1 VSOL 116/2014-B-14
KSOS 31 INS 27706/2012 1 VSOL 116/2014-B-14

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň JUDr. Anny Hradilové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužnice Aleny Odstrčilové, nar. 15.8.1956, bytem Hněvošice, Strmá 36, PSČ 747 35, o způsobu řešení úpadku, k odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.11.2013, č.j. KSOS 31 INS 27706/2012-B-6

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.11.2013, č.j. KSOS 31 INS 27706/2012-B-6 se p o t v r z u j e.

Odůvodnění:

Usnesením značeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně mimo jiné rozhodl podle ustanovení § 405 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ) o neschválení oddlužení dlužnice (výrok I.) a na majetek dlužnice podle ustanovení § 405 odst. 2 IZ prohlásil konkurs, který bude projednáván jako nepatrný (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že dlužnice nesplňuje podmínky pro schválení oddlužení, neboť v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Dlužnici vytýkal, že v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení ze dne 29.10.2012 zamlčela svůj závazek vůči Jaroslavu Honzovi z titulu náhrady škody ve výši 102.500 Kč, přestože k náhradě této škody byla zavázána usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.12.2011, č.j. 32 T 158/2011-124, které nabylo právní moci dne 14.12.2011, a kterým bylo trestní stíhání dlužnice pro trestný čin krádeže podmíněně zastaveno, dlužnici stanovena zkušební doba 20 měsíců a uložena povinnost zaplatit způsobenou škodu ve dvou splátkách po 51.250 Kč do 31.12.2011 a do 28.2.2012. Poněvadž dlužnice poškozenému ničeho neuhradila, usnesením téhož soudu ze dne 31.7.2012, č.j. 32 T 128/2011-146, které nabylo právní moci 11.10.2012, bylo rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání (ještě před podáním insolvenčního návrhu). Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.11.2012, č.j. 32 T 158/2011-194, který nabyl právní moci 7.12.2012, byla dlužnice po zahájení insolvenčního řízení (ještě před povolením oddlužení) pravomocně odsouzena pro trestný čin krádeže, tedy trestný čin majetkové povahy a byla jí uložena povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 102.500Kč. Tento závazek, který jí vznikl právě spácháním tohoto trestného činu, v návrhu, v přiloženém seznamu závazků, jakož i při schůzce s insolvenčním správcem dne 12.3.2013 zatajila. Z tohoto jednání dlužnice je zřejmé, že podáním návrhu na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr.

Proti tomuto rozhodnutí podala dlužnice odvolání, ve kterém namítala, že o závazku vůči Jaroslavu Honzovi informovala insolvenčního správce, takže tento závazek nezamlčela, a dále namítala, že byla účastna amnestie prezidenta republiky z 1.1.2013, takže se na ni pohlíží jako na netrestanou, jak vyplývá z přiloženého usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.1.2013, č.j. 32 T 158/2011-207. K úhradě závazku poškozenému se nevyjádřila, respektive netvrdila nic o tom, že závazek hradí nebo dokonce již uhradila.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 IZ, § 212, § 212a o.s.ř.), a po jednání ve věci dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že dlužnice se návrhem ze dne 29.10.2012, doručeným soudu dne 8.11.2012, domáhala rozhodnutí o svém úpadku a navrhovala, aby byl řešen oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. Návrh podala na předepsaném formuláři a v kolonce 06 uvedla, že má 2 závazky vůči 2 nezajištěným věřitelům-Komerční bance, a.s. a PROFI CREDIT Czech, a.s. V kolonce 18 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) uvedla závazek vůči věřiteli PROFI CREDIT Czech, a.s. z titulu smlouvy o úvěru č. 9100164479 ve výši 99.848 Kč a v kolonce 20 (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-vykonatelné) uvedla závazek vůči Komerční bance, a.s. z titulu smlouvy o úvěru ve výši 54.116 Kč, který je vymáhán exekučně pod sp.zn. 137 EX 15742/11. Tyto dva závazky pak uvedla rovněž v seznamu závazků, který podepsala a opatřila prohlášením o správnosti a úplnosti (29.10.2012). Závazek z titulu náhrady škody spáchané trestnou činností, k jehož zaplacení byla zavázána v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního řízení ve dvou splátkách do 31.12.2011 a 28.2.2012 v návrhu ani v seznamu neuvedla. K návrhu mimo jiné předložila výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 29.5.2012, který neobsahoval žádné informace o odsouzení dlužnice. Usnesením ze dne 16.1.2013, č.j. KSOS 31 INS 27706/2012-A-4 byl mimo jiné zjištěn úpadek dlužnice, ustanoven insolvenční správce, povoleno řešení úpadku oddlužením a věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky byli vyzváni, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku. Tato výzva byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 16.1.2013 v 10:51 hodin.

Ze seznamu přihlášených pohledávek vyplývá, že poškozený Jaroslav Honza si přihlášku pohledávky z titulu náhrady škody ve výši 102.500 Kč nepřihlásil. Insolvenční správce dlužnice předložil dne 9.4.2013 insolvenčnímu soudu rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.11.2012, č.j. 32 T 158/2011-194, který nabyl právní moci 7.12.2012, s tím, že mu byl doručen advokátkou poškozeného Mgr. Klárou Misárovou, advokátkou se sídlem Česká Budějovice, Karla IV. 93/3, PSČ 370 01. V této souvislosti uvedl, že předmětný závazek z titulu náhrady škody vůči poškozenému dlužnice neuvedla ve svém návrhu na povolení oddlužení ani při osobním jednání s insolvenčním správcem dne 12.3.2013, a proto tímto insolvenčnímu soudu oznamuje tyto najevo vyšlé skutečnosti k posouzení a rozhodnutí, zda byly naplněny skutkové podstaty předvídané ust. § 395 IZ. Na tomto základě rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným rozhodnutím.

S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon č. 182/2006 Sb., změněn zákonem č. 294/2013 Sb. Podle čl. II. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Rozhodným zněním insolvenčního zákona v přezkoumávané věci je proto insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ). Touto novelou byl vypuštěn celý text § 395 odst. 3 IZ, vymezující v písmenech a), b) skutkové podstaty nepoctivého záměru, s tím, že posouzení konkrétních okolností projednávané věci, tedy zda dlužník sledoval insolvenčním návrhem nepoctivý záměr, bude na insolvenčním soudu.

Podle ustanovení § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Rozhodným zněním občanského soudního řádu pro přiměřené použití podle ustanovení § 7 IZ je v posuzované věci občanský soudní řád ve znění účinném od 1.1.2014.

Podle ustanovení § 395 IZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí.

Podle ustanovení § 405 IZ insolvenční soud oddlužení neschválí, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; v případě uvedeném v § 402 odst. 5 tak rozhodne tak namísto rozhodnutí o způsobu oddlužení (odstavec 1). Jestliže insolvenční soud oddlužení neschválí, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem (odstavec 2).

Podle ustanovení § 314 odst. 1, písm. a) IZ o nepatrný konkurs jde, jestliže dlužníkem je fyzická osoba, která není podnikatelem.

Podle ustanovení § 395 odst. 3, písm. b) IZ, ve znění účinném od 1.11.2012 do 31.12.2013 (tj. ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně), na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení lze usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka, jeho zákonného zástupce, jeho statutárního orgánu nebo člena jeho kolektivního statutárního orgánu podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy; to neplatí, lze-li na základě dlužníkem prokázaných skutečností usuzovat na to, že se o poctivý záměr nejedná (toto ustanovení bylo s účinností od 1.1.2014 z IZ vypuštěno). Přesto je třeba zdůraznit, že již novela insolvenčního zákona účinná od 1.11.2012 sice umožnila prolomit překážku bránící povolení oddlužení dle ustanovení § 395 odst. 3, písm. b) IZ, ovšem důkazní břemeno tíží dlužníka, který musí prokázat, že z jeho strany v případě návrhu na povolení oddlužení nejde o nepoctivý záměr, a to přes existenci pravomocného odsouzení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy (srov. též níže citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.12.2008, sp. zn. 2 VSOL 181/2008-A-14 ve věci KSBR 40 INS 3720/2008 ).

Odvolací soud přezkoumal závěr soud prvního stupně o nepoctivosti záměru dlužnice při podání návrhu na povolení oddlužení, vycházející ze zjištění, že dlužnice v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení, v připojeném seznamu závazků, jakož i při jednání s insolvenčním správcem dne 12.3.2013 zatajila závazek vůči Jaroslavu Honzovi z titulu náhrady škody ve výši 102.500 Kč, kterou mu způsobila spácháním trestného činu krádeže dne 23.8.2010 a 25.8.2010, když z obsahu spisu je zřejmé, že ještě před podáním insolvenčního návrhu byla dlužnici usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.12.2011, č.j. 32 T 158/2011-124, které nabylo právní moci 14.12.2011, uložena povinnost nahradit poškozenému způsobenou škodu ve 2 splátkách po 51.250 Kč do 31.12.2011 a do 28.2.2012 a současně podmíněně zastaveno trestní stíhání. Usnesením téhož soudu ze dne 31.7.2012, č.j. 32 T 158/2011-146, které nabylo právní moci 11.10.2012, bylo rozhodnuto o pokračování v trestním stíhání, neboť dlužnice poškozenému ničeho neuhradila. Následně rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.11.2012, č.j. 32 T 158/2011-194, který nabyl právní moci 7.12.2012 byla dlužnice uznána vinou spácháním trestného činu krádeže podle ust. § 205 odst. 1, 3 trestního zákoníku a současně jí podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 102.500 Kč.

Odvolací soud z pohledu níže citované judikatury Nejvyššího soudu řešit otázku, zda lze u dlužnice z tohoto jednání usuzovat na nepoctivý záměr, resp. zda schválení oddlužení chtěla dosáhnout podvodným jednáním a zda tedy v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení) vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužnice

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněném pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, že pro řešení otázky, zda důvody obsažené v § 395 insolvenčního zákona mají být uplatněny při posouzení přípustnosti oddlužení (pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nebo (až) při posouzení jeho věcné opodstatněnosti (pro neschválení oddlužení), není určující časové hledisko, tedy to, že (jak se podává z dikce § 405 odst. 1 insolvenčního zákona) skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, vyšly najevo (až) v průběhu insolvenčního řízení (po povolení oddlužení). Podstatná je naopak kvalita posouzení zákonných kritérií v jednotlivých fázích oddlužení, tedy to, zda je v možnostech insolvenčního soudu příslušné skutečnosti prověřit (jejich existenci zjistit nebo vyloučit) v jednotlivých fázích oddlužení.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále k otázce, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr, uvedl následující: Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případu vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Jinak řečeno, nepoctivost dlužníkova záměru při podání návrhu na povolení oddlužení se nevyčerpává jednáními popsanými v § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, když k úsudku ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona mohou vést různá jednání dlužníka. Může jít např. o jednání směřující k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, o zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka a podobně.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále k ustanovení § 395 IZ uvedl následující: Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla (stejně jako v tomto případě) před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Je-li taková proměna opravdová [o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení, a k čemuž v době po povolení oddlužení slouží schůze věřitelů dle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona se zdůrazněnou povinností (v § 399 odst. 2 insolvenčního zákona) dlužníkovy účasti a odpovědí na dotazy přítomných věřitelů (i insolvenčního soudu)], není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku. Přitom není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení.

Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 18.12.2008, sen. zn. 2 VSOL 181/2008-A-14 ve věci KSBR 40 INS 3720/2008 formuloval a odůvodnil závěr, že ani pravomocné odsouzení v rozhodné době před podáním návrhu na povolení oddlužení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy dlužníka zcela nezbavuje možnosti úspěšně se domáhat povolení oddlužení. Musí však tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti, u nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná. Obecně lze říci, že takové okolností by mohly spočívat např. v tom, že dlužník uhradil škodu způsobenou trestným činem, zcela výjimečnými okolnostmi případu, jež mohou vyplývat z povahy trestného jednání dlužníka, míry jeho účasti na spáchání činu, následku jeho jednání, výši a druhu uloženého trestu atd., či v chování dlužníka po vynesení odsuzujícího rozsudku.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30.dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010 (MSPH 93 INS 1923/2008), které je dostupné na stránkách www.nsoud.cz, řešil otázku, zda dlužník má za trvání schváleného (lhostejno, jakým způsobem) oddlužení i jiné povinnosti podřaditelné režimu § 418 odst. 1 písm. a/ IZ, ve znění účinném do 31.12.2013 (tj. v době před novelou, která vložila do ustanovení § 418 IZ nový odstavec 3), a konstatoval, že již z dikce § 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona je zřejmé, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení). Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), nýbrž i při posouzení zda má být oddlužení schváleno (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona), ale (dokonce) i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů) [§ 417 odst. 1 insolvenčního zákona]. Ačkoli dikce § 417 odst. 1 insolvenčního zákona definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození, teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení . Ve stejném duchu je nutno vykládat povinnosti dlužníka při aplikaci ustanovení § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. To, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení (§ 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/, § 405 odst. 1 insolvenčního zákona), neznamená, že dlužník není povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Stejně tak skutečnost, že nepoctivost dlužníkova záměru nebo jeho lehkomyslný či nedbalý přístup vyšly v insolvenčním řízení najevo až dodatečně (po schválení oddlužení), nezbavuje insolvenční soud povinnosti zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona). Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona poctivý záměr, trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. V usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněném pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 14/2012 ), Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na dlužníkův nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení) v ustanovení § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení . Promítnuto na poměry projednávané věci odvolací soud konstatuje, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.1.2013, č.j. 32 T 158/2011-207 bylo rozhodnuto, že odsouzená Alena Odstrčilová je účastna amnestie prezidenta republiky ze dne 1.1.2013 a podle čl. IV., 1b této amnestie se jí promíjí trest odnětí svobody, který jí byl pravomocně uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.11.2012, č.j. 32 T 158/2011-194 a na odsouzenou se ve vztahu k tomuto trestu hledí jako by odsouzena nebyla, ovšem toto zjištění nic nemění na závěru soudu prvního stupně, že dlužnice v insolvenčním návrhu, v seznamu závazků, jakož i při jednání s insolvenčním správcem zatajila závazek z titulu náhrady škody, a to nikoliv v zanedbatelné výši 102.500 Kč, což by mělo vliv na výši očekávaného uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Bylo na dlužnici, aby tvrdila a prokazovala takové specifické okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že i přes existenci závazku z titulu náhrady škody způsobené trestnou činností před podáním insolvenčního návrhu se u ní o nepoctivý záměr nejedná. Takové okolnosti by mohly spočívat např. v tom, že dlužnice vyvinula snahu hradit škodu způsobenou trestným činem, což jí bylo dokonce uloženo usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.12.2011, č.j. 32 T 158/2011-124, což dlužnice nesplnila, a proto ještě před podáním předmětného insolvenčního návrhu bylo usnesením téhož soudu ze dne 31.7.2012, č.j. 32 T 158/2011-146 rozhodnuto o pokračování v trestním řízení, což dlužnice v návrhu rovněž zatajila, neboť v té době ještě nebylo ust. 395 odst. 3, písm. b) IZ novelizováno a odsouzení pro trestný čin majetkové povahy bránil povolení oddlužení, takže rozhodnutí o povolení oddlužení dosáhla podvodně. Za této situace nelze spravedlivě očekávat, že jí bude schváleno oddlužení. Ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího soudu odvolací soud konstatuje, že dlužnice nepřesvědčila o opravdové proměně k zodpovědnému přístupu ke svým majetkovým záležitostem. Je tedy dán důvod pro vyloučení dlužnice z režimu oddlužení pro nepoctivost jejího záměru při podání návrhu na povolení.

V průběhu insolvenčního řízení tedy vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, a proto soud prvního stupně zcela správně rozhodl podle ustanovení § 405 odst. 1 IZ o neschválení oddlužení a podle ust. § 405 odst. IZ o řešení úpadku dlužnice konkursem.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici a insolvenčnímu správci se doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 19. února 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu