1 VSOL 1205/2015-A-14
KSOL 16 INS 18085/2015 1 VSOL 1205/2015-A-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníků a) Hany Polčákové, anonymizovano , anonymizovano , IČ: 75456389, b) Petra anonymizovano , anonymizovano , IČ: 66141664, oba bytem Vidnava, Fojtství 95, PSČ 790 55, o insolvenčním návrhu dlužníků spojeném se společným návrhem manželů na povolení oddlužení, k odvolání obou dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 14.10.2015, č.j. KSOL 16 INS 18085/2015-A-9 takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 14.10.2015, č.j. KSOL 16 INS 18085/2015-A-9 se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně uložil dlužníkům podle ustanovení § 108 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), aby ve lhůtě sedmi dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatili společně a nerozdílně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že dlužníci nejsou ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) IZ osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení, neboť mají dluh z podnikání vůči věřiteli Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, která s řešením jejich úpadku oddlužením nesouhlasí. Lze proto předpokládat, že úpadek dlužníků bude řešen konkursem. V případě řešení úpadku konkursem činí minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH, přičemž z návrhu vyplývá, že dlužníci nemají pohotové prostředky k zajištění výkonu činnosti insolvenčního správce, a proto soud rozhodl o uložení zálohy v maximální výši.

Proti tomuto rozhodnutí podali oba dlužníci odvolání, ve kterém nezpochybňovali závěr soudu prvního stupně, že mají závazky z podnikání vůči věřiteli Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, který s řešením jejich úpadku oddlužením nesouhlasí, ale namítali, že výše závazků tohoto věřitele vůči všem ostatním závazkům tvoří 11,6 %, přičemž ostatní dva věřitelé, vůči kterým mají závazky z podnikání, s řešením jejich úpadku oddlužením souhlasili. Současně namítali, že řešení jejich úpadku konkursem by vyřešení jejich situace pouze odsunulo a prakticky i prodražilo, neboť nemají takový majetek, jehož prodejem by bylo možno uhradit závazky. Uloženou zálohu ve výši 50.000 Kč nejsou schopni ze svých příjmů uhradit, a proto navrhovali, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobami k tomuto úkonu oprávněnými, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ).

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že dlužníci se návrhem doručeným soudu dne 13.7.2015, domáhali rozhodnutí o svém úpadku a navrhovali, aby byl řešen společným oddlužením manželů formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podali na předepsaném formuláři, ve kterém mimo jiné uvedli, že mají tři závazky z podnikání, a to vůči věřiteli Okresní správě sociálního zabezpečení Jeseník, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR. Souhlas těchto věřitelů s řešením jejich úpadku oddlužením v návrhu netvrdili, přičemž pouze připojili žádosti o souhlas s řešením jejich úpadku oddlužením adresovanou těmto věřitelům. Věřitel Česká správa sociálního zabezpečení doručil soudu sdělení ze dne 15.7.2015, ve kterém uvedl, že nechává další postup v této insolvenční věci v dané fázi řízení na zvážení soudu. Současně si věřitel vyhrazuje právo sdělit své konečné stanovisko až do první schůze věřitelů (souhlas zatím nevyslovil). Věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR soudu doručila sdělení ze dne 22.7.2015 adresované dlužníkovi a), ve kterém uvedla, že nemůže vyslovit souhlas s řešením závazku dlužníků vůči VZP ČR a dalším věřitelům formou oddlužení. Věřitel Vojenská zdravotní pojišťovna ČR doručila soudu sdělení ze dne 28.7.2015, ve kterém uvedla, že s řešením úpadku dlužnice Hany Polčákové oddlužením souhlasí. Dlužníci v návrhu v kolonce 15 (majetek, který není předmětem zajišťovacích práv) uvedli movité věci, které tvoří běžné vybavení domácnosti a dále zde uvedli pozemek č. St. 311/3, jehož součástí je rodinný dům a dále pozemek č. 701/3, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Jeseník na LV č. 235 pro obec a katastrální území Vidnava. Soud prvního stupně si opatřil výpis z katastru nemovitostí, z něhož vyplývá, že na těchto nemovitostech vázne zástavní právo exekutorské podle § 69a exekučního řádu ke spoluvlastnickému podílu dlužníků ve výši 2/8. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím. Podle ustanovení § 108 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odstavec 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odstavec 2).

Podle ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde.

Podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ nedojde-li ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Insolvenční soud oddlužení nepovolí do doby, než mu dlužník předloží seznam majetku a seznam závazků. Rozhodnutí o povolení oddlužení se doručuje dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti němu není přípustné.

Podle ustanovení § 403 IZ má-li insolvenční správce za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, upozorní na ně před rozhodnutím schůze věřitelů o způsobu oddlužení a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 3 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku (odstavec 1). Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání (odstavec 2).

Odvolací soud především konstatuje, že dlužník je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit všechny pro rozhodnutí o věci (pro rozhodnutí o povolení oddlužení) významné skutečností tedy i to, že má dluhy z podnikání, které ovšem řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením nebrání, a proto zde není důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení. Má-li dluhy z podnikání, je povinen tvrdit existenci některé z výjimek (uvedených v ustanovení § 389 odst. 2 IZ) ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení (uvedené v ustanovení § 389 odst. 1 IZ), tedy tvrdit, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo jde o pohledávku zajištěného věřitele. V ustanovení § 389 odst. 2, písm. a/,b/,c/ IZ jsou vypočteny výjimky ze zákonem stanovené překážky bránící uplatnění institutu oddlužení. Jedná se o alternativní výčet, takže při naplnění kterékoliv z uvedených variant není důvod považovat dluh z podnikání za překážku bránící řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením.

Při zkoumání otázky, zda dlužníka, který má dluh z podnikání (přičemž se nejedná se o pohledávky dle ustanovení § 389 odst. 2 písm. b/ nebo písm. c/ IZ), lze považovat za osobu oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, je rozhodující souhlas věřitele, o jehož pohledávku jde (nikoliv výše závazků z podnikání). Pokud by dlužník v návrhu tvrdil, že má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, takže je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ) s tím, že insolvenční správce by před rozhodnutím schůze upozornil na to, že má za to, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, čímž vyjadřuje pochybnost předpokládanou v ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ, která vedla k povolení oddlužení. Též věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, tedy že vůči nim má dlužník dluhy z podnikání a oni s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí.

Ze shora citovaného ustanovení § 403 IZ plyne, že schůze věřitelů se svolává k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí až ve fázi po povolení oddlužení, přičemž z ustanovení § 397 odst. 1 IZ plyne, že soud povolí oddlužení pouze za situace, že nedojde ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ani k jeho odmítnutí nebo zamítnutí. Není-li dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to sice důvodem pro odmítnutí návrhu podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, ovšem jsou-li zde pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, je to důvodem pro povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí. Naopak nejsou-li pochybnosti, oddlužení se nepovolí a na schůzi věřitelů se již způsob oddlužení neprojednává a nehlasuje se o jeho přijetí, takže na jejím programu již není uplatnění námitek proti oddlužení podle ustanovení § 403 odst. 2 IZ.

Postup předjímaný v ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ, tedy povolení oddlužení a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí, se uplatní za situace, pokud dlužník v návrhu potřebné souhlasy podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ tvrdí, ovšem pochybnosti o tom, zda věřitelé skutečně souhlasí, zde jsou, neboť soud stanoviska věřitelů ještě nezná, takže není zatím postaveno najisto, zda dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Pokud ovšem dlužník v návrhu potřebné souhlasy ani netvrdí, nebo dodatečně na výzvu soudu sdělí, že souhlasy nemá, anebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (jako je tomu v posuzované věci), je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ, a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí.

Dlužno dodat, že není-li povoleno oddlužení, není již na programu schůze věřitelů uplatnění námitek proti oddlužení, takže již nelze očekávat zákonnou fikci souhlasu pro případ včas neuplatněných námitek podle ustanovení § 403 odst. 2 IZ

Promítnuto na poměry projednávané věci odvolací soud uzavírá, že dlužníci v návrhu uvedli tři závazky z podnikání vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Jeseník, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, ale souhlas těchto věřitelů s řešením dlužníkova úpadku oddlužením netvrdili. Pouze věřitel Vojenská zdravotní pojišťovna ČR následně výslovně sdělil, že s řešením úpadku dlužníků (resp. dlužnice b/) oddlužením souhlasí. Zatímco ostatní dva věřitelé souhlas nevyslovili, přičemž ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ nutno vykládat tak, že s řešením dlužníkova úpadku musí souhlasit všichni věřitelé, vůči nimž má dlužník dluh z podnikání, a proto nesouhlas byť jen jednoho z věřitelů je překážkou bránící uplatnění institutu oddlužení. Je tedy mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužníci nejsou osobami oprávněnými podat návrh na povolení oddlužení, neboť mají dluhy z podnikání, které brání řešení jejich úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení jejího úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ, a nikoliv důvodem pro postup podle ustanovení § 397 IZ.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka postačuje k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužníci jsou v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jejich úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně, že složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou s prověřováním stavu dlužníkova majetku, se soupisem majetkové podstaty, a též s oceňováním a zpeněžováním zejména nemovitého majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné, neboť správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužníci v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti zaplatit zálohu.

Dále se odvolací soud z pohledu níže citovaných ustanovení zabýval otázkou výše uložené zálohy.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jiných nutných výdajů, ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb. (dále jen vyhláška ), pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna insolvenčního správce součet odměny určené podle odstavce 2 a odstavce 3. Pro účely výpočtu odměny podle věty první zahrnuje výtěžek zpeněžení určený k vydání věřitelům i částku připadající na odměnu insolvenčního správce (odstavec 1). Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení jednotlivého předmětu zajištění činí 9% z částky od 0-1 mil. Kč (odstavec 2) a odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činí 25% z částky od 0 do 500 tis. Kč (odstavec 3). Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč (odstavec 5).

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, tj. ve znění novely provedené vyhláškou č. 398/2013 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs nebo reorganizace, náleží insolvenčnímu správci dále odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů, která činí za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele částku 1.000 Kč, nejvýše však 1.000.000 Kč celkem za přezkoumané přihlášky pohledávek. Za přezkoumanou přihlášku pohledávky věřitele se považuje taková přihláška pohledávky věřitele, kterou insolvenční správce zařadil do seznamu přihlášených podle insolvenčního zákona. Pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení zálohy ve výší 50.000 Kč proto považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21%), která ovšem bude s ohledem na zpeněžování nemovitého majetku sloužícího k zajištění ještě podstatně vyšší. Navíc vzniknou hotové náklady s oceněním a zpeněžováním tohoto majetku, případně jeho správou. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 24.listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu