1 VSOL 1212/2016-A-18
KSBR 44 INS 12738/2016 1 VSOL 1212/2016-A-18

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a JUDr. Karly Trávníčkové v insolvenční věci dlužníka Davida anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 88036502, bytem Tetčická 51, 664 41 Omice, adresa pro doručování: Třískalova 13, 638 00 Brno, o uložení povinnosti uhradit zálohu na náklady insolvenčního řízení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2016, č. j. KSBR 44 INS 12738/2016-A-13,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2016, č. j. KSBR 44 INS 12738/2016-A-13, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), uložil dlužníku, aby ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu 27.5.2016, se dlužník domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud z návrhu dlužníka zjistil, že dlužník nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení stanovenou § 389 odst. 1 a 2 IZ, protože isir.justi ce.cz má některé závazky pocházející z podnikání, které jsou nezajištěné. Z podání věřitele ze dne 29.7.2016, který měl podle tvrzení dlužníka udělit ústní souhlas s oddlužením, vyplývá, že toto tvrzení dlužníka se nezakládá na pravdě. Dlužník tedy neprokázal svou aktivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení, a jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkursu na jeho majetek. Při svém rozhodování pak soud přihlédl k předloženému seznamu majetku, z něhož vyplývá, že dlužník nedisponuje finančními prostředky v hotovosti či na účtech a z tohoto důvodu postupoval podle ustanovení § 108 IZ a stanovil zálohu na krytí nákladů insolvenčního řízení v maximální výši, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podal dlužník rozsáhlé odvolání, v němž především odkázal na důvodovou zprávu k revizní novele insolvenčního zákona (tj. k zákonu č. 294/2013 Sb.), na usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 4 VSPH 1576/2015-A-17, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 VSOL 409/2015-A-11, usnesení Nejvyššího soudu ČR sen.zn. 6/2008-B-60, usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 1795/2014-A-19, a na aktuální usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 706/2016-A-11 ze dne 20.4.2016. K samotnému vyslovení nebo nevyslovení souhlasu věřitelem pak uvedl, že k ne souhlasu věřitele Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky, Praha 3 přihlíženo být nemělo. Dlužník nesouhlasí se závěrem insolvenčního soudu, že tvrzení dlužníka o udělení souhlasu s oddlužením ze strany tohoto věřitele se nezakládá na pravdě. Tvrzení dlužníka se na pravdě zakládalo, protože věřitel ZPMV ČR dlužníkovi skutečně ústní souhlas s řešením jeho úpadku oddlužením udělil. Nicméně poté, co insolvenční soud třemi usnesením tohoto věřitele donutil, aby insolvenčnímu soudu v písemné formě sdělil, zda s oddlužením souhlasí či nikoliv, tento věřitel jakožto správce veřejných financí vyjádřil souhlas v případě uspokojení pohledávky ze 100 %. Již nesčetněkrát se různí věřitelé z řad správců veřejných financí vyjádřili, že písemný souhlas udělit nemůžou a nesmí, a i když se vyjádří neutrálně. Přesto je vždy vydáno usnesení o povinnosti zaplatit zálohu na insolvenční řízení. Podle jeho názoru se insolvenční soud vůbec nezabýval dalšími okolnostmi insolvenčního návrhu. Z podaného návrhu a seznamu majetku je evidentní, že dlužník krom běžného vybavení domácnosti nedisponuje žádným majetkem. Řešení úpadku dlužníka konkursem by tak nebylo žádným řešením jak pro dlužníka, tak i pro věřitele. Písemný souhlas věřitelů, jejichž pohledávky pocházejí z podnikatelské činnosti, není povinnou přílohou insolvenčního návrhu. Soud si vynutil nesouhlas věřitele spravujícího veřejné finance, který písemný souhlas vyjádřit nemůže a nesmí. Insolvenční soud tak poškozuje jak dlužníky, tak i věřitele, kteří v mnoha případech přijdou o možnost být uspokojeni alespoň v zákonem stanovené míře 30 % z nezajištěných závazků. Dlužník v návrhu na povolení oddlužení výslovně tvrdil, že věřitel, jehož pohledávka vznikla v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka, souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením. Insolvenční soud měl tedy postupovat dle § 397 odst. 1 IZ, tj. oddlužení povolit a otázku souhlasů dle ust. § 389 odst. 2 písm. a) IZ prozkoumat až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ). Jinak řečeno, nebyl důvod usnesením vyzývat věřitele k tomu, aby se písemně vyjádřil (insolvenční soud vyzval věřitele hned 3x), zda souhlasí s řešením dlužníkova úpadku oddlužením, neboť i kdyby insolvenční soud tvrzením dlužníka ohledně souhlasů věřitelů jeho dluhů z podnikání s řešením jeho úpadku oddlužením nevěřil, tak jejich zkoumáním se soud měl zabývat ve stádiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení jen se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení (a v insolvenčním návrhu). Dlužník očekává, že odvolací soud k uvedenému nesprávnému postupu Krajského soudu v Brně vyjádři své jednoznačné stanovisko tak, aby bylo zajištěno, že se insolvenční soud do budoucna tohoto nesprávného postupu spočívajícího ve výzvě věřitelům dluhů z podnikání k předložení písemných souhlasů s oddlužením zdrží a bude vycházet toliko z tvrzení dlužníků obsažených v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu. Pokud by totiž mělo být vždy již ve fázi před povolením oddlužení postaveno najisto, že věřitelé dluhů z podnikání s řešením dlužníkova úpadku oddlužením souhlasí, tak by nikdy nemohlo dojít praktického uplatnění ustanovení § 397 odst. 1 věty druhé IZ (povolení oddlužení v pochybnostech) a zákonodárce přece vytváří právní normy proto, aby se používal v praxi a nikoliv proto, aby zůstaly mrtvou literou. Insolvenční soud mohl o insolvenčním návrhu dlužníka bez zbytečného odkladu rozhodnout tak, že by vydal rozhodnutí o úpadku, s nímž by spojil rozhodnutí o povolení oddlužení, neboť k nesouhlasu věřitele s řešením dlužníkova úpadku oddlužením vzhledem k zanedbatelné výši věřitelovy pohledávky v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků nemělo být přihlíženo. Vzhledem k výše uvedenému dlužník navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok usnesení insolvenčního soudu tak, že povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč se dlužníkovi neukládá.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že: -insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 27.5.2016, se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Uvedl, že jeho situace dospěla do fáze, kdy má více věřitelů se závazky více jak 30 dnů po splatnosti, veškeré závazky neplní po dobu delší jak 3 měsíce po lhůtě splatnosti, veškeré závazky jsou vykonatelné a v exekučních řízeních tyto není schopen uspokojit. Dlužník tvrdil celkem 12 věřitelů, u kterých má 13 závazků v celkové výši cca 1.579.772 Kč; všechny závazky jsou nezajištěné a vykonatelné. Jeden závazek u věřitele Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR je závazek z podnikání.

S věřitelem osobně jednal a dostal ústní souhlas s řešením úpadku oddlužením. Má jednu vyživovací povinnost; v současné době je zaměstnaný v Rakousku s průměrným čistým měsíčním příjmem 1.395 EUR (cca 37.665 Kč). Navrhuje měsíční splátku ve výši 15.000 Kč; po odečtení odměny insolvenčního správce ve výši 1.089 Kč by se mezi nezajištěné věřitele rozdělovala částka ve výši 13.911 Kč; za pět let plnění splátkového kalendáře by tak nezajištění věřitelé obdrželi celkem 834.660 Kč, čímž by své závazky splatil z 52%. V bodě 15 insolvenčního návrhu uvedl běžné vybavení domácnosti a věci osobní potřeby, v bodě 16 (majetek, který je předmětem zajišťovacích práv), uvedl, že nemá žádný a v bodě 19 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné) označil 13 závazků, na všechny je nařízena exekuce. V seznamu závazků pak dlužník u věřitele Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR uvedl, že se jedná o závazek z podnikání, ačkoliv současně učinil prohlášení, že není podnikatel a dluhy nepocházejí z podnikatelské činnosti. -Usnesením ze dne 27.5.2016 (č.d.A-5) soud prvního stupně vyzval věřitele ZPMV ČR Praha, aby písemně sdělil, zda souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením s tím, že dlužník v podaném insolvenčním návrhu spojeným s návrhem na povolení oddlužení uvedl, že s věřitelem osobně jednal a byl mu sdělen souhlas s řešením jeho úpadku oddlužením, avšak toto tvrzení nijak nedoložil. -Podáním ze dne 6.6.2016 reagoval věřitel (ZPMV ČR Praha) na výzvu soudu, ale označil pouze splatné pohledávky za dlužníkem a připojil platební výměr č.j. 285/2014. -Usnesením ze dne 10.6.2016 (č.d. A-7) opětovně soud prvního stupně vyzval věřitele, aby písemně sdělil, zda souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Na toto usnesení věřitel nijak nereagoval. -Usnesením ze dne 14.7.2016 (č.d. A-8) znovu soud prvního stupně vyzval věřitele, aby písemně sdělil, zda souhlasí s řešením úpadku dlužníka oddlužením. -Podáním ze dne 29.7.2016 sdělil věřitel ZPMV ČR, že poskytuje souhlas za předpokladu 100% uspokojení jeho pohledávek za dlužníkem s tím, že pojišťovna jako správce veřejných prostředků se nemůže předem vzdát oprávněných pohledávek. -Usnesením ze dne 4.8.2016 (č.d. A-10) vyzval soud prvního stupně dlužníka, aby ve stanovené lhůtě doplnil svůj insolvenční návrh tak, že předloží doplněný seznam závazků, který vlastnoručně podepíše a dále, aby příslušnými listinami doložil výši svých čistých příjmů ze zaměstnání za měsíce duben až červen roku 2016. -Podáním ze dne 15.8.2016 předložil dlužník podepsaný seznam majetku a výplatní pásky za měsíce květen a červen 2016. Následně pak 19.8.2016 doložil výplatní pásku za měsíc duben 2016. -Na tomto skutkovém základě vydal soud prvního stupně napadené rozhodnutí.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Předně odvolací soud konstatuje, že insolvenční návrh dlužníka je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku.

Rozhodovací praxe odvolacího soudu je jednotná v názoru, že souhlas věřitele s oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, pokud se věřitel k této otázce vyjadřuje, musí být výslovný, což v dané věci schází.

V posuzované věci je proto mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má závazek pocházející z podnikání, který brání řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení jeho úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ, a nikoliv důvodem pro postup podle ustanovení § 397 IZ. Dlužník sice v insolvenčním návrhu tvrdil, že má ústní souhlas věřitele Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra ČR, vůči níž má dluh z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, a za této situace soud neměl oslovovat tohoto věřitele a ověřovat si pravdivost tvrzení dlužníka, nicméně na tuto výzvu se oslovený věřitel vyjádřil tak, že poskytuje souhlas za předpokladu 100% uspokojení jeho pohledávek za dlužníkem, což nelze chápat jako souhlas věřitele v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 písm. a) IZ. K tomu dlužno uvést, že s ohledem na dlužníkem tvrzený měsíční příjem 37.665 Kč a výši nezajištěných závazků 1.579.772 Kč, by dlužník byl schopen při jedné vyživované osobě, kterou dlužník v návrhu uvádí (aniž by bylo známo, zda jím vyživovaná osoba s dlužníkem žije ve společné domácnosti, případně zda dlužník má soudem stanovenu vůči svému nezletilému synovi Davidovi vyživovací povinnost a v jaké výši), uhradit svým věřitelům za dobu 5 let cca 97-98 % jejich pohledávek, podle toho, zda insolvenční správce by byl či nebyl plátcem daně z přidané hodnoty. Nicméně z návrhu vyplývá i to, že dlužník rovněž výslovně žádal o stanovení nižší než zákonem určené měsíční splátky pro oddlužení, a to ve výši 15.000 Kč, čímž by ovšem uhradil svým nezajištěným věřitelům za dobu 5 let pouze, dle jeho vlastního propočtu, cca 52 %. Již z uvedeného je proto nutno učinit závěr, že dlužník není schopen zajistit věřiteli Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR úhradu jeho pohledávky v rozsahu 100 %, i proto vyjádření tohoto věřitele ze dne 29.7.2016 nelze jako souhlas s oddlužením dlužníka hodnotit.

Protože v řízení před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení vyšla najevo skutečnost, která brání řešení úpadku dlužníka oddlužením, je věcně správný závěr soudu prvního stupně, že insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne v souladu s ust. § 390 odst. 3 IZ a postup podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen. Jinak řečeno, postup předjímaný v ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ, jehož se dlužník ve svém odvolání dovolává, se uplatní pouze za situace, není-li zatím postaveno najisto, zda například dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, ovšem za předpokladu, pokud dlužník v návrhu tvrdí, že potřebné souhlasy má. Pokud vyjde v řízení najevo výslovný nesouhlas, byť jen jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí podle § 403 odst. 2 IZ (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2015, č.j. KSBR 29 INS 15846/2015-A-11, 1VSOL 918/2015 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 49/2016). Od tohoto citovaného rozhodnutí nemá odvolací soud důvod se odchylovat. Od publikace tohoto rozhodnutí se očekává sjednocení dosud nejednotné praxe vrchních soudů.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 věty první IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 IZ insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč.

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka bude postačovat k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v souvislosti s prověřováním stavu dlužníkova majetku, se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné. Správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník, jak sám uvádí v insolvenčním návrhu a k němu připojenému seznamu majetku, v majetkové podstatě nemá. Proto je nutné prostředky na úhradu těchto nákladů zajistit uložením povinnosti zaplatit zálohu.

Uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení úpadku dlužníka konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %), přičemž záloha neslouží jen na krytí odměny, ale též hotových výdajů insolvenčního správce, které mu vznikají bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 17. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu