1 VSOL 1263/2015-A-13
KSOL 10 INS 15279/2015 1 VSOL 1263/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem v Kroměříži, Velké náměstí 115/1, PSČ 767 01, korespondenční adresa: Loštice, Bezručova 640, PSČ 789 83, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 15279/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka ze dne 16.11.2015 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29.10.2015, č.j. KSOL 10 INS 15279/2015-A-8,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 29.10.2015, č.j. KSOL 10 INS 15279/2015-A-8, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 a § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení, zaplatil na označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dne 11.6.2015 dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. Z insolvenčního návrhu a jeho příloh vyplývá, že dlužník má celkem 13 peněžitých závazků vůči 12 věřitelům v celkové výši 1.498.404 Kč, přičemž 2 nezajištěné závazky označil jako závazky pocházející z jeho podnikatelské činnosti, a to závazek vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Kroměříži a České průmyslové zdravotní pojišťovně Ostrava. Usnesením ze dne 16.7.2015, č.j. KSOL 10 INS 15279/2015-A-4 bylo dlužníku mj. uloženo, aby doložil souhlasy věřitelů, kteří mají vůči němu pohledávky z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Dlužník reagoval podáním doručeným 24.7.2015, v němž uvedl, že požadovaný souhlas uvedených věřitelů není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení (§ 392 odst. 1 IZ) a předpokládá se postup dle ust. § 397 odst. 1 IZ, dle něhož v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na oddlužení, bude třeba oddlužení povolit a tuto otázku prozkoumat v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, kdy závěry věřitelů by měly být učiněny až po zveřejnění zprávy insolvenčního správce k majetkové a příjmové situaci dlužníka. Odkázal na ustanovení § 403 IZ, na základě kterého mohou věřitelé namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v ustanovení § 399 odst. 3 IZ do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku s tím, že k později vzneseným námitkám se nepřihlíží a platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele, zda dlužník má dluhy z podnikání. Dále dlužník odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze a namítal, že je neadekvátní, aby ihned po podání návrhu na povolení oddlužení byla vyslovena jeho subjektivní nepřípustnost pro označené podnikatelské dluhy jen proto, že jejich věřitelé zatím souhlas s oddlužením nevyslovili. Domnívá se, že v této fázi řízení nelze předvídat, zda se dotčení označení věřitelé do insolvenčního řízení vůbec přihlásí (a pak jejich podnikatelské pohledávky nemohou bránit oddlužení) a navíc tito věřitelé (jestliže své pohledávky přihlásí) ve fázi po povolení oddlužení, kdy budou mít již ze spisu podstatné informace o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, mohou dojít k závěru, že tento způsob řešení úpadku dlužníka pro ně bude výhodnější než konkurs, takže z těchto důvodů nebo prostě jen v důsledku nezájmu o věc, nebudou svoje podnikatelské pohledávky namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením. V návaznosti na to dále namítal, že úvaha soudu o tom, že dlužník, který má nezajištěné závazky z podnikání a který nedoložil písemný souhlas věřitelů se způsobem řešení těchto závazků oddlužením, je osobou, která není oprávněna podat návrh na povolení oddlužení, se jeví jako zcela předčasná.

Jelikož dlužník, jak dále uvedl soud prvního stupně, nedoložil souhlasy věřitelů Okresní správy sociálního zabezpečení v Kroměříži a České průmyslové zdravotní pojišťovny Ostrava s řešením jeho úpadku oddlužením a nevedl ani žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že se jedná o dluhy, které řešení dlužníkova úpadku oddlužením nebrání, pak nedoložil, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Lze tedy důvodně předpokládat, že v případě pokračování v insolvenčním řízení bude návrh na povolení oddlužení odmítnut a současně bude na majetek dlužníka prohlášen konkurs (kdy v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem dochází ke zpeněžení veškerého jeho majetku a dluhy zanikají jen v případě, že budou zcela uhrazeny, tedy nepostačuje zaplacení nejméně 30% dluhů a odměny a nákladů insolvenčního správce). Proto soud uložil dlužníku povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení a současně podrobně zdůvodnil její smysl a účel, včetně její požadované výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž s odkazem na citovanou judikaturu Vrchního soudu v Praze, ustanovení § 403 IZ opětovně namítal, že je neadekvátní, aby soud po podání návrhu na povolení oddlužení vyslovil dlužníkovu subjektivní nepřípustnost jen proto, že má dluhy z podnikání a že tito věřitelé zatím nevyslovili s jeho oddlužením souhlas, když nelze v této fázi řízení předvídat, zda se tito věřitelé se svými pohledávkami vůbec přihlásí, a dále, že teprve po povolení oddlužení budou mít ze spisu k dispozici potřebné podstatné informaci o situaci dlužníka a jeho nabídce pro oddlužení, aby mohli zvážit, zda bude pro ně oddlužení výhodnější než konkurs; nelze vyloučit ani to, že v důsledku svého nezájmu o věc, nebudou své podnikatelské pohledávky na schůzi věřitelů ani jinak namítat a založí tím svůj souhlas s oddlužením. Proto je úvaha soudu prvního stupně o tom, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem předčasná. Navíc v praxi tito věřitelé poskytují jen neutrální vyjádření s tím, že jim nejsou známy všechny rozhodné skutečnosti, tedy nevysloví ani souhlas či nesouhlas. Krom toho dlužník nedisponuje žádným majetkem, který by bylo možno zpeněžit v konkursu, neboť má pouze majetek nepatrné hodnoty. Za takového stavu je bezúčelné řešit úpadek nejprve konkursem, který bude krátce na to zrušen pro nedostatek majetku, aby pak mohl být podán nový návrh na povolení oddlužení, kdy již nebudou souhlasy uvedených věřitelů nutné. Jde proto o postup ze strany soudu neekonomický, kdy v rámci konkursu nebudou naplněny cíle insolvenčního zákona. Po té, kdy dlužník dále konstatoval, že požadovanou částkou 50.000 Kč nedisponuje, navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se mu povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení neukládá.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Skutková zjištění, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného usnesení, jsou úplná a správná, mají ve spise oporu, proto odvolací soud na tato zjištění v zájmu stručnosti rozhodnutí odkazuje. Lze proto uzavřít, že insolvenční návrh dlužníka, který spojil s návrhem na povolení oddlužení je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1 IZ), neboť v něm tvrdí, že není schopen hradit své od roku 1999 postupně splatné závazky vůči 9 věřitelům v celkové výši 1.498.404 Kč, z toho v rozsahu 508.302 Kč jde o závazky nezajištěné, v rozsahu 990.102 Kč o závazky zajištěné a dva nezajištěné závazky vůči 2 věřitelům v celkové výši 253.774 Kč pochází z jeho podnikatelské činnosti (viz zjištění soudu prvního stupně). Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník je vlastníkem lesních pozemků v katastrálním území Lázy, Hostkovice a Loštice, tyto nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem. Jiný majetek dle tvrzení v návrhu i dle seznamu majetku dlužník nemá. Jelikož dlužník v návrhu na povolení oddlužení netvrdil, případně nedoložil, zda věřitelé s pohledávkami z jeho podnikání vyslovili s oddlužením dlužníka souhlas, tedy s tím, aby jejich pohledávky byly podrobeny režimu oddlužení, usnesením ze dne 16.7.2015 (A-4) soud prvního stupně mj. vyzval dlužníka, aby doplnil návrh na povolení oddlužení a tyto souhlasy doložil. Dlužník reagoval podáním ze dne 20.7.2015, v němž s podrobnou argumentací a námitkami sdělil (s odkazem na ustanovení § 397 odst. 1 a § 403 IZ), že tohoto souhlasu není třeba a že ze strany soudu jde o požadavek předčasný. Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Jak již uvedl soud prvního stupně, podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 390 odst. 3 IZ stanoví, že návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud, s ohledem na shora uvedená zjištění a citovaná ustanovení insolvenčního zákona, souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu ze shora uvedených výjimek však dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení netvrdil, natož doložil, a proto je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že dlužník neosvědčil, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ).

Je proto zcela správný závěr soud prvního stupně, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude nutno za této situace odmítnout a úpadek dlužníka, pokud na svém insolvenčním návrhu setrvá, bude nutno řešit konkursem a že je nezbytné, aby dlužník, který tvrdí, že nemá ve svém majetku žádnou finanční hotovost, složil pro další řízení zálohu na jeho náklady, a to v maximální požadované výši 50.000 Kč.

Jak opět správně uvedl soud prvního stupně, záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze totiž přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

K argumentaci dlužníka, kterou uvedl ve svém podání ze dne 20.7.2015, včetně odvolání, kdy poukázal i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, je dále třeba pro úplnost uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, tj. na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, pak by již nemohl dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má právě zabránit záloha na náklady insolvenčního řízení.

Proto se soudní praxe insolvenčních soudů (prvního stupně) a Vrchního soudu v Olomouci, která se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 postupně vyvíjela, ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá podstoupit řešení svého úpadku oddlužením a má závazky z podnikání [které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ], pak by měl s těmito svými věřiteli jednat, seznámit je podrobně se svou majetkovou situací, včetně nabídky pro zvažované oddlužení a v dostatečném časovém předstihu si souhlas s oddlužením od nich vyžádat, aby jej mohl již ve svém návrhu na oddlužení uvést, případně doložit. Jinými slovy pokud se dlužník hodlá v rámci oddlužení poctivě vyrovnat i s věřiteli, kteří mají vůči němu pohledávky z podnikání, neměl by pouze spoléhat na to, že se tito věřitelé se svými pohledávkami do insolvenčního řízení nepřihlásí (ať již vědomě či v důsledku neinformovanosti) nebo, že v důsledku jejich pasivity v průběhu insolvenčního řízení založí svůj souhlas s oddlužením dlužníka. Proto jen v případě, že je tu souhlas těchto věřitelů v době, kdy dlužník podává návrh na povolení oddlužení nebo jde-li o situaci předvídanou v ustanovení § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ, pak není ani důvod dlužníka k placení zálohy vyzývat, neboť tyto předpoklady pro povolení oddlužení by dlužník splňoval. Což ovšem není nyní projednávaný případ dlužníka.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 4. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu