1 VSOL 1313/2015-A-9
KSBR 32 INS 27537/2015 1 VSOL 1313/2015-A-9

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka PDT-POWER DEVELOPMENT TRADE, a.s., identifikační číslo osoby: 262 82 518, se sídlem v Brně, Zábrdovice, Příkop 27/2a, PSČ 602 00 Brno, zastoupeného JUDr. Radomírem Linkensederem, advokátem se sídlem v Blansku, Sadová 1027/72, PSČ 678 01, pobočka v Brně, Příkop 2a, PSČ 602 00, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka ze dne 24.11.2015 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2015, č.j. KSBR 32 INS 27537/2015-A-4,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 128 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), odmítl insolvenční návrh dlužníka.

V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že insolvenční návrh dlužníka neobsahuje základní náležitosti insolvenčního návrhu, neboť v něm dlužník netvrdil konkrétní okolnosti, které by osvědčovaly jeho úpadek, zejména neoznačil alespoň dva své věřitele a neuvedl ani žádná konkrétní tvrzení o splatnosti svých závazků. Ke svým závazkům uvedl pouze to, že jejich celková výše dosahuje částky 4.538.018 Kč, odkázal na seznam závazků, který však k návrhu nepřiložil. Dále jako důkaz označil rozvahu a výkaz ke dni 31.10.2015 a prohlášení o stavu majetku navrhovatele. Takové vylíčení rozhodujících skutečností je nedostatečné a neurčité, a z podaného návrhu nelze dovodit, zda se dlužník nachází v úpadku ve smyslu insolvenčního zákona či nikoliv. Soud prvního stupně konstatoval, že tyto skutečnosti nebylo možné zjistit ani z předloženého prohlášení o stavu majetku, neboť neobsahovalo náležitosti seznamu majetku podle zákona.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, ve kterém namítal, že jeho insolvenční návrh obsahoval veškeré náležitosti dle insolvenčního zákona, tj. že veškeré účetní doklady a výkazy, které soudu předal, jasně a objektivně deklarují tu skutečnost, že dlužník je předlužen a že není schopen splatit svoje závazky. Dále namítal odlišnost rozhodování, když stejný návrh se stejnými účetními doklady a výkazy předal navrhovatel soudu I. stupně již v minulosti, a to konkrétně dne 2.7.2013 s tím, že soud I. stupně vyhláškou pod č.j. KSBR 31 INS 18630/2013 ze dne 2.7.2013 oznámil zahájení insolvenčního řízení bez toho, že by navrhovateli vytknul jakékoli event. vady předmětného podání. Pod stejným č.j. poté svým usnesením ze dne 26.3.2013 soud prvního stupně insolvenční řízení zastavil pouze z toho důvodu, že navrhovatel neuhradil zálohu na insolvenční řízení ve výši 50.000 Kč. Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, potvrdil usnesení soudu I. stupně a navrhovatel poté využil svého práva, a proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto . Na základě výše uvedených skutečností, lze tedy podle dlužníka dovodit, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívající v odmítnutí insolvenčního návrhu navrhovatele-dlužníka není po právu, tzn., že je v rozporu s příslušnými ustanoveními insolvenčního zákona v jeho platném znění . Navrhoval zrušení odvoláním napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Podle ust. § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně 3.11.2015, se dlužník domáhal zjištění svého úpadku. V návrhu uvedl, že je akciovou společností se základním kapitálem 22.100.00 Kč, který je tvořen 1 ks kmenových akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 100.000 Kč a 22 ks kmenových akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 1.000.000 Kč, základní kapitál byl splacen ve výši 100%; dále uvedl, že má více věřitelů, peněžité závazky déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Splňuje tedy zákonem vymezené předpoklady úpadku. V neposlední řádě uvedl, že k insolvenčnímu návrhu přikládá seznam pohledávek , z něhož vyplývá celková výše jeho závazků 4.583.018 Kč, a že přikládá seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků, že tyto seznamy opatřil podpisem statutárního zástupce a prohlášením o jejich správnosti a úplnosti. Dle obsahu prezenčního razítka insolvenčního soudu obsaženého na návrhu je zřejmé, že návrh byl podán 2x se 4 přílohami. K návrhu byla připojena plná moc pro advokáta dlužníka, prohlášení o stavu majetku ze dne 2.11.2015 (v němž však s odkazem na návrh nebyl uveden žádný majetek), rozvaha ke dni 31.10.2015 a výkaz zisku a ztrát ke dni 31.10.2015. Seznam majetku ani seznam závazků, jak jej má na mysli ustanovení § 104 IZ dlužník k insolvenčnímu návrhu nepřipojil.

Podle ustanovení § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, insolvenční soud odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení; učiní tak neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

Podle ustanovení § 103 odst. 2 IZ, v insolvenčním návrhu musí být dále uvedeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním navrhovatelem dlužník, označeny důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 IZ, dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen platební neschopnost ).

Podle ustanovení § 3 odst. 2 IZ, má se za to (pozn., jde o vyvratitelnou domněnku), že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo je b) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle ustanovení § 3 odst. 3 IZ, dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou-podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.

Jak již bylo odvolateli v minulosti Vrchním soudem v Olomouci v řízení, které bylo k návrhu dlužníka vedeno před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 47 INS 2649/2013, a to v usnesení ze dne 26.3.2013, č.j. KSBR 47 INS 2649/2013, 1 VSOL 217/2013-A-12, vyloženo, při posuzování náležitostí insolvenčního návrhu nutno vyjít ze závěrů, které formuloval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27.1.2010, sp. zn. 29 NSČR 1/2008, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod č. 88/2010. Zde Nejvyšší soud (byť ve vztahu k dlužníkům, kteří nejsou podnikateli) uzavřel, že v poměrech insolvenčního návrhu podaného dlužníkem, který není podnikatelem, se rozhodujícími skutečnostmi, které osvědčují úpadek dlužníka, rozumí vylíčení konkrétních okolností, z nichž insolvenční soud (shledá-li je pravdivými) bude moci uzavřít, že dlužník má více věřitelů (nejméně dva), kteří vůči němu mají pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit (srovnej § 3 odst. 1 IZ). Přitom v otázce (ne) schopnosti dlužníka plnit uvedené závazky (§ 3 odst. 1, písm. c/ IZ) může být konkrétní dlužníkovo tvrzení v insolvenčním návrhu, z nějž takový úsudek plyne, nahrazeno tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2, písm. a/ IZ), nebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že dlužník tyto závazky neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2, písm. b/ IZ), anebo tvrzením, z nějž lze dovodit, že uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku není možné dosáhnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§ 3 odst. 2, písm. c/ IZ).

S ohledem na tyto závěry a též shora citovaná zákonná ustanovení nutno proto v daném případě souhlasit se soudem prvního stupně v závěru, že insolvenční návrh dlužníka neobsahuje dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, které by osvědčovaly jeho úpadek, tedy úpadek tak, jak je definován v ustanovení § 3 odst. 1 -3 IZ. V insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku dlužníka nebo o hrozícím úpadku logicky vzato vyplývá. Pouhé konstatování, že dlužník je v úpadku , nebo mu úpadek hrozí , případně, že dlužník je insolventní , nebo je v platební neschopnosti , nebo je předlužen , není ve smyslu § 103 odst. 2 IZ uvedením okolností, které úpadek osvědčují (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.5.2010, sp. zn. 29 NSČR 22/2009, publikované v časopise Soudní judikatura 2/2012 na str. 141).

Stejně jako ve shora označeném předchozím řízení (pod sp. zn. KSBR 47 INS 2649/2013), i v nyní posuzovaném insolvenčním návrhu, dlužník opět pouze obecně tvrdí, že má více věřitelů a peněžité závazky po dobu déle než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit, aniž by konkrétně v souladu s ustanovením § 103 odst. 2 IZ (v návaznosti na ustanovení § 3 odst. 1-3 IZ) označil alespoň dva své věřitele a popsal alespoň dva peněžité závazky vůči těmto dvěma věřitelům.

Soud prvního stupně správně uvedl, že tyto skutečnosti nebylo možné zjistit ani ze seznamu závazků, neboť tento seznam dlužník k insolvenčnímu návrhu nepřipojil, byť v insolvenčním návrhu uvedl, že ho předkládá . Nic na tom nemění ani skutečnost, že dlužník v návrhu tvrdil toliko svou platební neschopnost ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 IZ a v odvolání tvrdil, že je i předlužen ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 IZ. Ať již jde o úpadek dlužníka z důvodu platební neschopnosti či z důvodu předlužení, v obou případech je vždy jedním ze znaků úpadku dlužníka skutečnost, že má nejméně dva věřitele (a vůči nim závazky). To však z insolvenčního návrhu dlužníka zjistit nelze.

Jelikož ustanovení § 128 odst. 1 IZ (jak správně uvedl soud prvního stupně), neumožňuje soudu vyzývat insolvenčního navrhovatele k odstranění vad jeho návrhu postupem dle ustanovení § 43 o.s.ř., pak byl zcela namístě a správný postup soudu prvního stupně, pokud bez dalšího insolvenční návrh dlužníka jako neurčitý dle ustanovení § 128 odst. 1 IZ odmítl.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Jen pro úplnost odvolací soud dodává, že pokud dlužník namítal, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 18630/2013, byl obsahově stejný insolvenční návrh dlužníka soudem přijat, nutno uvést, že v uvedeném řízení dlužník ke svému insolvenčnímu návrhu připojil i seznamy ve smyslu ust. § 104 IZ, a to jak seznam majetku, seznam závazků, tak i seznam zaměstnanců (včetně dalších listin). Tyto, případně aktualizované seznamy však v nyní projednávané věci dlužníkem k návrhu předloženy nebyly. Proto z nich nemohl soud prvního stupně chybějící údaje zjistit. Pokud jde o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.5. 2014, čj. KSBR 31 INS 18630/2013, 1 VSOL 437/2014-A-23, pak toto dovolání bylo Nejvyšším soudem ČR usnesením ze dne 26. srpna 2014, č.j. 29 NSČR 86/2014-A-29 odmítnuto (dlužníku-jeho advokátu, bylo doručeno dne 7.9.2014).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 22. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu