1 VSOL 120/2013-A-12
KSBR 31 INS 24253/2012 1 VSOL 120/2013-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Prostějov T. G. Masaryka 14, PSČ 796 01, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 17.10.2012 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.10.2012, č.j. KSBR 31 INS 24253/2012-A-4,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.10.2012, č.j. KSBR 31 INS 24253/2012-A-4, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ust. § 108 odst. 1, odst. 2, § 389 odst. 1, 390 odst. 3, 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě zaplatil na označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Podle odůvodnění se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu 4.10.2012, domáhal zjištění jeho úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Uvedl, že má nezajištěné závazky v celkové výši 474.743 Kč (pozn. správně 477.743 Kč), které jsou 30 dní po splatnosti, je v platební neschopnosti, neboť z celkové výše závazků, jež věřitelé zesplatnili, činí tyto závazky cca 397.092 Kč. Dále dlužník uvedl, že má příjem celkem 14.781 Kč (z toho invalidní důchod

6.049 Kč, mzdu 8.732 Kč měsíčně), má stanovenou vyživovací povinnosti k dceři ve výši 1.000 Kč měsíčně; je tedy mimo jeho možnosti zesplatněné závazky hradit. Úvěry použil na koupi auta, které musel později odevzdat, dále na zařízení dětského pokoje pro dceru a na placení pohledávek, vzniklých za dobu manželství. V neposlední řadě dlužník uvedl, že má tři závazky, které pochází z podnikatelské činnosti a tyto dosahují výše 186.949 Kč. Z insolvenčního návrhu soud dále zjistil, že na majetek dlužníka jsou vedena dvě exekuční řízení, a to pod sp. zn. 030 EX 228/09 a pod sp. zn. 137 EX 20857/11. Po vyhodnocení návrhu dlužníka dospěl soud prvního stupně k závěru, že u dlužníka je dán důvod pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ), neboť ho podala neoprávněná osoba. Návrh na povolení oddlužení může podat jen dlužník, který není podnikatelem. Účelu sledovanému úpravou obsaženou v § 389 odst. 1 IZ odpovídá výklad, podle nějž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání. Tyto podmínky je třeba naplnit kumulativně. Z uvedeného vyplývá, že osoba, která je podle norem hmotného práva považována za podnikatele, není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. V daném případě soud zjistil, že dlužník byl osobou aktivně provozující podnikatelskou činnost na základě živnostenského oprávnění a část závazků pochází z podnikatelské činnosti. Jedná se závazky na pojistném u Okresní správy sociálního zabezpečení ve výši 30.373 Kč, u zdravotní pojišťovny Metal-Aliance, a.s. ve výši 32.901 Kč a GE Money Multiservis, a.s. ve výši 123.675 Kč, celkem jde o závazky ve výši 186.949 Kč, které ovšem tvoří významnou část závazků dlužníka, neboť dosahují podílu 39,13 % z celkových závazků dlužníka. Vzhledem k výše uvedenému dlužník nesplňuje podmínky pro povolení oddlužení a jediným možným řešením jeho úpadku je prohlášení konkursu na jeho majetek. Proto soud dospěl k závěru, že v případě dlužníka, s ohledem na skladbu jeho majetku, je záloha na náklady insolvenčního řízení potřebná. Účelem této zálohy je zejména umožnit výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, resp. hrozícím úpadku, a tím překlenout prvotní nedostatek peněžních prostředků na krytí nákladů insolvenčního řízení. Bez pohotových finančních prostředků nemůže insolvenční správce svoji funkci řádně vykonávat, složená záloha mu umožní uhradit náklady vzniklé při zjišťování majetku dlužníka, případně jiných osob, který by též mohl náležet do majetkové podstaty dlužníka a slouží taktéž jako záruka úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce, není-li možno tyto výdaje zcela uspokojit z majetkové podstaty dlužníka. Přitom minimální odměna insolvenčního správce dle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. činí při konkursu (bez hotových výdajů) a bez DPH 45.000 Kč, pouze v krajním případě hradí odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce stát, a to tehdy, pokud je není možno uhradit z majetkové podstaty či složené zálohy. Ze shora uvedených důvodů soud již blíže nezkoumal, zda jsou v případě dlužníka splněny ostatní podmínky pro povolení oddlužení podle § 395 IZ.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal, že podnikatelskou činnost ukončil 18.1.2011, své závazky z podnikání nezatajil.

Pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná ve stavebnictví, jako pomocný dělník (Schwarz systém) a současně pobíral částečně invalidní důchod. Pohledávky na zdravotním a sociálním pojištění vznikly v zimních měsících, kdy pobíral jen částečně invalidní důchod. Další pohledávku (na zakoupení auta) řádně splácel, auto bylo nepojízdné, po 3 měsících si je společnost odvezla, pokládal úvěr za ukončený, protože byl zajištěn právě tímto autem. Bohužel po čase přišla exekuce. Nevlastní žádný majetek, jinak než splátkami není schopen své dluhy uhradit. Proto žádá odvolací soud, aby jeho situaci znovu zhodnotil, zvážil, zda je nutné setrvat na striktním požadavku, aby do oddlužení nevstupovali ti, kdo (ač již nepodnikají) mají stále část závazků z podnikání a aby napadené usnesení zrušil a umožnil mu oddlužení formou splátkového kalendáře.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Pokud jde o skutková zjištění ohledně výše závazků dlužníka, jeho příjmů, majetkových poměrů, vyživovací povinnosti, odvolací soud v zájmu stručnosti rozhodnutí zcela odkazuje na úplná a správná zjištění soudu prvního stupně, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného usnesení.

Jak opět správně poukázal soud prvního stupně dle ust. § 389 IZ dlužník, který není podnikatelem, může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením (odstavec 1). Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na oddlužení podat (odstavec 2). Výkladem ustanovení § 389 odst. 1 IZ co do slovního spojení "dlužník, který není podnikatelem", se Nejvyšší soud ČR zabýval především ve svém rozhodnutí ze dne 21.4.2009, č.j. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009-A-59 (zveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v čísle vydání 7/2009 na straně 804 pod pořadovým číslem 79/2009) v němž formuloval závěr, že: 1) Dlužníkem, "který není podnikatelem", se ve smyslu ustanovení § 389 odst. 1 IZ rozumí taková fyzická nebo právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele a současně nemá závazky (dluhy) vzešlé z jejího podnikání. 2) To, zda existuje rozumný důvod nepokládat při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání, insolvenční soud uváží vždy především s přihlédnutím k:-době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání,-době ukončení dlužníkova podnikání,-četnosti neuhrazených dlužníkových závazků

(dluhů) z podnikání,-výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků,-tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím, že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

Vycházeje ze shora uvedených závěrů a dále z obsahu předmětného spisu dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že za situace, kdy dlužník, ač ukončil své podnikání již v lednu 2011 a má tři závazky z podnikání z celkového počtu osmi jeho závazků, nicméně jde o závazky, představující 39,13 % všech jeho závazků, což je vskutku již významná část závazků dlužníka. To je důvod proč je nutno na dlužníka pohlížet jako na podnikatele a oddlužení mu nelze povolit, a proto bude nutno jeho úpadek řešit konkursem. Za dané situace je záloha na náklady insolvenčního řízení v požadované výši potřebná, neboť s ohledem na skladbu majetku dlužníka finanční prostředky pro počáteční činnost insolvenčního správce a též jako záruku úhrady odměny insolvenčního správce, nelze v této fázi řízení zajistit jinak.

Proto postupoval odvolací soud dle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 21. března 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu