1 VSOL 1240/2016-A-25
KSBR 33 INS 11940/2016 1 VSOL 1240/2016-A-25

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a JUDr. Táni Šimečkové v insolvenčním řízení dlužníků a) Oldřicha anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 696 82 941, bytem Pohořelice, Znojemská 860, PSČ 691 23, b) Jitky anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 449 96 217, bytem Pohořelice, Znojemská 860, PSČ 691 23, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 33 INS 11940/2016, o insolvenčním návrhu dlužníků spojeném se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníků ze dne 14.9.2016 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2016, č. j. KSBR 33 INS 11940/2016-A-20,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2016, č. j. KSBR 33 INS 11940/2016-A-20, se p o t v r z u j e .

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ ) zastavil insolvenční řízení ve věci dlužníků s odůvodněním, že dlužnici podali dne 18.5.2016 insolvenční návrh, jímž se domáhali vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne 7.6.2016 č. j. KSBR 33 INS 11940/2016-A-10 uložil soud dlužníkům, aby ve lhůtě do 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili na účet insolvenčního soudu nebo v hotovosti, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V usnesení byli dlužníci poučeni isir.justi ce.cz o možnosti zastavení insolvenčního řízení v případě nezaplacení zálohy ve stanovené lhůtě. Usnesení nabylo právní moci dne 29.7.2016. Dle sdělení účtárny Krajského soudu v Brně ze dne 26.8.2016 nebyla záloha na náklady insolvenčního řízení ke dni 25.8.2016 zaplacena.

Proti tomuto usnesení podali dlužnici včasné odvolání, v němž namítli, že soud prvního stupně vychází z toho, že mají závazky z podnikání, které jejich oddlužení brání. Nezajištění věřitelé, a to Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR však s jejich oddlužením vyslovila souhlas a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra vyslovila souhlas za předpokladu, že jim bude uhrazeno 100%. Dosud se nevyjádřila pouze Okresní správa sociálního zabezpečení Brno-venkov, ač ji o to dlužníci opětovně přípisem, předaným k poštovní přepravě dne 19.7.2016, žádali. Pokud se posledně uvedený věřitel nevyjádřil, mělo by to být vyhodnoceno, jako jeho souhlas, s opačným závěrem dlužnici nesouhlasí. Obecně dluhy z podnikání povolení oddlužení nebrání, soud by měl proto vzít v úvahu ustanovení § 397 IZ a v pochybnostech by měl ponechat definitivní rozhodnutí o této otázce až na pořad schůze věřitelů (§ 403 odst. 2 IZ) a oddlužení povolit. Legitimně proto očekávali, že jejich případ bude posuzován v souladu se zákonem, judikaturou Vrchního soudu v Praze (kterou označili), případně i Vrchního soudu v Olomouci (sp. zn. 1 VSOL 313/2014). Pokud soud odkázal na pozdější judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, pak se domnívají, že se dostávají do rozdílného postavení než podnikatelé, kteří žádají o oddlužení u soudů v Čechách, což považují za diskriminační. Proto by Vrchní soud v Olomouci neměl, s ohledem na jejich legitimní očekávaní, pokračovat v této rozhodovací činnosti, která je rozdílná od Vrchního soudu v Praze. Z těchto důvodů dávají opět podnět k tomu, aby tato rozdílná rozhodovací praxe byla vyřešena Nejvyšším soudem ČR. Nehledě k tomu, že souhlasy věřitelů nejsou vyjmenovány mezi povinnými dokumenty k návrhu na povolení oddlužení a nadto je po nich požadováno něco, co nejsou schopni bez součinnosti věřitelů obstarat, pokud se odmítnou vyjádřit. V neposlední řadě dlužníci namítli, že složit zálohu ve výši 50.000 Kč je pro ně zcela nemožné, nikdo jim nepůjčí a sami se nechtějí nadále zadlužovat. Konkurs je pro ně zkáza, jelikož nemají žádný majetek, bydlí v městském bytě 1+1 a oddlužení je pro ně jediným řešením. Proto žádají o opětovné přehodnocení jejich situace a zrušení napadeného usnesení.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které jeho vydání přecházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat odvolací jednání (§ 94 odst. 1 písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníků není důvodné.

Podle ustanovení § 108 odst. 3 IZ, nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Pokud jde o dosavadní průběh předmětného insolvenčního řízení, které bylo zahájeno k návrhu dlužníků, jímž se domáhali zjištění svého úpadku a jeho řešení oddlužením, a kdy soud prvního stupně, včetně odvolacího soudu dospěli k závěru, že dlužníci nejsou osobami oprávněnými k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ) a že jejich úpadek bude nutno řešit konkursem a z tohoto důvodu bylo dlužníkům uloženo zaplatit pro další insolvenční řízení zálohu na jeho náklady, odvolací soud v zájmu stručnosti zcela odkazuje na argumentaci a odůvodnění svého usnesení ze dne 21.7.2016, č.j. 1 VSOL 907/2016-A-15, které nabylo právní moci 29.7.2016. V tomto rozhodnutí se odvolací podrobně vypořádal jak s výší požadované zálohy, tak s námitkami dlužníků ohledně rozdílné rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci při výkladu a aplikaci ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) a § 397 odst. 1, věta druhá IZ.

Nutno zdůraznit, že v rámci tohoto odvolacího řízení, jehož předmětem je projednání odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nezaplacení zálohy, již nelze přezkoumávat podmínky pro uložení povinnosti zaplatit zálohu.

Nicméně ze shora citovaného ustanovení § 108 odst. 3 IZ vyplývá, že insolvenční zákon ponechává na vůli insolvenčního soudu, zda z důvodu nezaplacení zálohy řízení zastaví nebo zda přikročí k jejímu vymáhání. Vzhledem k tomu, že usnesení o povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení je v právní moci, je z hlediska věcné správnosti nyní napadeného rozhodnutí významné pouze to, že dlužníci zálohu na náklady insolvenčního řízení dosud nezaplatili a dále to, že dlužníci byli v usnesení o povinnosti zaplatit zálohu ve smyslu ustanovení § 108 odst. 3 IZ poučeni o možnosti zastavení řízení pro nezaplacení zálohy. Jsou-li splněny tyto předpoklady, insolvenční soud má právo insolvenční řízení zastavit, přičemž mu nelze důvodně vytýkat, že nepřikročil k druhé možnosti, a to k vymáhání nezaplacené zálohy v rámci výkonu rozhodnutí, když je věcí insolvenčního soudu, kterou variantu v případě nezaplacení zálohy zvolí. Nutno rovněž zdůraznit, že vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel. V případě dlužníka je totiž za trvání konkursu podle § 267 IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno, či je umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví, což ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení.

Dále je třeba uvést, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27.9.2013, sen. zn. 29 NSČR 39/2013 (1 VSOL 20/2013, KSOL 10 INS 21861/2012), které je dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz, k výkladu ustanovení

§ 108 odst. 3 IZ formuloval závěr, že neuhradí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím dle ustanovení § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud řízení zastaví, ledaže by se ukázalo, že trvat na uhrazení této zálohy je nadbytečné nebo tu jsou takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí.

Odvolací soud proto opětovně prověřoval, zda by bylo možno v tomto insolvenčním řízení pokračovat i bez uhrazení zálohy v celé požadované výši 50.000 Kč a dospěl k závěru, že nikoliv. I nadále dle obsahu spisu totiž platí závěr, že dlužníci k nemají žádný hodnotný majetek a rovněž žádné pohotové finanční prostředky, které v případě rozhodnutí o jejich úpadku a prohlášení konkursu na jejich majetek jsou potřebné především pro počáteční činnost insolvenčního správce a současně jsou zárukou úhrady odměny insolvenčního správce ve výši nejméně 45.000 Kč (ať již ze zpeněžení a z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, či jen z počtu jím přezkoumaných přihlášek, pokud by k žádnému zpeněžení nedošlo-viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/20017 ve znění účinném od 1.1.2014), jak to vyložil dlužníkům jednak soud prvního stupně v usnesení ze dne 7.6.2016 (č.d. A-10) a rovněž i odvolací soud v jeho usnesení ze dne 21.7.2016 (č.d. A-15). Na tam uvedenou argumentaci proto odvolací soud v celém rozsahu odkazuje.

Dále pro úplnost odvolací soud dodává, že v době, kdy vydal posledně uvedené usnesení ze dne 21.7.2016 měli dlužníci souhlas s jejich oddlužením pouze od věřitele Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR. Po vydání rozhodnutí odvolacího soudu (č.d. A-15), došlo pouze k té změně, že věřitel Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR přípisem ze dne 28.7.2016 (č.d. A-18) sdělil, že poskytuje souhlas s oddlužením dlužnice b) za předpokladu 100% uspokojení jeho pohledávek s tím, že zdravotní pojišťovna je povinna dle § 8 odst. 5 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, vymáhat na dlužníku zaplacení pojistného, včetně penále a jako správce veřejných prostředků se nemůže předem vzdát oprávněných pohledávek. Dále tento věřitel uvedl, že eviduje za dlužnicí b) na dlužném pojistném 3.212 Kč a penále 3.749 Kč za období od 1.1.2004-31.3.2004, dlužné penále je vypočteno k datu 8.10.2007; dále eviduje dlužné pojistné ve výši 73.916 Kč a penále ve výši 37.591 Kč za období od 1.1.2009-31.12.2012, dlužné pojistné a penále je vypočteno k datu 2.1.2014. Za období od 1.1.2013 dosud by musela proběhnout k vyčíslení pojistného a penále kontrola. Celkem tento věřitel doposud eviduje za dlužnicí b) dluh v celkové výši 194.765 Kč. Pokud jde o věřitele Okresní správu sociálního zabezpečení Brno-venkov (s pohledávkami cca 579.542 Kč), pak ten se ani dodatečně k žádosti dlužníků nevyjádřil.

Nutno proto uzavřít, že ani po pravomocném rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým byla dlužníkům uložena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, dva věřitelé s pohledávkami vyplývajícími z podnikání dlužníků, nevyslovili s oddlužením dlužníků souhlas, neboť ani vyjádření Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR jako souhlas vyhodnotit nelze. Tento věřitel totiž podmiňuje svůj souhlas uspokojením jeho pohledávek v rozsahu 100%, přičemž dle obsahu návrhu dlužníků, při udávaných příjmech z podnikání dlužníka a) ve výši 16.000 Kč měsíčně a příjmech dlužnice b) při udávaných příjmech z podnikání 17.000 Kč měsíčně a výši udávaných společných závazků 1.904.022 Kč, je tu předpoklad (při zohlednění, že dlužníci mají pouze vzájemnou vyživovací povinnost), že dlužníci by byli schopni společně (po odpočtu nezabavitelných částek) uhradit svým věřitelům za dobu 5 let toliko 31,73-32,62 % jejich pohledávek, podle toho, zda by ustanovený insolvenční správce byl či nebyl plátcem daně z přidané hodnoty. Z uvedeného vyplývá, že dlužníci nejsou schopni shora uvedenou podmínku věřitele Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR, splnit.

Nutno proto uzavřít, že důvody, dle nichž je záloha pro další řízení ve výši 50.000 Kč potřebná nepominuly a v dané věci zde rovněž nejsou takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníků nezbytné nebo obecně žádoucí. Jinými slovy bez uhrazení zálohy v plné výši 50.000 Kč, nelze v tomto insolvenčním řízení pokračovat.

Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 27. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu