1 VSOL 1219/2015-A-17
KSBR 52 INS 21937/2015 1 VSOL 1219/2015-A-17

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka KEMPSTAVBY s.r.o., IČ: 29220939, se sídlem Brno, Komárov, Svatopetrská 35/7, PSČ 617 00, o insolvenčním návrhu navrhovatele-věřitele Maxi Stavos s.r.o., IČ: 27594190, se sídlem Boršice č.p. 335, PSČ 687 09, zastoupeného Ing. Vojtěchem Kubíčkem, Ph.D., MSc., LL.M., obecným zmocněncem, bytem Brno, Novobranská 14, PSČ 602 00, k odvolání tohoto věřitele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2015, č. j. KSBR 52 INS 21937/2015-A-10, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2015, č. j. KSBR 52 INS 21937/2015-A-10 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil věřiteli Maxi Stavos s.r.o. (dále jen insolvenční navrhovatel ) podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě 5 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že účelem zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení do doby, než bude možné zpeněžit majetkovou podstatu. Prostředky k tomu nelze zajistit jinak, než uložením povinnosti zaplatit zálohu insolvenčnímu navrhovateli, neboť soud sice dlužníka vyzval k předložení příslušných seznamů, ale dlužník nereagoval, takže soud zatím nezískal informace o majetkové situaci dlužníka. V případě, že by bylo po rozhodnutí o úpadku dlužníka zjištěno, že dlužník disponuje dostatečným množstvím finančních prostředků pro krytí prvotních nákladů insolvenčního řízení, může být složená záloha věřiteli vrácena jako pohledávka za majetkovou podstatou. Dále uvedl, že úpadek dlužníka bude zřejmě řešen konkursem, přičemž minimální odměna insolvenčního správce při tomto způsobu řešení úpadku činí 45.000 Kč bez DPH.

Proti tomuto rozhodnutí podal insolvenční navrhovatel odvolání, ve kterém se především dovolával ustanovení § 108 odst. 3 IZ, kde se uvádí, že soud může, nikoli musí, uložit kterémukoli navrhovateli povinnost uhradit zálohu. V této souvislosti soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl jakékoliv úkony ke zjištění dlužníkova majetku, a vyslovil názor, že není povinností insolvenčního navrhovatele lustrovat aktiva dlužníka. Uložení povinnosti uhradit zálohu ve výši 50.000 Kč považuje za předčasné, a to jak s ohledem na stávající průběh řízení, tak i na výši stanovené zálohy nákladů insolvenčního řízení. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby vyměřenou zálohu přiměřeně snížil na polovinu.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že insolvenční navrhovatel se návrhem ze dne 27. 8. 2015, doručeným soudu dne 28. 8. 2015, domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka KEMPSTAVBY s.r.o., IČO 29220939, aniž navrhoval způsob jeho řešení. V návrhu mimo jiné uvedl, že má vůči dlužníkovi splatnou pohledávku z titulu půjčky ve výši 100.000 Kč, která je zajištěna směnkou. Dále v návrhu označil dalšího věřitele dlužníka Zdravotní pojišťovnu ministerstva vnitra České republiky, vůči níž má dlužník splatnou pohledávku z titulu pojistného ve výši 32.544 Kč s příslušenstvím a vůči věřiteli Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, vůči němuž má dlužník splatnou pohledávku z titulu pojistného ve výši 63.229 Kč. K majetkové situaci dlužníka se blíže nevyjádřil. Usnesením ze dne 2. 9. 2015, č. j. KSBR 52 INS 21937/2015-A-7, které bylo dlužníkovi společně s insolvenčním návrhem doručeno dne 7. 9. 2015, byl dlužník vyzván, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení předložil soudu písemně vyjádření k insolvenčnímu návrhu věřitele, který je připojen a dále mu bylo uloženo, aby v této lhůtě předložil soudu seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků, seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů a seznam svých zaměstnanců. Na tuto výzvu dlužník nereagoval. V mezidobí další označení věřitelé Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR na výzvu soudu potvrdili existenci splatných pohledávek vůči dlužníkovi. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

Podle ustanovení § 108 IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).Nejde-li o dlužníka, může osoba, která zálohu zaplatila na náklady insolvenčního řízení, uplatnit její náhradu v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou (odstavec 4).

Uložení povinnosti zaplatit zálohu, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a soudu není známa struktura dlužníkova majetku, takže není na jisto postaveno, že po rozhodnutí o úpadku budou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda má majetek, který bude postačovat k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty. Totéž platí při oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty.

V této souvislosti odvolací soud zdůrazňuje, že ve fázi rozhodování o povinnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení nelze zjišťovat majetkovou situaci dlužníka jinak, než výzvou dle ustanovení § 128 odst. 3 IZ, což soud prvního stupně učinil, přičemž nesplnění této povinnosti dlužníkem má za následek pouze vyvratitelnou právní domněnku, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky (§ 3 odst. 2, písm. d/ IZ). Pokud odvolatel tvrdí, že dlužník disponuje majetkem, z něhož bude možno uhradit nejméně 45.000 Kč, znamená to, že v rámci konkursu dojde ke zpeněžování tohoto majetku, ovšem s tím vzniknou náklady související s oceňováním a zpeněžováním majetku, přičemž nelze po insolvenčním správci spravedlivě požadovat, aby tyto náklady hradil ze svého.

Dále se odvolací soud z pohledu níže citovaných ustanovení zabýval otázkou výše uložené zálohy.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ, ve znění účinném od 1.1.2014, insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jiných nutných výdajů, ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb. (dále jen vyhláška ), pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000Kč.

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb. (dále jen vyhláška ), pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výší 50.000 Kč proto považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21%), která ovšem může být při zpeněžování majetku ještě podstatně vyšší. Nelze proto vyhovět žádosti odvolatele o snížení zálohy na polovinu.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 23.listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu