1 VSOL 1169/2013-A-10
KSBR 45 INS 31360/2013 1 VSOL 1169/2013-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , bytem Chmelnice 266, 798 52 Konice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 45 INS 31360/2013, o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka ze dne 26. listopadu 2013 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.11. 2013, č.j. KSBR 45 INS 31360/2013-A-5,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11.11.2013, č.j. KSBR 45 INS 31360/2013-A-5, se p o t v r z u j e.

Odůvodněn:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení 108 odst. 1, odst. 2, § 395 odst. 1 písm. a), § 396 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě ode dne právní moci tohoto rozhodnutí zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že návrhem na povolení oddlužení ze dne 4.11.2013, jenž byl současně podán jako insolvenční návrh, se dlužník domáhal, aby soud rozhodl o jeho úpadku a povolil mu oddlužení. Z návrhu a jeho příloh soud zjistil, že celkové závazky dlužníka ke dni podání insolvenčního návrhu činí částku 743.184 Kč, jeho současný příjem tvoří mzda ve výši 12.300 Kč a cestovní náhrady ve výši 28.000 Kč; dlužník má vyživovací povinnost ke své manželce. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že při odhadované výši příjmů dlužníka v následujících 5 letech (mzda měsíčně ve výši 12.300 Kč) dlužník nebude schopen uhradit nejméně 30% svých nezajištěných závazků, neboť 30% z celkového objemu závazků (743.184 Kč) činí 222.955 Kč, na což příjem dlužníka, po odpočtu odměny a hotových výdajů správce nedosahuje. Cestovní náhrady jsou příjmem dlužníka, který je účelově vázaný a nelze je proto pro účely oddlužení použít. Po té, co soud prvního stupně vyložil jaký je účel zálohy na náklady insolvenčního řízení dále uzavřel, že v daném případě je tato záloha nezbytně nutná k dalšímu vedení řízení, neboť jako způsob řešení úpadku nelze dlužníku povolit oddlužení, jeví se pravděpodobným zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. b/ IZ) a prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V neposlední řadě soud prvního stupně zdůraznil, že institut oddlužení neslouží pro uspokojování závazků vzešlých z podnikání a soud má za osvědčené, že převážná část dlužníkových závazků (více než 20%) pochází z jeho podnikatelské činnosti. Přitom věřitelům, jež mají pohledávky vůči dlužníku z jeho podnikatelské činnosti, nemůže být bez jejich souhlasu vnuceno vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě u oddlužení (§ 395 a násl. IZ). Z úřední činnosti je dále soudu známo, že pod sp. zn. KSBR 45 INS 31362/2013 probíhá insolvenční řízení ve věci manželky dlužníka Anny anonymizovano . Po posouzení jejího návrhu soud zjistil, že ne všechny závazky dlužníka a jeho manžela jsou závazky společnými (např. závazky vůči STOMIX spol. s r.o.), tudíž nelze oba návrhy projednat společně. Ze všech těchto důvodů, po zjištění, že dlužník nemá k dispozici pohotové finanční prostředky, které by postačovaly k úhradě nákladů insolvenčního řízení, proto soud dlužníku uložil zaplatit zálohu ve výši, jak je uvedena ve výroku jeho usnesení.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podala i manželka Anna anonymizovano a oba žádali o spojení obou řízení a o společné oddlužení. Dlužník již nepodniká a jeho dluhy z podnikání nepřesahují 30% všech závazků, jeho příjem činí měsíčně čistého 12.300 Kč, dále pobírá diety (pracuje v zahraničí) ve výši 1.125 EUR měsíčně, což činí dnes 30.075 Kč; z této částky se vzdává ve prospěch věřitelů částky ve výši 10.000 Kč, manželka bude mít příjem z darovací smlouvy 2.000 Kč měsíčně. Vzhledem k těmto příjmům, z nichž lze dle dlužníka pro oddlužení využít celkovou částku 15.079 Kč (zabavitelnou částku 3.079 Kč z platu dlužníka, 2.000 Kč z daru manželce a 10.000 z diet ) a výši jejich společných nezajištěných závazků (1.404.048 Kč) budou schopni společně s manželkou uhradit věřitelům v rámci splátkového kalendáře více jak 50% a to po odečtení nároků insolvenčního správce. S ohledem na závěr soudu prvního stupně, že pro oddlužení nelze využít dlužníku zaměstnavatelem proplacené cestovní náhrady dlužník poukázal, že v jiném řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 11839/2012 bylo dlužníkovi povoleno částečně dluh splácet z cestovních náhrad. Nadto se dlužník domnívá, že výše požadované zálohy na náklady insolvenčního řízení je v jeho případě neúměrně vysoká a dlužník s ohledem na aktuální finanční možnosti není schopen tuto částku zaplatit, ve stejné výši byla rovněž uložena povinnost zaplatit zálohu i jeho manželce, celkem by měli zaplatit 100.000 Kč. Kromě toho je přesvědčen, že pro počáteční činnost správce bude dostačující částka 2.000 Kč. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, případně aby je změnil tak, že zálohu na náklady insolvenčního řízení sníží na 2.000 Kč a dále, aby povolil spojit insolvenční řízení dlužníka s řízením jeho manželky.

Především odvolací soud konstatuje, že po vydání napadeného usnesení byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů opět novelizován zákonem č. 294/2013 Sb. s účinností od 1.1.2014. Podle přechodného ustanovení v čl. II zák. č. 294/2013 Sb. platí, že zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (to je od 1.1.2014) platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle § 7 IZ v nyní platném znění platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání, dospěl k závěru, že odvolání odvolatele, i s přihlédnutím k novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014, není důvodné.

Podle ust. § 389 IZ v nyní platném znění platí, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odst. 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odst. 2). Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat (odst. 3).

Podle ust. § 394a IZ v nyní platném znění platí, že manželé, z nichž každý samostatně je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, mohou tento návrh podat společně. Pro posouzení, zda jde o osoby oprávněné podat společný návrh manželů na povolení oddlužení, je rozhodné, zda jde o manžele ke dni, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu (odst. 1). Společný návrh manželů na povolení oddlužení musí obsahovat výslovné prohlášení obou manželů, že souhlasí s tím, aby všechen jejich majetek byl pro účely schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty považován za majetek ve společném jmění manželů; podpisy obou manželů u tohoto prohlášení musí být úředně ověřeny (odst. 2). Manželé, kteří podali společný návrh na povolení oddlužení, mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka (odst. 3).

Ustanovení § 395 odst. 1 písm. b) IZ stanoví, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle § 108 IZ v nyní platném znění platí, že insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení (odst. 1). Výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně (odst. 2). Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3).

Odvolací soud v přezkoumávané věci ze spisu soudu prvního stupně zjistil, že dlužníkův insolvenční návrh, který spojil s návrhem na povolení oddlužení, je projednatelný a netrpí vadami, které by bránily pokračování v tomto řízení. Z návrhu vyplývá, že dlužník je ženatý, má vyživovací povinnost jen ke své manželce, dle seznamu závazků jsou všechny závazky dlužníka nezajištěné a činí celkem 743.184 Kč a dle doloženého příjmu dlužníka za část měsíce srpna 2013 (do pracovního poměru k nynějšímu zaměstnavateli nastoupil 12.8.2013) lze důvodně předpokládat, že dlužníkův čistý měsíční příjem bude dosahovat dlužníkem tvrzenou částku cca 12.300 Kč. Závazky dlužníka v počtu 4 pochází z podnikání, které dlužník ukončil v roce 2013 a činí částku 161.865 Kč, to je 21,77% z celkové výše dlužníkových závazků. Dlužník kromě svého příjmu ze mzdy, vyplacených cestovních náhrad a běžného vybavení domácnosti nemá žádný jiný majetek.

Předně odvolací soud konstatuje, že s ohledem na znění ust. § 389 odst. 1, odst. 2 IZ v nyní platném znění, závazky dlužníka z podnikání by nebránily povolení oddlužení dlužníka za předpokladu, že by tito věřitelé s řešením úpadku dlužníka formou oddlužení souhlasili, respektive, pokud by proti povolení oddlužení dlužníka výslovně ničeho nenamítali.

K námitce, že řízení dlužníka a jeho manželky má být spojeno do jednoho řízení a umožnit dlužníku a jeho manželce společné oddlužení je nutno uvést, že s účinností od 1.1.2014 společné oddlužení manželů přichází do úvahy pouze za předpokladu, že oba manželé podají jeden společný návrh na jejich společné oddlužení, přičemž mají po dobu trvání insolvenčního řízení o tomto návrhu a po dobu trvání účinků oddlužení postavení nerozlučných společníků a považují se za jednoho dlužníka. Tato zákonná podmínka však v daném případě není splněna (dlužník a jeho manželka podali samostatné insolvenční návrhy spojené s návrhem na povolení oddlužení) a s ohledem na znění ust. § 394a IZ v nyní platném znění, s účinností od 1.1.2014 nelze ust. § 112 o.s.ř. (o spojení řízení) již v insolvenčním řízení aplikovat.

Nicméně i bez nutnosti aplikace ust. § 394a IZ v nyní platném znění by nebylo možno řízení dlužníka a jeho manželky spojit do jednoho řízení a povolit jim společné oddlužení, neboť i v případě, pokud by všechny závazky dlužníka a jeho manželky spadaly do společného jmění manželů, nebyli by schopni ze svých dosavadních příjmů uhradit všem nezajištěným věřitelům nejméně 30% jejich pohledávek za dobu 5 let. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 45 INS 31362/2013 totiž odvolací soud zjistil, že manželkou dlužníka tvrzené nezajištěné závazky činí 660.862 Kč, manželka dlužníka je nezaměstnaná a doložila toliko příjem z darovací smlouvy ve výši 2.000 Kč měsíčně. Dlužník v dané věci tvrdí nezajištěné závazky ve výši 743.184 Kč a dokládá příjem na cca 12.300 Kč měsíčně čistého. Celkem tedy nezajištěné závazky obou manželů, jež dle jejich tvrzení spadají do společného jmění manželů, činí částku 1.404.048 Kč. Po odpočtu nezabavitelné částky z čisté mzdy dlužníka činí pro oddlužení využitelná částka (od 1.1.2014) toliko 3.042 Kč. Společně s manželkou z jejího příjmu z daru se jedná o celkovou částku 5.042 Kč. Po odpočtu zálohy na odměnu a hotové výdaje správce by tak byli schopni oba dlužníci uhradit svým nezajištěným věřitelům z celkových závazků ve výši 1.404.048 Kč cca 16,89%-17,7 %, podle toho zda by insolvenční správce byl či nebyl plátcem daně z přidané hodnoty. Nutno dále v této souvislosti přisvědčit správnému závěru soudu prvního stupně, že pro oddlužení dlužníka nelze využít jemu měsíčně proplácené cestovní náhrady, neboť se jedná o účelově určený příjem, který nepodléhá výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy (§ 277, § 279, § 299 o.s.ř.) a to bez ohledu na případný nesprávný postup v jiném insolvenčním řízení, na který poukázal dlužník ve svém odvolání.

Správný je rovněž závěr osudu prvního stupně, že ani dlužník sám, bez spojení obou řízení (viz shora), není schopen podmínky oddlužení splnit, neboť by ze svého pro oddlužení využitelného příjmu (12.300 Kč), po odpočtu nezabavitelných částek a odpočtu zálohy na odměnu a hotové výdaje správce, nebyl schopen svým nezajištěným věřitelům při celkové výši jeho závazků 743.184 Kč uhradit nejméně 30% jejich pohledávek za dobu 5 let, neboť by jim uhradil toliko 15,77%-17,29%, podle toho zda by insolvenční správce byl či nebyl plátcem daně z přidané hodnoty.

Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že s ohledem na celkovou majetkovou situaci, kdy dlužník kromě svých příjmů z pracovního poměru má ve svém vlastnictví či spoluvlastnictví jen movitý majetek, který dle udávaného stáří má jen zanedbatelnou hodnotu, proto úpadek dlužníka nelze řešit oddlužením v žádné z jeho forem, nýbrž konkursem. Za této situace je pro další řízení složení zálohy v požadované výši potřebné, neboť tato částka poslouží ustanovenému insolvenčnímu správci bezprostředně po rozhodnutí o úpadku dlužníka k úhradě jeho výdajů a je rovněž zárukou pro úhradu jeho odměny (§ 38 odst. 2 IZ) pro případ, že majetek dlužníka se nezdaří zjistit a zpeněžit v potřebném rozsahu, přičemž jen odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem činí, je-li zpeněžováno, minimálně 45.000 Kč.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti a důvody dospěl odvolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, a to včetně výše stanovené zálohy. Proto je odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 30. ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu