1 VSOL 1258/2015-A-13
KSBR 52 INS 26563/2015 1 VSOL 1258/2015-A-13

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Martina anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 020 44 871, bytem Vémyslice 104, PSČ 671 42, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 52 INS 26563/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka ze dne 13.11.2015 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2015, č.j. KSBR 52 INS 26563/2015-A-8,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.11.2015, č.j. KSBR 52 INS 26563/2015-A-8, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 a § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení, zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dne 23.10.2015 dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, kterým se domáhal rozhodnutí o svém úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud zkoumal návrh dlužníka na povolení oddlužení a zjistil, že dlužník nesplňuje jednu z podmínek ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 a 2 IZ, a sice že pouze dlužník, který nemá dluhy z podnikání, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek byl řešen oddlužením, přičemž dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tímto souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, a nebo jestliže jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele. V daném případě dlužník ve svém insolvenčním návrhu uvedl, že je podnikající fyzická osoba a některé z jeho závazků pocházejí z podnikatelské činnosti. Soud jej proto vyzval ke sdělení, zda mu byl udělen souhlas těchto věřitelů, např. Okresní správou sociálního zabezpečení Znojmo. K této výzvě se dlužník vyjádřil v podání, doručeném soudu 5.11.2015 tak, že souhlas tohoto věřitele nepřikládá ani jej nemá k dispozici. Za dané situace, kdy dlužník má prokazatelně nezajištěný dluh z podnikání a současně netvrdí ani nijak nedokládá, že věřitel souhlasí s řešením jeho úpadku za pomoci oddlužení, pak dlužník ve smyslu ustanovení § 390 odst. 3 IZ není osobou, která je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení a je tak namístě, aby insolvenční soud tento návrh odmítl a současně rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Proto je nutno pro další řízení zajistit zálohu na jeho náklady. V další části svého usnesení soud prvního stupně odůvodnil účel a smysl požadované zálohy, včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Potvrdil, že jeho závazky vůči Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra a Okresní správě sociálního zabezpečení ve Znojmě pochází z jeho podnikatelské činnosti, nicméně v poměru k ostatním jeho závazků, jde o závazky v menšině a to v rozsahu 28,34%, navíc je schopen uhradit svým věřitelům 100% hodnoty jejich pohledávek. Dále se domnívá, že i po novele insolvenčního zákona, účinné od 1.1.2014, jsou použitelné závěry, vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 20/2009 ze dne 31.3.2011 (R 113/2011), dle něhož schválení oddlužení nebrání závazky z podnikání, kdy věřitel sice s oddlužením dlužníka nesouhlasí, avšak je nepochybné, že schválené oddlužení povede k úplnému uspokojení všech pohledávek přihlášených věřitelů. Dále se dlužník domnívá, že souhlas nezajištěného věřitele s pohledávkou z podnikání, není zákonem předepsanou přílohou k návrhu na povolení oddlužení (§ 392 IZ) a odkázal na rozhodnutí jak Vrchního soudu v Olomouci, tak Vrchního soudu v Praze, které byly vydány po 1.1.2014. Navrhl, aby odvolací soud jeho věc přezkoumal a umožnil mu řešit úpadek oddlužením, a to bez nutnosti platit vysokou zálohu na náklady insolvenčního správce.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu insolvenčního návrhu dlužníka (který spojil s návrhem na povolení oddlužení) a z doloženého seznamu závazků a majetku se podává, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1 IZ), neboť v něm tvrdí, že není schopen hradit své od roku 2012-2015 postupně splatné nezajištěné závazky (13) vůči 9 věřitelům v celkové výši 260.315 Kč, z toho 2 závazky ve výši celkem 73.786 Kč (tj. 28,34%) pochází z jeho podnikatelské činnosti, a to vůči Okresní správě sociálního zabezpečení ve Znojmě a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, přičemž souhlasy těchto věřitelů s oddlužením dlužníka, dlužník netvrdil ani nedoložil. Dále dlužník ve svém návrhu uvedl, že nemá žádný hodnotný majetek, ze svého příjmu není schopen závazky hradit, má jednu vyživovací povinnost (pozn. k nezletilé Ludmile anonymizovano , anonymizovano ), z podnikání má příjem v průměru 5.535 Kč, pro oddlužení si zajistil dar 5.500 Kč a bude schopen uhradit věřitelům 100%. Zda dlužník s nezletilou dcerou žije ve společné domácnosti, neuvádí, ani to zda má vůči ní a v jaké výši stanovenou vyživovací povinnost. Ke svému návrhu dlužník předložil požadované přílohy, včetně listin, kterými hodlal dokladovat svůj úpadek a příjmy, včetně darovací smlouvy. Usnesením ze dne 30.10.2015 (A-6) soud prvního stupně mj. vyzval dlužníka, aby uvedl, zda věřitelé s pohledávkami z jeho podnikání s jeho oddlužením souhlasí. K této výzvě dlužník uvedl (A-7), že se jedná o závazky v menšině , věřitelům v rámci oddlužení uhradí 100% a souhlas zmíněných věřitelů nemá a ani jej nedokládá, neboť se domnívá, že jej není třeba, protože se nejedná o zákonem předepsanou přílohu k návrhu na povolení oddlužení (§ 392 IZ). V tomto směru opět odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze, dále na shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.20011 (R 113/2011) s tím, že je použitelné i po 1.1.2014. Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Jak již uvedl soud prvního stupně, podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 390 odst. 3 IZ stanoví, že návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud, s ohledem na shora uvedená zjištění a citovaná ustanovení insolvenčního zákona, souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak (s účinností od 1.1.2014) s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu shora uvedenou výjimku však dlužník dle obsahu spisu nesplňuje.

V daném případě má dlužník dle návrhu 2 závazky, které pocházejí z jeho podnikatelské činnosti a jak sám dlužník uvedl, souhlasy těchto věřitelů k tomu, aby jejich pohledávky byly podrobeny režimu oddlužení, nemá. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že dlužník za dané situace není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ), že tento jeho návrh bude nutno odmítnout a úpadek dlužníka, pokud na svém insolvenčním návrhu setrvá, bude nutno řešit konkursem a že je nezbytné, aby dlužník, který tvrdí, že kromě měsíčních příjmů z podnikání má ve svém vlastnictví pouze movité věci nepatrné hodnoty (viz seznam majetku doložený dlužníkem), složil pro další řízení zálohu na jeho náklady, a to v maximální požadované výši 50.000 Kč.

Jak správně uvedl soud prvního stupně, záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze totiž přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

K argumentaci dlužníka, kdy poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze, je dále třeba pro úplnost uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, tj. na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, pak by již nemohl dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má právě zabránit záloha na náklady insolvenčního řízení.

Proto se soudní praxe Vrchního soudu v Olomouci, která se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 postupně vyvíjela, ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá podstoupit řešení svého úpadku oddlužením a má závazky z podnikání [které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ], pak by měl s těmito svými věřiteli jednat, souhlas s oddlužením si od nich vyžádat. Jen v případě, že je tu souhlas těchto věřitelů nebo jde-li o situaci předvídanou v ust. § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ, pak není ani důvod dlužníka k placení zálohy vyzývat, neboť tyto předpoklady pro povolení oddlužení splňuje. Což ovšem není případ dlužníka. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2011 (R 113/2011), pak tam uváděné závěry, nelze při rozhodování o povolení oddlužení, jsou-li zde závazky z podnikání, po 1.1.2014 aplikovat a to i přesto, že v přezkoumávaném případě činí dlužníkovi závazky z podnikání pouze cca 28% .

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 4. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu