1 VSOL 1317/2015-A-15
KSOL 10 INS 20054/2015 1 VSOL 1317/2015-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníků a) Zdenky anonymizovano , anonymizovano , IČ: 69625956, b) Libora anonymizovano , nar. 23.8.1971, IČ: 74525573, oba bytem Přestavlky 59, PSČ 750 02, o insolvenčním návrhu spojeném se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, k odvolání obou dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 12.10.2015, č.j. KSOL 10 INS 20054/2015-A-7 tak to :

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 12.10.2015, č.j. KSOL 10 INS 20054/2015-A-7 se p o t v r z u j e .

Odův odně ní:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby společně a nerozdílně ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že jsou zde důvody pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ, neboť se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek. Dlužníci mají závazky v celkové výši 2.324.950 Kč, přičemž dlužnice a) Zdenka

anonymizovano měla podle daňového přiznání v roce 2014 čistý měsíční příjem ve výši 3.422 Kč a příjem dlužníka b) Libora anonymizovano není soudu znám, neboť na výzvu k předložení přehledu o příjmech a výdajích OSVČ nereagoval. Vzhledem k tomu, že kromě běžného vybavení domácnosti a osobního automobilu v hodnotě 15.000 Kč nemají dlužníci žádný majetek, nelze řešit oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Úpadek dlužníků bude nutno řešit konkursem, přičemž při tomto způsobu řešení úpadku činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč plus DPH.

Proti tomuto rozhodnutí podali dlužníci blanketní odvolání, které ani přes výzvu soudu nedoplnili.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužníci se návrhem ze dne 31.7.2015, doručeným soudu dne 4.8.2015, domáhali rozhodnutí o svém úpadku a navrhovali, aby byl řešen společným oddlužením manželů formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podali na předepsaném formuláři a v kolonce 07 mimo jiné uvedli 44 nezajištěných závazků, mezi kterými jsou též závazky vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a České správě sociálního zabezpečení. Z přiložených příloh vyplývá, že se jedná o závazky z podnikání, ovšem dlužníci v návrhu výslovně uvedli, že žádný ze závazků nepochází z podnikatelské činnosti, takže souhlas těchto věřitelů s řešením jejich úpadku oddlužením netvrdili. Usnesením ze dne 26.8.2015, č.j. KSOL 10 INS 20054/2015-A-5 bylo dlužníkům uloženo, aby ve lhůtě sedmi dnů ode dne doručení tohoto usnesení doplnili insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení tak, že doloží přehled o příjmech a výdajích OSVČ pro zdravotní pojišťovny pro zdaňovací období 2014 a přehled o příjmech a výdajích OSVČ pro Českou správu sociálního zabezpečení pro zdaňovací období 2014. Dlužníkovi b) Liboru anonymizovano bylo navíc uloženo, aby doložil daňové přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2014 a vysvětlil rozpor mezi skutečnostmi obsaženými v návrhu, ve kterém uvedl, že provozuje živnost-předmět podnikání tesařství s čistým příjmem 19.467 Kč měsíčně a údaji zjištěnými soudem z veřejné části živnostenského rejstříku, ze kterých vyplývá, že jeho živnost je přerušena od 20.1.2015 do 31.12.2015. Současně byli poučeni, že nebude-li návrh doplněn a soud nebude moci pro tento nedostatek pokračovat v řízení, bude návrh na povolení oddlužení dle ustanovení § 393 odst. 3 IZ odmítnut a současně rozhodnuto o způsobu řešení úpadku konkursem. Na tuto výzvu reagovala pouze dlužnice a) Zdenka anonymizovano . Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 398 IZ oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (odstavec 1). Při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu (odstavec 2). Při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění konkursu (odstavec 3).

Podle ustanovení §393 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne, není-li pře výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti.

Podle ustanovení § 395 odst.1 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 396 IZ v případě, že soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že dlužníci nesplňují stanovené podmínky pro povolení oddlužení, neboť pro účely oddlužení formou splátkového kalendáře lze počítat pouze s doloženým příjmem dlužnice a) ve výši cca 3.422 Kč měsíčně, přičemž za pět let by dlužnice nezaplatila nezajištěným věřitelům ničeho. Dlužník b) příjem nedoložil.

Pro úplnost odvolací soud konstatuje, že dlužníci nesplňují ani podmínky pro povolení oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29.9.2010, sp. zn. 29 NSČR 6/2008, které je publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 61/2011, formuloval a odůvodnil závěr, že pokud dlužník nenabízí svým nezajištěným věřitelům, kteří nesouhlasili s nižším plněním (alespoň 30 % jejich pohledávek), pak je to ve smyslu § 395 odst. 1, písm. b) IZ důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. V dalším rozhodnutí ze dne 28.2.2013, sp. zn. 29 NSČR 12/2013, které je publikováno Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2013 formuloval a odůvodnil závěr, že lhůta 5 let stanovená insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je lhůtou konečnou, přičemž její počátek určuje pro danou insolvenční věc vždy termín první splátky určený rozhodnutím o schválení oddlužení.

Odvolací soud navíc konstatuje, že dlužníci zamlčeli dluhy z podnikání nejméně vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení.

Odvolací soud při výkladu pojmu dluhy z podnikání ve smyslu ustanovení § 389 odst.1 písm. b) IZ, vychází z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým byl s účinností od 1.1.2014 novelizován insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve které je mimo jiné odkazováno na judikaturní závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2011, sen. zn. 29 NSČR 20/2009, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 113/2011, tj. že dluhy vzešlými z podnikání dlužníka, které ve smyslu § 389 odst. 1 IZ (ve znění účinném do 31.12.2013) zásadně brání povolení oddlužení, mohou být i takové dluhy, které v hmotněprávní rovině nevzešly (jen) z obchodních závazkových vztahů, např. dluhy, jež mají původ v občanskoprávních vztazích, do nichž dlužník vstupoval jako podnikatel, nebo jeho veřejnoprávní dluhy (nedoplatky na daních a na pojistném apod.), měly-li původ v dlužníkově podnikání. Dále je v důvodové zprávě konstatováno, že tato problematika je sice dostatečně řešena výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, přesto se jeví žádoucím posílit právní jistotu promítnutím některých (základních) judikaturních závěrů v normativním textu tak, jak předpokládá předkládaný návrh zákona. Podstatou návrhu je, že závazek z podnikání (jenž je projevem podnikatelského rizika, jež na sebe dlužník bere dobrovolně) nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. Předpokládá se, že výše ustavené judikaturní závěry se doplňkově prosadí i nadále.

Odvolací soud proto uzavírá, že dluhy, které dlužníci mají vůči věřitelům Všeobecné zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení, jsou dluhy z titulu zdravotního a sociálního pojištění OSVČ, a proto se jedná o dluhy z podnikání ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ, přičemž z níže citovaných ustanovení insolvenčního zákona vyplývá, že při zkoumání otázky, zda dlužník, který má dluh z podnikání, je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele (všech věřitelů), o jehož (jejichž) pohledávku (pohledávky) jde, a proto je nezbytné, aby dlužník již v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že má potřebné souhlasy všech věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, a že tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 403 IZ má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 3 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí,

že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání (odstavec 2).

Odvolací soud především konstatuje, že dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečnosti, tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, a proto zde není důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (uvedené v ustanovení § 389 odst.1 IZ), tedy tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele. V ustanovení § 389 odst. 2 písm. a/,b/,c/ IZ jsou vypočteny výjimky ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení. Jedná se o alternativní výčet, takže při naplnění kterékoliv z uvedených variant není důvod považovat dluh z podnikání za překážku bránící řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

Při zkoumání otázky, zda dlužníka, který má dluh z podnikání (přičemž se nejedná se o pohledávky dle ustanovení § 389 odst. 2 písm. b/ nebo písm. c/ IZ), lze považovat za osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde. Pokud by dlužník v návrhu tvrdil, že má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, takže je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ) s tím, že insolvenční správce by před rozhodnutím schůze upozornil na to, že má za to , že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, čímž vyjadřuje pochybnost předpokládanou v ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ, která vedla k povolení oddlužení. Též věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, tedy že vůči nim má dlužník dluhy z podnikání a oni s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí.

Ze shora citovaného ustanovení § 403 IZ plyne, že schůze věřitelů se svolává k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí až ve fázi po povolení oddlužení, přičemž z ustanovení § 397 odst. 1 IZ plyne, že soud povolí oddlužení pouze za situace, že nedojde ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí. Není-li dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to sice důvodem pro odmítnutí návrhu podle ustanovení § 390 odst.3 IZ, ovšem jsou-li zde pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to důvodem pro povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Naopak nejsou-li pochybnosti, oddlužení se nepovolí a na schůzi věřitelů se již způsob oddlužení neprojednává a nehlasuje se o jeho přijetí, takže na jejím programu již není uplatnění námitek proti oddlužení podle ustanovení § 403 odst.2 IZ.

Postup předjímaný v ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, se uplatní za situace, pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst.2 písm. a) IZ tvrdí, ovšem pochybnosti o tom, zda věřitelé skutečně souhlasí, zde jsou, neboť soud stanoviska věřitelů ještě nezná, takže není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst.1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Dlužno dodat, že není-li povoleno oddlužení, není již na programu schůze věřitelů uplatnění námitek proti oddlužení, takže již nelze očekávat zákonnou fikci souhlasu pro případ včas neuplatněných námitek podle ustanovení § 403 odst. 2 IZ

V posuzované věci dlužníci dluh vůči věřitelům Všeobecné zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení, který v návrhu uvedli, za dluh z podnikání zřejmě nepovažovali, když prohlásili, že žádný dluh nepochází z podnikání, a proto souhlas těchto věřitelů s řešením jejich úpadku oddlužením v návrhu netvrdili, natož dokládali.

Za této situace je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužníci navíc ani nejsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení, neboť mají dluhy z podnikání, které brání řešení jejich úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení jejich úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ, a nikoliv důvodem pro postup podle ustanovení § 397 IZ.

Podle ustanovení § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Dále se odvolací soud z pohledu níže citovaných ustanovení zabýval otázkou výše uložené zálohy.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jiných nutných výdajů, ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb. (dále jen vyhláška ), pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení jednotlivého předmětu zajištění činí 9 % z částky od 0-1 mil. Kč (odstavec 2) a odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 25% z částky od 0 do 500 tis. Kč (odstavec 3). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč (odstavec 5).

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb. (dále jen vyhláška ), pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výší 50.000 Kč proto považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %).

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučen í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 10.února 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu