1 VSOL 1172/2016-A-16
KSBR 30 INS 16891/2016 1 VSOL 1172/2016-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a JUDr. Věry Vyhlídalové v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Masarykova 100, 667 01 Židlochovice, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2016, č. j. KSBR 30 INS 16891/2016-A-11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2016, č. j. KSBR 30 INS 16891/2016-A-11, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), uložil dlužníku, aby ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu 19.7.2016, se dlužník domáhal rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud z návrhu dlužníka zjistil, že dlužník nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení stanovenou § 389 odst. 1 a 2 IZ, protože má některé závazky pocházející z podnikání, které jsou nezajištěné. K výzvě soudu dlužník sdělil, že mu věřitelé neudělili souhlas k řešení jeho úpadku oddlužením. Dlužník proto není osobou oprávněnou poddat návrh na povolení oddlužení, tento návrh by musel soud v souladu s ustanovením § 390 odst. 3 IZ odmítnout a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem. Proto uložil dlužníkovi zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. isir.justi ce.cz

Proti tomuto usnesení podal odvolání dlužník, v němž uvedl, že uvedený postup soudu je v rozporu s judikatorními závěry uvedenými v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 1294/2014-A-12, na nějž odkazuje. Podle jeho názoru z ustanovení § 391 IZ nevyplývá povinnost dlužníka, aby k návrhu na povolení oddlužení byly doloženy souhlasy v souladu s ustanovením § 389 odst. 1 a 2 IZ, tudíž toto není předepsanou náležitostí insolvenčního návrhu-návrhu na povolení oddlužení. Dle ustanovení § 397 odst. 1 IZ v případě, že nedojde ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení, ani k jeho odmítnutí či zamítnutí, insolvenční soud oddlužení povolí. V pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, insolvenční soud oddlužení povolí a tuto otázku prozkoumá v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dle ustanovení § 403 IZ. Na této schůzi věřitelů mohou dle ustanovení § 403 odst. 2 IZ uplatnit i uvést své námitky o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí návrhu na povolení oddlužení z důvodu nepřípustnosti § 389 IZ s tím, že pokud takové námitky do skončení schůze nevznesou, je nastolena fikce jejich souhlasu s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání. Finanční prostředky na zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení nemá k dispozici, neboť veškeré své příjmy z posledních let používal na umoření svých závazků a alespoň částečné uspokojení pohledávek. Odměna insolvenčního správce v případě povolení oddlužení bude hrazena z finančních prostředků, které vydělá svou závislou činností a následně od schválení oddlužení bude hrazena odměna správce z měsíčních splátek sražených z jeho příjmů. Proto záloha na náklady insolvenčního řízení není třeba. Požadoval, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že: -insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 19.7.2016, se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Uvedl, že je aktuálně nepodnikající osobou, ale má i dluhy z podnikání. Dlužník tvrdil 21 věřitelů, u kterých má závazky ve výši cca 325.000 Kč, všechny nezajištěné. Platí výživné na dvě děti v celkové výši 5.000 Kč; jeho čistý měsíční příjem v současné době činí 16.000 Kč a po dobu pěti let pak jeho celkový příjem dosáhne výše 960.000 Kč. Jako další příjem uvedl dar od Tomáše Drápala ve výši 1.500 Kč. Po odečtu výživného na děti a odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce, může za 5 let uhradit cca 128.700 Kč. V bodu. 19 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné) mimo jiné jako závazky z podnikání uvedl 2 závazky vůči Vodárenské akciové společnosti a.s. ve výši 28.000 Kč a 6.000 Kč, závazek ve výši 10.000 Kč bez uvedení věřitele vymáhaný pod sp. zn. 19EXE 147/2013, závazek ve výši 8.000 Kč bez uvedení věřitele vymáhaný pod sp. zn. 19 EXE 3074/2011, vůči SVOBODA sklenářství, s.r.o. ve výši 43.000 Kč, vůči České kanceláři pojistitelů ve výši 22.000 Kč, vůči České podnikatelské pojišťovně ve výši 5.000 Kč, vůči Zdravotní pojišťovně Ministrestva vnitra ČR ve výši 40.000 Kč, závazek ve výši 2.000 Kč bez uvedení věřitele vymáhaný pod sp. zn. 55 EXE 1812/2014, vůči Selena Bohemia s.r.o. ve výši 25.000 Kč, vůči Vodafone Czech Republic a.s. ve výši 20.000 Kč, vůči TUPLEX CZ s.r.o. ve výši 38.000 Kč a dále 2 závazky bez uvedení věřitele ve výši 3.000 Kč a 2.000 Kč vymáhané pod sp. zn. 107 EX 159/11 a 144 EX 8420/13. V seznamu majetku dlužník uvedl, že vlastní mobilní telefon Nokia v aktuální hodnotě 1.000 Kč, osobní automobil Fiat Multipla r. výroby 2000 v aktuální ceně 15.000 Kč a obvyklé vybavení domácnosti. V seznamu závazků uvedl 21 vykonatelných závazků, z toho 14 pocházejících z jeho podnikání. -Usnesením ze dne 27.7.2016 (č.d.A-9) soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby doplnil insolvenční návrh a sdělil, zda mu byly uděleny souhlasy věřitelů, kteří mají za dlužníkem pohledávku z podnikání, s řešením úpadku formou oddlužení či nikoli a tyto souhlasy doložil. -Dne 15.8.2016 (č.d. A-10) dlužník sdělil, že souhlasy věřitelů, vůči kterým má závazky z podnikání nemá k dispozici. Při podání insolvenčního návrhu vycházel z toho, že již není osobou podnikající a současně není povinností dlužníka přiložit jako přílohy i souhlasy věřitelů z titulu podnikatelských závazků. Současně sdělil, že žádný z věřitelů se nevyjádřil k návrhu na povolení oddlužení tak, že s tímto nesouhlasí. Je přesvědčen, že jeho majetkovou a příjmovou situaci posoudí až ustanovený insolvenční správce. -Na tomto skutkovém základě vydal soud prvního stupně napadené rozhodnutí.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Předně odvolací soud konstatuje, že insolvenční návrh dlužníka je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku.

Rozhodovací praxe odvolacího soudu je jednotná v názoru, že souhlas věřitele s oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, pokud se věřitel k této otázce vyjadřuje, musí být výslovný, což v dané věci schází.

V posuzované věci je proto mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má 14 závazků pocházejících z podnikání, které brání řešení jeho úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení jeho úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ, a nikoliv důvodem pro postup podle ustanovení § 397 IZ. Srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2015, č.j. KSBR 29 INS 15846/2015-A-11, 1 VSOL 918/2015, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod číslem 49/2016, ve kterém je formulován a odůvodněn závěr, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani na k výzvě soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen. Pokud by dlužník v návrhu na povolení oddlužení tvrdil, že má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, a tudíž, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ). Jinak řečeno, postup předjímaný v ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ se uplatní pouze za situace, není-li zatím postaveno najisto, zda například dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, ovšem za předpokladu, pokud dlužník v návrhu tvrdí, že potřebné souhlasy má. Pokud dlužník uvede, že souhlas podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ nemá, nebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas, byť jen jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ).

Od shora citovaného rozhodnutí, které je aktuálně publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod číslem 49/2016, nemá odvolací soud důvod se odchylovat. Od publikace tohoto rozhodnutí se očekává sjednocení dosud nejednotné praxe vrchních soudů.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 věty první IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 38 odst. IZ insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč.

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka bude postačovat k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v souvislosti s prověřováním stavu dlužníkova majetku, se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné. Správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník, jak sám uvádí v insolvenčním návrhu a k němu připojenému seznamu majetku, v majetkové podstatě nemá. Proto je nutné prostředky na úhradu těchto nákladů zajistit uložením povinnosti zaplatit zálohu.

Uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení úpadku dlužníka konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %), přičemž záloha neslouží jen na krytí odměny, ale též hotových výdajů insolvenčního správce, které mu vznikají bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 30. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu