1 VSOL 1188/2015-A-19
KSBR 24 INS 16502/2015 1 VSOL 1188/2015-A-19

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužnice PharmDr. Evy Salačové, narozené 29. srpna 1962, bytem v Třebíči, Bartuškova 12, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby: 642 68 471, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS 16502/2015, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice doručeném dne 9.10.2015 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2015, č.j. KSBR 24 INS 16502/2015-A-13,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2015, č.j. KSBR 24 INS 16502/2015-A-13, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 a § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužnici, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení, zaplatila na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dlužnice se insolvenčním návrhem, spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 23.6.2015, domáhala vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením. Usnesením ze dne 9.7.2015, čj. KSBR 24 INS 16502/2015-A-9 soud vyzval dlužnici, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení svůj návrh na povolení oddlužení doplnila tak, že předloží souhlas věřitelů PHOENIX lékárenský velkoobchod, a.s., PHARMOS, a.s., Alliance Healthcare s.r.o., jejichž pohledávky pochází z podnikatelské činnosti dlužnice, že budou řešeny oddlužením. Současně byla poučena, že pokud požadované souhlasy nepředloží, insolvenční soud její návrh na oddlužení odmítne a bude dále jednat jen o insolvenčním návrhu. Po prodloužení stanovené lhůty (do 31.8.2015), podáním doručeným soudu 1.9.2015 se dlužnice vyjádřila k výše uvedené výzvě, avšak souhlasy věřitelů nedoložila. Vzhledem k tomu, že věřitelé, jejichž pohledávky vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužnice, nevyslovili souhlas s řešením úpadku dlužnice formou oddlužení a dlužnice netvrdila žádné další skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluhy, které nebrání řešení úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2014 č.j. 2 VSOL 1070/2013-A-16 v insolvenční věci KSBR 45 INS 26799/2013), pak brání tyto závazky řešení úpadku dlužnice oddlužením ve smyslu citovaného ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ. Lze tedy uzavřít, že dlužnice má tři dluhy z podnikatelské činnosti ve výši 2.808.826,34 Kč, současně se nejedná o zajištěné závazky, ani o závazky, které zůstaly neuspokojeny po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužnice podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ. Za této situace insolvenční zákon vyžaduje (výslovný) souhlas nezajištěného věřitele s oddlužením dlužníka, vůči kterému má pohledávku z podnikání dlužníka, tj. souhlas, že jeho pohledávka bude řešena oddlužením. To ovšem předpokládá procesní aktivitu dlužníka před podáním návrhu na povolení oddlužení, aby si příslušné souhlasy těchto věřitelů obstaral. Bylo proto na dlužnici, aby v případě, že se domáhá řešení úpadku oddlužením, předložila insolvenčnímu soudu návrh na povolení oddlužení, který obsahuje všechna tvrzení důležitá pro posouzení jejího návrhu, a tato tvrzení doložila. V neposlední řadě soud upozornil, že závěry Nejvyššího soudu České republiky vyjádřené v jeho rozhodnutí ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. KSOS 34 INS 625/2008, 29 NSČR 3/2009, již nelze aplikovat, jelikož 1.1.2014 nabyla účinnosti novela insolvenčního zákona č. 294/2013 Sb., která změnila mj. znění ustanovení § 389 IZ. Ze shora uvedených důvodů a dále s ohledem na rozsah majetku dlužnice, který tvoří pouze movité věci a k předpokládaným nákladům řízení, stanovil soud zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak. V další části odůvodnění soud prvního stupně zdůvodnil smysl požadované zálohy, včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítala, že požadavek soudu prvního stupně v jeho výzvě č.j. KSBR 24 INS 16502/2015-A-9 je ve smyslu stanoviska Vrchního soudu v Olomouci nadbytečný, návrh na její oddlužení měl být proto povolen a soudem prvního stupně nastolené otázky by se měly zkoumat až na přezkumném jednání , kde se mohou řádně přihlášení věřitelé k jejímu oddlužení vyjádřit. Dále namítla, že požadavek k zaplacení zálohy ve výši 50.000 Kč je nepřiměřený a likvidační, zejména v situaci, kdy se snaží řešit nelehkou finanční situaci. Zaplacení zálohy pouze odčerpává finanční prostředky, jež by mohly být rozděleny mezi věřitele a sníží tak jejich uspokojení. Dlužnice se proto domnívá,

že smyslem insolvenčního řízení je, dát dlužníku šanci k úhradě jeho dluhů a k návratu do normálního života . Z postupu soudu prvního stupně je však zřejmá snaha dostat dlužnici do likvidačního způsobu řešení jejího úpadku a to do konkursu , který nepovede k úhradě pohledávek věřitelů, nýbrž jen celé insolvenční řízení prodlouží a neúměrně prodraží. Vzhledem k její majetkové situaci půjde o nepatrný konkurs, který bude zrušen pro nedostatek jejího majetku a následně může opět žádat o povolení oddlužení. Smysl sanačního způsobu řešení úpadku a hlavní zásady insolvenčního řízení, tedy rychlost a efektivita, zde absentují. Proto dlužnice s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 VSOL 313/2014 ze dne 9.4.2014 navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení a též usnesení č.j. KSBR 24 INS 16502/2015-A-9 (pozn. ze dne 9.7.2015) zrušil a nařídil soudu prvního stupně, aby ji zprostil povinnosti k úhradě nákladů insolvenčního řízení a současně rozhodl o povolení jejího oddlužení bez nutnosti souhlasu zmíněných věřitelů.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně (ze dne 10.9.2015, A-13), včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z obsahu insolvenčního návrhu dlužnice (který spojila s návrhem na povolení oddlužení) a z doloženého seznamu závazků a majetku vyplývá, že dlužnice je v úpadku (§ 3 odst. 1 IZ), neboť v něm tvrdí, že není schopna hradit své od roku 2014 postupně splatné nezajištěné závazky vůči 5 věřitelům v celkové výši 5.458.826,34 Kč, z toho závazky ve výši celkem 2.808.826,34 Kč pochází z podnikatelské činnosti, a to vůči PHOENIX lékárenský velkoobchod, a.s., PHARMOS, a.s., Alliance Healthcare s.r.o. Dále dlužnice ve svém návrhu uvedla, že kromě příjmů ze současného pracovního poměru, má ve svém vlastnictví pouze movité věci (notebook, mobil, varná konvice, mikrovlnná trouba, vysoušeč vlasů, televizor, lednice, lyže a lyžařské boty), aniž uvedla jejich stáří a hodnotu. Jelikož dlužnice ve svém návrhu na povolení oddlužení neuvedla, zda věřitelé s pohledávkami z podnikání vyslovili s jejím oddlužením souhlas, byla vyzvána usnesením soudu prvního stupně ze dne 9.7.2015 (A-9), aby v tomto směru svůj návrh na povolení oddlužení doplnila. Podáním ze dne 28.8.2015 dlužnice k tomuto požadavku soudu s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze uvedla, že dle poslední judikatury a revizní novely insolvenčního zákona, účinné od 1.1.2014, tento souhlas nemusí být výslovný, postačí pouhá právní domněnka (pasivního) souhlasu věřitele s tím, že ve fázi rozhodování o povolení oddlužení není prostor pro osvědčování skutečností tvrzených dlužníkem o povaze jeho závazků, neboť souhlas věřitelů s řešením úpadku dlužníka oddlužením není povinnou náležitostí návrhu na povolení oddlužení. Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Jak již uvedl soud prvního stupně, ustanovení § 389 odst. 1 IZ stanoví, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (pozn. ať již jde o podnikatele či osobu, která podnikání fakticky ukončila).

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 390 odst. 3 IZ stanoví, že návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud, s ohledem na shora uvedená zjištění a citovaná ustanovení insolvenčního zákona, souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužnice podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak (s účinností od 1.1.2014) s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu shora uvedenou výjimku však dlužnice dle obsahu spisu nesplňuje.

Jak již bylo uvedeno shora, v daném případě má dlužnice dle návrhu 3 závazky, které pocházejí z její podnikatelské činnosti a dlužnice netvrdila, natož doložila, že tito věřitelé s jejím oddlužením souhlasí. Jinými slovy, že souhlasí s tím, aby jejich pohledávky byly podrobeny režimu oddlužení, v němž by i mohly být uspokojeny toliko v rozsahu nejméně 30%. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že dlužnice za dané situace není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ), že tento návrh bude nutno odmítnout a úpadek dlužnice, pokud na svém insolvenčním návrhu setrvá, bude nutno v rámci tohoto insolvenčního řízení řešit konkursem a že je nezbytné, aby dlužnice, která tvrdí, že kromě měsíčních příjmů z pracovního poměru má ve svém vlastnictví pouze movité věci (vyjmenované shora, jejichž hodnota není známa), složila pro další řízení zálohu na jeho náklady, a to v maximální požadované výši 50.000 Kč.

Jak správně uvedl soud prvního stupně, záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze totiž přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužnice insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

K námitkám dlužnice a jejího poukazu na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci, je dále třeba uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužnice vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, tj. na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužnice nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužnice konkursem, pak by již nemohl dlužnici uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má právě zabránit záloha na náklady insolvenčního řízení, jak opět správně poukázal soud prvního stupně.

Proto se soudní praxe insolvenčních soudů prvního stupně a Vrchního soudu v Olomouci, která se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 postupně vyvíjela, ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá podstoupit řešení svého úpadku oddlužením a má závazky z podnikání [které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ], pak by měl s těmito svými věřiteli jednat, souhlas s oddlužením si od nich vyžádat. Jen v případě, že je tu souhlas těchto věřitelů nebo jde-li o situaci předvídanou v ust. § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ, pak není ani důvod dlužníka k placení zálohy vyzývat, neboť tyto předpoklady pro povolení oddlužení splňuje. Což ovšem není případ dlužnice.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

Jen pro úplnost v závěru odvolací soud dodává, že pokud dlužnice v rámci svého odvolání brojila i proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.7.2015, č.j. KSBR 24 INS 16502/2015-A-9, kterým byla vyzvána k doplnění návrhu na povolení oddlužení ve smyslu ustanovení § 393 odst. 1 IZ, pak je nutno především uvést, že toto usnesení vydala vyšší soudní úřednice a jak v něm byla dlužnice poučena, není proti tomuto usnesení odvolání přípustné (§ 7 IZ v návaznosti na ust. § 202 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Jelikož však bylo toto usnesení vydáno, jak již uvedeno, vyšší soudní úřednicí, lze proti němu podat námitky do 15 dnů ode dne jeho doručení. O těchto námitkách rozhoduje předseda senátu (v daném případě soudu prvního stupně) ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 zákona č.121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů. Výhrady dlužnice proti uvedenému usnesení je proto nutno posoudit, a to i dle jejich obsahu, jako námitky, o kterých však není oprávněn rozhodovat odvolací soud v rámci tohoto odvolacího řízení, nýbrž předseda senátu soudu prvního stupně.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 3. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu