1 VSOL 1265/2016-A-13
KSBR 26 INS 18983/2016 1 VSOL 1265/2016-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenčním řízení dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 756 47 389, bytem Valtice, P. Bezruče 670, PSČ 691 42, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS 18983/2016, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném se návrhem na povolení oddlužení, k odvolání dlužníka ze dne 12.9.2016 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2016, č.j. KSBR 26 INS 18983/2016-A-8,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2016, č.j. KSBR 26 INS 18983/2016-A-8, se p o t v r z u j e .

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně s poukazem na citovaná ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2, § 389 odst. 1, odst. 2 a § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ ), uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě zaplatili zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč, a to na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně. isir.justi ce.cz

V důvodech uvedl, že předmětné řízení bylo zahájeno 16.8.2016 insolvenčním návrhem dlužníka, který spojil s návrhem na povolení oddlužení formou plnění splátkového kalendáře. K návrhu dlužník připojil čestné prohlášení, ve kterém uvádí, že nepodniká a některé jeho závazky pocházejí z podnikatelské činnosti. Tyto závazky vznikly v souvislosti s činností na základě zvláštního oprávnění ve smyslu zák. č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí, dle osvědčení vydaného ČNB dne 17.2.2010. Dle výše uvedeného považuje proto soud pohledávku věřitele DataLife a.s., ve výši 41.052,24 Kč jako pohledávku, která pochází z podnikatelské činnosti dlužníka. Dlužník dále uvedl, že má závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Břeclav (dále jen OSSZ) ve výši 33.043,76 Kč, dle platebního výměru ze dne 29.1.2010. Jedná se o dluh na důchodovém pojištění, dlužné penále a zálohy, které byly vyčísleny na základě výkonu samostatné výdělečné činnosti dlužníka, pohledávka pochází z podnikatelské činnosti. Dlužník však neuvedl, zda tito věřitelé souhlasí se způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužením. Součástí spisu je sdělení ČSSZ ze dne 21.7.2016, ve kterém věřitel uvádí, že nesouhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Sdělení bylo připojeno společně s ostatními přílohami z předchozího řízení sp. zn. KSBR 26 INS 12997/2016. Dlužník sám žádné nové stanovisko ČSSZ nedoložil, proto je soud toho názoru, že stanovisko tohoto věřitele ze dne 21.7.2016 je stále aktuální. Zda souhlasí druhý věřitel s pohledávkou za dlužníkem z podnikání, dlužník netvrdil. Výše uvedené skutečnosti tedy tvoří překážku pro povolení oddlužení dlužníka, protože dlužník není osobou oprávněnou tento návrh podat. Vzhledem k tomu, že jsou zde dány důvody pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a řešení úpadku dlužníka prohlášením konkursu, považuje soud za nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč. V další části odůvodnění soud prvního stupně vyložil smysl a účel požadované zálohy, včetně její výše s tím, že ze seznamu majetku předloženého dlužníkem vyplývá, že vlastní pouze movité věci nepatrné hodnoty a nemovitý majetek, jehož hodnota byla dle znaleckého posudku 2.000 Kč. Tento majetek nepředstavuje pohotové finanční prostředky, které jsou nutné pro řádný výkon funkce insolvenčního správce bezprostředně po prohlášení konkursu.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal, že rozporuje postup a závěry soudu prvního stupně, dle kterých jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Především odůvodnění napadeného usnesení nekoresponduje s jeho tvrzením v návrhu, včetně listin, které k němu předložil; jde tedy o rozhodnutí nepřezkoumatelné. K návrhu nepředložil žádné čestné prohlášení, naopak jasně uvedl, že některé jeho závazky pochází z podnikání a že svou legitimitu k podání návrhu na povolení oddlužení dovozuje z ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Rovněž namítal, že posuzování charakteru závazků může být komplikované, proto žádal soud, aby existenci souhlasu věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, zkoumal až na schůzi věřitelů a to postupem dle ustanovení § 403 odst. 1, odst. 2 IZ, to je po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení (§ 397 IZ). S touto jeho žádostí se soud nevypořádal. Kromě toho nezná žádné ustanovení insolvenčního zákona, které by mu ukládalo povinnost, jako přílohu k návrhu na povolení oddlužení předložit souhlas věřitelů, pokud se tedy nejedná o souhlas s nižším plněním než 30% (pozn. § 392 odst. 1 písm. c/ IZ). Proto považuje požadavek na udělení souhlasu věřitelů před konáním schůze věřitelů za předčasné, a to i za situace, kdy jeden z nezajištěných věřitelů-ČSSZ, vyjádřil svůj nesouhlas, v dnes již pravomocně skončeném předchozím řízení. Z uvedených důvodů dlužník navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Především odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatuje, že insolvenční návrh dlužníka, který spojil s návrhem na povolení oddlužení, a to formou splátkového kalendáře, je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1 IZ), neboť v něm (včetně přiloženého seznamu závazků) tvrdí závazky vůči 6 věřitelům v celkové 259.210 Kč, postupně splatné od roku 2008-2013, z toho jeden závazek vůči České pojišťovně a.s. ve výši 31.453 Kč s příslušenstvím, je závazkem zajištěným (dle návrhu jde rovněž o závazek z podnikání dlužníka). Je rovněž skutečností, že mezi nezajištěnými věřiteli jsou 3 věřitelé s pohledávkami z podnikání dlužníka a to DataLife a.s. (41.052,24 Kč s přísl.), Okresní správa sociálního zabezpečení Břeclav (33.043,76 Kč s přísl.) a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR (63.661 Kč s přísl.), přičemž dlužník tvrdil a doložil, že nezajištěné věřitele DataLife a.s. a Okresní správu sociálního zabezpečení Břeclav písemně (přípisy ze dne 10.8.2016) žádal o souhlas s jeho oddlužením. Dále ze spisu vyplývá, že dlužník při podání návrhu žádal soud, aby při rozhodování vycházel z příjmů dlužníka, darovací smlouvy, z výpisu z rejstříku trestů, LV č. 1189, znaleckého posudku, z listin dokládajících jeho úpadek, jak byly dlužníkem přiloženy k jeho předchozímu návrhu, jenž byl veden pod sp. zn. KSBR 26 INS 12997/2016 (pozn. řízení bylo pravomocně skončeno) a dále doložil vyjádření věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, který s jeho oddlužením přípisem ze dne 20.7.2016 vyslovil souhlas (pozn. jde rovněž o vyjádření, které bylo adresováno soudu k jeho sp. zn. KSBR 26 INS 12997/2016-tedy do předchozího řízení). Souhlas či nesouhlas věřitelů DataLife a.s. a Okresní správy sociálního zabezpečení Břeclav s oddlužením dlužníka, tedy s tím, aby jejich pohledávky byly podrobeny režimu oddlužení, dlužník netvrdil, ani nedoložil. Je dále skutečností, že v přechozím řízení pod sp. zn. KSBR

26 INS 12997/2016 se věřitel OSSZ vyjádřil tak, že s oddlužením dlužníka nesouhlasí, k tomuto datu činila aktuální výše pohledávky tohoto věřitele za dlužníkem 82.856 Kč. Na tomto základě vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 390 odst. 3 IZ stanoví, že návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud, s ohledem na uvedená zjištění a citovaná ustanovení insolvenčního zákona, souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje, resp. neosvědčil, že je osobou oprávněnou k podání tohoto návrhu. K tomu je třeba dále uvést, že i když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu ze shora uvedených výjimek však dlužník nesplňuje, neboť i přes vyjádření věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR (nutno opět zdůraznit, že jde rovněž o vyjádření adresované soudu k předchozímu řízení), dlužník netvrdí, natož aby dokládal, že má souhlasy od zbývajících dvou věřitelů s pohledávkami z podnikání dlužníka.

Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že za této situace dlužník neosvědčili, že je ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2, písm. a) IZ osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a že jej bude nutno odmítnout a že úpadek dlužníků, pokud na svém insolvenčním návrhu setrvá, bude nutno řešit konkursem a tudíž, že je nezbytné, aby dlužník, který nemá ve svém majetku žádnou finanční hotovost, složil pro další řízení zálohu na jeho náklady, a to v maximální požadované výši 50.000 Kč.

Jak opět správně uvedl soud prvního stupně, záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014).

Dále je třeba zdůraznit, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se tedy věřitelé s nezajištěnou pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, tj. na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníků nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníků konkursem, pak by již nemohl dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil v celém rozsahu stát z rozpočtových prostředků.

Soudní praxe insolvenčních soudů, včetně Vrchního soudu v Olomouci, se tedy při výkladu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá podstoupit řešení svého úpadku oddlužením a má závazky z podnikání [které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ], pak by měl s těmito svými věřiteli včas jednat, podrobně je seznámit se svou celkovou majetkovou situací, včetně nabídky pro zvažované oddlužení a v dostatečném časovém předstihu si souhlas s oddlužením od nich vyžádat, aby jej mohl již ve svém návrhu na oddlužení uvést (tvrdit), případně doložit. Jinými slovy pokud se dlužník hodlá v rámci oddlužení poctivě vyrovnat i s věřiteli, kteří mají vůči němu pohledávky z podnikání, nemůže pouze spoléhat na to, že se tito věřitelé se svými pohledávkami do insolvenčního řízení nepřihlásí (ať již vědomě či v důsledku neinformovanosti) nebo, že v důsledku jejich pasivity v průběhu insolvenčního řízení založí svůj souhlas s oddlužením dlužníka. Proto jen v případě, že je tu souhlas těchto věřitelů v době, kdy dlužník podává návrh na povolení oddlužení nebo jde-li o situaci předvídanou v ustanovení § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ, pak není důvod placení zálohy po dlužníku požadovat. Což ovšem není nyní projednávaný případ dlužníka.

K námitce dlužníka, že dva nezajištění věřitelé se dosud nevyjádřili a že by měl insolvenční soud aplikovat ustanovení § 397 odst. 1 věty druhé IZ, a tedy oddlužení povolit a otázku posouzení, zda je dlužník oprávněn k podání návrhu na povolení ponechat až na schůzi věřitelů (§ 403 IZ), je třeba uvést, že v jeho případě důvod k tomuto postupu insolvenční soud neměl. Toto ustanovení (§ 397 odst. 1 větu druhou IZ) je možno aplikovat pouze v případě, kdy má soud pochybnost, zda je dlužník osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení či nikoliv. V případě, kdy je existence závazků dlužníka z podnikání zřejmá, přičemž výslovný souhlas věřitelů s pohledávkami z podnikání s řešením úpadku oddlužením zde není, resp. v daném případě jej dlužník ani tvrdit nemůže, zejména u věřitele OSSZ, který v nedávné době přípisem ze dne 21.7.2016 zaujal k oddlužení dlužníka negativní stanovisko, pak je mimo jakoukoliv pochybnost, že v daném případě dlužník osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení není. Souhlas či nesouhlas věřitele s pohledávkou z podnikání není sice povinnou přílohou k návrhu na povolení oddlužení (§ 392 IZ), dlužník však musí již v samotném návrhu podmínky pro oddlužení ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ přinejmenším tvrdit, případně osvědčit (doložit).

Dlužno dále uvést, že i když při aplikaci (a výkladu) ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) a § 397 odst. 1, věta druhá IZ, se rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci (včetně Vrchního soudu v Praze) počátkem roku 2014 rozcházela, nicméně zejména rozhodovací praxe Vrchního soudu v Olomouci se následně ustálila na závěrech uvedených shora a je zcela jednotná. Svědčí o tom skutečnost, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, č.j. KSBR 29 INS 15846/2015, 1 VSOL 918/2015-A-18 (v němž jsou shora naznačené závěry formulovány obdobně) bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod číslem 49/2016. Na tam uvedené závěry odvolací soud rovněž odkazuje a nehodlá se od nich ani v projednávané věci jakkoliv odchýlit.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl proto odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 17. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu