1 VSOL 1269/2014-B-23
KSOS 37 INS 6630/2014 1 VSOL 1269/2014-B-23

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníků a) René anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Pustkovec, Karla Aksamita 225/28, PSČ 708 00, IČ: 41365909, b) Dáši anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Pustkovec, Karla Aksamita 225/28, PSČ 708 00, IČ: 60770473, o způsobu řešení úpadku, o odvolání dlužníků a) a b) a o odvolání insolvenční správkyně Ing. Mgr. Evy Hepperové, se sídlem Opava, Antonína Sovy 37, PSČ 747 05, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.10.2014, č.j. KSOS 37 INS 6630/2014-B-14,

takto:

I. Odvolání insolvenční správkyně Ing. Mgr. Evy Hepperové se o d m í t á .

II. Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 405 odst. 1, 389 odst. 1 a 390 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), neschválil oddlužení dlužníků a) a b) (výrok I.), dle ustanovení § 405 odst. 2 IZ na majetek dlužníků a) a b) prohlásil konkurs s tím, že dle ustanovení § 314 IZ bude konkurs řešen jako nepatrný (výrok II.) a vyslovil, že účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok III.).

V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které by odůvodňovaly odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, neboť dlužnice b) má dluhy z podnikání vůči věřiteli Československá obchodní banka, a.s., přičemž tento věřitel podáním doručeným soudu dne 30.9.2014 sdělil, že s oddlužením dlužníků nesouhlasí. Věřitel Československá obchodní banka, a.s., přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice pohledávky ze dvou smluv o úvěru č. 4721855S1000 ze dne 29.2.2012 a č. 6/05370/5136 ze dne 17.5.2006 v celkové výši 726.079,18 Kč, které byly na přezkumném jednání dne 9.10.2014 zjištěny. Jelikož dlužníci a) a b) podali společný návrh na povolení oddlužení, považují se dle ustanovení § 394a IZ za jednoho dlužníka a rozhodnutí se musí vztahovat na oba dlužníky. Jelikož soud oddlužení dlužníků neschválil, rozhodl současně o řešení jejich úpadku konkursem s tím, že konkurz bude řešen dle ust. § 314 IZ jako nepatrný.

Proti tomuto usnesení, a to do všech jeho výroků, podali dlužníci a) a b) odvolání. Namítali, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, vyšel z nesprávných skutkových zjištění a věc nesprávně právně posoudil. Uvedli, že před podáním insolvenčního návrhu oslovili své věřitele s cílem obeznámit je se záměrem podat insolvenční návrh a současně vznesli požadavek na vydání souhlasu s oddlužením. Tak se stalo i v případě věřitele č. 6 Československá obchodní banka, a.s., který dlužníkům souhlas s oddlužením vydal. Následně, před první schůzí věřitelů, vzal věřitel č. 6 svůj souhlas udělený před povolením oddlužení zpět. Je otázkou, zda věřitel, který udělil souhlas, může následně tento svůj souhlas vzít zpět. Zpětvzetím souhlasu se totiž dlužník dostává do situace, kterou nemohl nijak předpokládat a ovlivnit, neboť spoléhal na předem udělený souhlas a na splnění podmínek pro řešení jeho úpadku oddlužením. Ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ je třeba vykládat ve smyslu a účelu insolvenčního zákona, především ve smyslu jeho zásady co nejvyššího uspokojení pohledávek věřitelů (§ 5, písm.a) IZ) a ve spojení s ust. § 403 odst. 2 IZ, jež stanoví nevyvratitelnou právní domněnku, že věřitelé, kteří včas neuplatnili své námitky, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Lze přitom dovodit, že takové námitky mohou být uplatněny jedině na schůzi věřitelů svolané za účelem rozhodování o způsobu řešení oddlužení. Z protokolu o schůzi věřitelů nevyplývá, že by kterýkoliv z věřitelů, kteří mohou hlasovat o způsobu oddlužení, uplatnili jakékoliv námitky proti oddlužení nebo jeho řešení. Platná právní úprava přitom předpokládá projevení vůle věřitelů právě na schůzi věřitelů. Z uvedeného vyplývá nevyvratitelná domněnka, že věřitelé na schůzi věřitelů rozhodli, že s oddlužením souhlasí, a to bez zřetele k tomu, zda dlužníci mají dluhy z podnikání. Přesto soud prvního stupně rozhodl o neschválení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníků. Soud prvního stupně ani nevzal v úvahu, že věřitel č. 6 má pohledávku, která představuje toliko 18 % z celkové výše zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů ostatních nepodnikatelských závazků a nezabýval se ani dalšími okolnostmi, které musí insolvenční soud zvážit, když rozhoduje o tom, zda dluh z podnikání brání oddlužení, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu ČR. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné i z toho důvodu, že bylo rozhodnuto o neschválení oddlužení obou dlužníků. Dlužníci v souvislosti se společným návrhem manželů na povolení oddlužení prohlásili, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů. Takové prohlášení však nemůže být považováno za projev vůle směřující ke společnému prohlášení konkursu na majetek dlužníků. Insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 umožňuje vedení společného insolvenčního řízení jen v případě oddlužení manželů, nikoliv však v případě řešení jejich úpadku konkursem. Spojení věcí různých dlužníků ke společnému řízení při řešení úpadku dlužníka konkursem není v insolvenčním řízení možné (§ 83a IZ). Soud prvního stupně měl tedy neschválit oddlužení toliko vůči dlužnici b) a nikoliv vůči dlužníkovi a), který nikdy nebyl podnikatelem a byť je uveden ve smlouvě o úvěru jako spoludlužník, nejedná se o závazek z jeho podnikání. V jeho případě nejsou dány důvody pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a pro neschválení oddlužení. Soud prvního stupně nevzal v úvahu ani skutečnost, že řešení úpadku se nedotýká pouze věřitele č. 6, ale i všech ostatních věřitelů, kteří proti oddlužení aktivně nebrojí. Pokud bude úpadek řešen konkursem, potom budou uspokojeny pohledávky zajištěného věřitele a na nezajištěné věřitele připadne toliko výtěžek ze zpeněžení, který však navíc bude z větší části použit k úhradě nákladů insolvenčního řízení a věřitelé s nezajištěnými pohledávkami budou uspokojeni při řešení úpadku konkursem v bagatelní výši. Z uvedeného vyplývá, že mělo být schváleno oddlužení dlužníků kombinací příjmů a zpeněžením majetku, což představuje alternativu směřující k co nejvyššímu uspokojení pohledávek věřitelů, což je jednou z hlavních zásad insolvenčního řízení (§ 5, písm. a/ IZ). Dlužníci a) a b) navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení, a to do všech jeho výroků, podala odvolání rovněž insolvenční správkyně Ing. Mgr. Eva Hepperová. Namítala, že nelze vést společné konkursní řízení na manžele. Na manžele, kteří podali společně návrh na povolení oddlužení, lze jako na nerozlučné společníky pohlížet a za jednoho dlužníka je považovat pouze po dobu trvání insolvenčního řízení o společném návrhu manželů na povolení oddlužení a po dobu trvání účinků oddlužení. Ustanovení § 394a odst. 3 IZ nepřipouští, aby se na manžele jako na nerozlučné společníky pohlíželo v konkursu, neboť toto zákonné ustanovení platí pouze pro způsob řešení úpadku oddlužením. Pro vedení společného konkursního řízení chybí zákonná opora. Nadto v případě konkursu dochází k zániku společného jmění manželů a v rámci něj k vypořádání společného majetku a pohledávek a insolvenční správkyně nemůže v jednom řízení řádně a objektivně hájit, popř. i vymáhat, práva každého z manželů proti druhému manželovi. V rámci konkursu proto nelze na manžele pohlížet jako na jednoho dlužníka a vést proti nim jedno společné konkursní řízení. I z toho důvodu nelze vyloučit, že dlužník a) René Zbořil by mohl sám splnit podmínky pro schválení oddlužení. Ustanovení § 394a IZ je ustanovením zvláštním, upraveným v insolvenčním zákoně v části pro oddlužení, tedy v části druhé hlavy páté insolvenčního zákona, avšak konkurs je v insolvenčním zákoně upraven v části druhé v hlavě první. Pokud by správkyně zpeněžila majetek dlužníků ve společném konkursním řízení a činila by v něm jakékoliv úkony, mohlo by být následně veškeré její počínání zpochybněno, či dokonce prohlášeno za neplatné, neboť bylo učiněno v rozporu s insolvenčním zákonem, bez zákonné opory. Je otázkou, zda by v takovém případě odpovědnost za škodu nesla insolvenční správkyně či soud. Právě z důvodu případné odpovědnosti za škodu insolvenční správkyně dovozuje svoji aktivní legitimaci k podání odvolání. Vyslovila názor, že soud prvního stupně by měl vyloučit řízení proti dlužnici b) Dáše anonymizovano k samostatnému řízení, v němž vydá následně rozhodnutí o konkursu a ve vztahu k dlužníkovi a) René anonymizovano by měl opakovaně posoudit podmínky pro povolení oddlužení. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle § 201 o.s.ř., účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Podle ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno některým, kdo k odvolání není oprávněn.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř., účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkovi.

Podle ustanovení § 15 IZ, nejde-li o přihlášené věřitele, jsou jiné osoby uplatňující své právo v insolvenčním řízení účastníky tohoto řízení jen po dobu, po kterou insolvenční soud o tomto právu jedná a rozhoduje.

Odvolací soud dospěl k závěru, že insolvenční správkyně Ing. Mgr. Eva Hepperová není osobou oprávněnou k podání odvolání proti výše uvedenému usnesení, neboť není účastnicí insolvenčního řízení ani jinou osobou uplatňující své právo v insolvenčním řízení (§ 201 o.s.ř., § 14 odst. 1, § 15 IZ). Odvolací soud proto odvolání insolvenční správkyně dle ust. § 218, písm. b) o.s.ř. odmítl jako odvolání podané osobou neoprávněnou.

Odvolání dlužníků a) a b) bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, proto odvolací soud k tomuto odvolání přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníků a) a b) je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 12.3.2014 společným insolvenčním návrhem dlužníků a) a b) spojeným se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, jímž se dlužníci a) a b) domáhali rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešením oddlužením ve formě zpeněžení majetkové podstaty. Soud prvního stupně usnesením ze dne 28.5.2014 rozhodl o úpadku dlužníků a) a b), insolvenční správkyní ustanovil Mgr. Ing. Evu Hepperovou, se sídlem Opava-Předměstí, Rybářská 1665/2 a dlužníkům povolil řešením úpadku oddlužením. Dne 4.9.2014 proběhlo u soudu prvního stupně přezkumné jednání a první schůze věřitelů, která byla následně odročena na neurčito. Dne 30.9.2014 sdělil věřitel Československá obchodní banka, a.s., že nesouhlasí s oddlužením dlužníků jakoukoliv formou. Dne 9.10.2014 proběhlo u soudu prvního stupně druhé přezkumné jednání a schůze věřitelů, u níž soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 394a odst. 1 IZ, manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu.

Podle ustanovení § 394a odst. 3 IZ, manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka.

Podle ustanovení § 405 odst. 2 IZ, jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Z ustanovení § 394a IZ vyplývá, že manželé mohou podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, přičemž po dobu trvání účinků oddlužení, resp. po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu, mají manželé postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka. Z dikce tohoto zákonného ustanovení i z jeho zařazení v hlavě V. části první insolvenčního zákona jednoznačně vyplývá, že platí pouze pro způsob řešení úpadku oddlužením a upravuje postavení manželů jako nerozlučných společníků pouze pro účely tohoto způsobu řešení jejich úpadku a nikoliv pro jiné způsoby řešení úpadku. Pro jeho aplikaci v konkursním řízení chybí zákonná opora. Má-li tedy insolvenční soud za to, že nejsou splněny podmínky pro schválení oddlužení dlužníků-manželů a hodlá-li oddlužení dle ust. § 405 odst. 1 IZ neschválit a rozhodnout současně o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem (ust. § 405 odst. 2 IZ), nelze tak učinit ve společném řízení a vůči oběma dlužníkům současně.

Soud prvního stupně tudíž tím, že rozhodl o neschválení oddlužení dlužníků a o prohlášení konkursu na jejich majetek ve společném řízení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava (§ 219a odst. 1, písm. a/ o.s.ř.).

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. § 219a odst. 1, písm. a/ o.s.ř. zrušil a dle ust. § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení ve výroku I. n e n í dovolání přípustné.

Proti tomuto usnesení ve výroku II. j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenční správkyni a zástupci věřitelů se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 23.února 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu