedy vyplývá, že dlužník nemá žádný hodnotný majetek, nedoložil, že má pohotové finanční prostředky, má sice řadu pohledávek, o nichž však dlužník sám uvádí, že jsou převážně nedobytné. Nicméně všechny tyto skutečnosti bude nutno v insolvenčním řízení insolvenčním správcem prověřit.

Ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 IZ v nyní platném znění stanoví, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2).

Ze shora citovaného ustanovení vyplývá, že lze po insolvenčním navrhovateli, včetně dlužníka, zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení požadovat, pokud tyto prostředky, zejména pohotové finanční prostředky na počáteční činnost insolvenčního správce, nelze zajistit jinak, což je i přezkoumávaný případ dlužníka.

Proto dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení je v přezkoumávaném případě nutné a to včetně požadované výše, neboť v případě, že po zjištění úpadku dlužníka a prohlášení konkursu na jeho majetek bude insolvenční správce movitý majetek dlužníka zpeněžovat a též případně vymáhat jeho pohledávky do majetkové podstaty, pak tomu nutně předchází jednak soupis tohoto majetku, případně dohledávání dalšího majetku, jeho zajištění, ocenění, což si vyžádá náklady. Dále je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že bude-li správce zpeněžovat, pak jen jeho odměna ze zpeněžení bude činit nejméně 45.000 Kč (k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem) a zcela nepochybně mu vzniknou hotové výdaje či náklady konkursu. Dále má správce nárok na další odměnu a to z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele 1.000 Kč (nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumávané přihlášky pohledávek). V případě, že je způsobem řešení úpadku dlužníka konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení žádného majetku, náleží správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, nejméně však opět 45.000 Kč, k tomu DPH, je-li správce jejím plátcem (§ 2a vyhl. č. 313/2007 Sb., § 38 odst. 1, odst. 2 IZ v platném znění).

Jak již bylo zdůrazněno soudem prvního stupně, smyslem institutu zálohy na náklady insolvenčního řízení je především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek pohotových finančních prostředků po rozhodnutí o úpadku a dále rovněž poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu.

Dále je třeba poukázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu (včetně poslední novely účinné od 1.1.2014), v jejíž části, týkající se ustanovení § 144 IZ zákonodárce (opět) výslovně zdůraznil, že Obavám, že náklady vynaloženými na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele . záloha bude v další fázi řízení spotřebována především na prověření majetkových poměrů dlužníka též z hlediska institutu odporovatelnosti, neúčinnosti a neplatnosti právních úkonů .

Z výše uvedeného je zřejmé, že postup zvolený soudem prvního stupně v dané věci je postupem, který zákonodárce předpokládal. Proto rovněž dlužník, který nemá žádné pohotové finanční prostředky, případně je jejich výše nepatrná a který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení této zálohy a to v maximální výši vyzván.

Lze dále obecně dodat, že pokud dlužník-právnická osoby, z důvodů ekonomických potíží nepokračuje v podnikání a tedy se jedná již o nefunkční společnost, pak je třeba zdůraznit, že smyslem a účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční a případně nemajetné společnosti (bez ohledu na příčiny tohoto stavu), nýbrž řešení jejího úpadku některým ze zákonem stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Proto ani případná otázka, jakým způsobem bude řešena situace zadluženého a téměř nemajetného dlužníka z pohledu práva obchodní společnosti je pro rozhodování v insolvenčním řízení nevýznamná. V tomto směru, je možno opět odkázat na důvodovou zprávu k poslední novele insolvenčního zákona, v níž zákonodárce k ustanovení § 144 IZ vyložil, že nový zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (zák. č. 304/2013-účinný od 1.1.2014) přenáší úpravu obsaženou dosud v ust. § 144 IZ, na půdu rejstříkových soudů; proto již není zapotřebí řešit danou problematiku v insolvenčním řízení zaváděním nesystémového institutu zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku (pozn. viz § 93 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, § 82 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob).

Dále je třeba uvést, že jestliže by se v předmětné věci v dalším řízení, tj. po rozhodnutí o úpadku dlužníka ukázalo, že nebude možno dohledat a zpeněžit majetek dlužníka v potřebném rozsahu (alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení), pak by při nezaplacení zálohy (kterou je možno požadovat pouze do rozhodnutí o úpadku) veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení (včetně odměny správce) nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně, čímž by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody proto dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 18. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu