1 VSOL 1144/2015-A-15
KSOL 16 INS 21054/2015 1 VSOL 1144/2015-A-15

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 014 88 147, bytem Vápenná 105, PSČ 790 64, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp.zn. KSOL 16 INS 21054/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka ze dne 10.9.2015 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 2.9.2015, č.j. KSOL 16 INS 21054/2015-A-6,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 2.9.2015, č.j. KSOL 16 INS 21054/2015-A-6, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3 a § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení, zaplatil na označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dne 19.8.2015 dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení. K návrhu byly připojeny seznamy majetku, závazků a zaměstnanců. Soud z výpisu z Registru ekonomických subjektů ČSÚ v ARES zjistil, že dlužník je fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona, předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obory činnosti: Povrchové úpravy a svařování kovů a dalších materiálů, Přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti. Dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že jeho jediné závazky z podnikání jsou vůči VZP ČR a OSSZ Jeseník. Nic dalšího dlužník neuvedl ani netvrdil. Dne 27. 8.2015 doručil soudu věřitel ČR-ČSSZ své sdělení (č.d. A-3), v němž uvedl, že ponechává na zvážení soudu, zda bude hrozící úpadek řešen formou oddlužení a shledá-li soud podmínky pro rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře, bude věřitel toto rozhodnutí respektovat. Dále dne 31.8.2015 doručil soudu své vyjádření věřitel VZP ČR (č.d. A-5), v němž uvedl, že bez bližší znalosti dlužníkovi ekonomické situace nemůže vyslovit předem souhlas s řešením dlužníkova úpadku formou oddlužení a že nechává další postup na zvážení soudu a v případě, že bude schváleno oddlužení, nebude mít námitek. Na základě těchto zjištění dále s odkazem na názor vyslovený v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.10.201, č.j. KSOS 40 INS 8090/2014, 2 VSOL 855/2014-A-11, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze v daném případě úpadek dlužníka řešit oddlužením, poněvadž návrh na povolení oddlužení byl podán někým, kdo k tomu není oprávněn, což vede k odmítnutí návrhu na povolení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka a to z toho důvodu, že dlužník má nezajištěné závazky z podnikání, přičemž v insolvenčním návrhu neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že ačkoliv má dluhy z podnikání, tyto nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, neboť netvrdí žádnou skutečnost uvedenou v ustanoveních § 389 odst. 2 písm. a.) až c.) IZ. Zejména netvrdí, že má souhlas věřitelů, o jejichž pohledávky jde, že jejich pohledávky budou uspokojeny v rámci oddlužení, a to nejméně souhlas OSSZ Jeseník a VZP ČR. Pokud dlužník bude na svém insolvenčním návrhu trvat i za cenu prohlášení konkursu, bude nezbytné zaplacení zálohy, která umožní při prohlášení konkursu zajištění prostředků ke krytí nákladů insolvenčního řízení, zejména se jedná o náklady insolvenčního správce vzniklé od počátku jeho ustanovení do funkce, související se zjišťováním (prověřováním) stavu majetku dlužníka, respektive v případě neexistence majetku dlužníka k zaplacení odměny insolvenčního správce, která v konkursu činí minimálně 45.000 Kč a dále jeho hotových výdajů (viz vyhláška č. 313/2007 Sb.). Dlužník přitom v seznamu majetku neuvedl, že by měl jakékoliv disponibilní peněžní prostředky.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž namítal, že se závěry soudu prvního stupně nesouhlasí, neboť dle jeho názoru je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Ačkoliv souhlasy uvedených dvou věřitelů sám nedoložil, z jejich vyjádření je zřejmé, že oba s jeho oddlužením vyslovili souhlas, a to tím, že věřitel VZP ČR uvedl, že proti případnému řešení jeho úpadku oddlužením nemají námitek a věřitel ČR-ČSSZ nechává věc na rozhodnutí soudu s tím, že budou-li shledány podmínky pro řešení dlužníkova úpadku oddlužením, bude rozhodnutí soudu akceptovat. Soud prvního stupně si však jejich vyjádření nesprávně vyložil, a to jako vyjádření negativní. Dále dlužník namítal, že obecně dluhy z podnikání nebrání povolení oddlužení, soud měl rovněž vzít v úvahu ustanovení § 397 IZ a v pochybnostech měl ponechat definitivní závěr o této otázce až na pořad schůze věřitelů (§ 403 IZ) a jeho oddlužení povolit, neboť souhlas věřitelů není vyjmenován mezi povinnými přílohami k návrhu na povolení oddlužení (§ 392 odst. 1 IZ), a to na rozdíl například od souhlasu věřitelů s nižším plněním než 30%. Rovněž se domnívá, že soud požaduje něco, co není v jeho silách získat a co není schopen ovlivnit, což je v rozporu s jeho právy v insolvenčním řízení. Legitimně proto očekával, že jeho případ bude posuzován v souladu se zákonem a též s judikaturou Vrchního soudu v Praze. Domnívá se, že z důvodu rozdílného postoje Krajského soudu v Ostravě, oproti krajským soudům v Čechách, se dostává ve vztahu k posuzování podmínek pro povolení oddlužení do zcela rozdílného postavení, než podnikatelé s dluhy z podnikání, kteří žádají o oddlužení u soudů v Čechách pod sférou Vrchního soudu v Praze. Toto považuje za diskriminační, neboť v případě zřejmých pochybností o výkladu zákona, neměly být tyto pochybnosti aplikovány v jeho neprospěch. Dále se rovněž domnívá, že Vrchní soud v Olomouci by neměl s ohledem na legitimní očekávání osob, které žádají o oddlužení, dále pokračovat ve své rozhodovací praxi, která je od Vrchního soudu v Praze rozdílná, přičemž dlužník dává podnět k tomu, aby byla tato rozdílná praxe vyřešena například u Nejvyššího soudu. Vrchní soud v Olomouci v některých svých rozhodnutích odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu, které bylo presentováno na celostátním školení insolvenčních soudců v květnu 2014 v Kroměříži, kdy za své vzal velmi formalistický výklad zákona v tom směru, že závazky z podnikání brání povolení oddlužení do doby, než budou skutečně doloženy souhlasy věřitelů, a tím byla zdůvodněna změna jeho rozhodovací praxe. Nicméně v souladu s odpovědí k žádosti o poskytnutí informace podle § 15 odst. 1 zák. č. 106/1999, kdy Nejvyšší soud ve své odpovědi dne 24.7.2015 pod Zin 49/2015 uvedl, že šlo o vzdělávací akci, kterou Nejvyšší soud neorganizoval, a žádné oficiální stanovisko Nejvyššího soudu přijato nebylo a záznam ze semináře Nejvyšší soud k dispozici bohužel nemá , se dlužník domnívá, že nelze odkaz na školení insolvenčních správců použít, jako řádné odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, případně pro změnu judikatury. Proto se dlužník domnívá, že závěr soudu, že jeho závazky z podnikání brání již samotnému povolení oddlužení, je v rozporu s účelem a celkovou koncepcí insolvenčního zákona. V praxi je však dlužníku oddlužení zcela zapovězeno, i když věřitelé se s jeho oddlužením vyjádřili v zásadě kladně, soud přesto toto vyjádření za souhlas nepovažuje. Proto dlužník navrhl zrušení napadeného usnesení.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Ze spisu soudu prvního stupně se podává, že dne 19.8.2015 dlužník podal insolvenční návrh, který spojil s návrhem na povolení oddlužení. Uvedl v něm, že je v úpadku neboť má nezajištěné závazky vůči 4 věřitelům v celkové výši 599.354 Kč , postupně splatné od dubna 2015-července 2015, které není schopen hradit (musel zastavit platby), z toho dva závazky, a to ve výši 41.514 Kč vůči ČR-Okresní správě sociálního zabezpečení v Jeseníku a ve výši 32.752 vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Dále uvedl, že je OSVČ od 11.3.2013, jeho současný příjem z podnikání činí 13.343 Kč měsíčně, dlužník si pro oddlužení zajistil dar dle smlouvy o důchodu ze dne 12.8.2015 ve výši 1.800 Kč měsíčně, je svobodný a má dle rozhodnutí soudu stanovenu jednu vyživovací povinnost k nezletilému synovi Matyášovi (nar. 2012) ve výši 2.500 Kč měsíčně. Dle návrhu i seznamu majetku dlužník nemá k dispozici žádnou finanční hotovost (jen své příjmy z podnikání), vlastní vybavení domácnosti v dlužníkem odhadované ceně cca 39.500 Kč (pračka, lednice, 2x stůl, židle, postel, televizor, sedací soupravu, obývací stěnu). Na základě takto podaného návrhu lze uzavřít, že insolvenční návrh dlužníka, který spojil s návrhem na povolení oddlužení, je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1 IZ), neboť v něm tvrdí, že není schopen hradit své od dubna 2015 postupně splatné závazky vůči 4 věřitelům v celkové výši 599.354 a příjem dlužníka činí pouze 13.343 Kč měsíčně (doloženo pouze daňovým přiznáním za rok 2014).

Je dále skutečností, že přípisem ze dne 27.8.2015 věřitel ČR-Česká správa sociálního zabezpečení soudu prvního stupně sdělil, že k žádosti dlužníka oznamuje, že z jeho dostupných údajů bylo zjištěno, že dlužník je veden jako OSVČ, naposledy od 16.3.2015, přičemž tento věřitel eviduje za dlužníkem pohledávky na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a penále z tohoto pojistného ve výši celkem 79.952 Kč. Věřitel ponechává na zvážení soudu, zda bude hrozící úpadek řešen oddlužením, shledá-li soud podmínky pro rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře, bude věřitel jeho rozhodnutí akceptovat. Věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR v podání ze dne 31.8.2015 soudu sdělil (k žádosti dlužníka), že bez znalosti dlužníkově celkové ekonomické situace, nemůže vyslovit předem souhlas s řešením jeho závazků vůči VZP ČR a dalším věřitelům formou oddlužení. Věřitel eviduje nedoplatek pojistného, včetně penále k 28.8.2015 ve výši 44.954 Kč, z toho pojistné na veřejné zdravotní pojištění činí 36.458 Kč. Nutno rovněž zohlednit, že dlužník nehradí zálohy na pojistném jako OSVČ stanovené zákonem, přestože tato výdělečná činnost i nadále trvá. Proto uvedený věřitel nechává další postup na zvážení soudu, v případě, že bude schváleno oddlužení, nebude mít tento věřitel námitek. Dle předloženého vyúčtování ke dni 31.8.20105 dlužníku vznikl dluh na pojistném od roku 2014 dosud 36.458 Kč, penále za rok 2014 činilo 4.084,81 Kč, celkem činí penále 8.496 Kč.

Na to vydal soud prvního stupně dne 2.9.2015 nyní odvoláním napadené usnesení.

Jak již uvedl soud prvního stupně, podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 390 odst. 3 IZ stanoví, že návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud, s ohledem na shora uvedená zjištění a citovaná ustanovení insolvenčního zákona, souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu ze shora uvedených výjimek však dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení netvrdil, natož doložil, a proto je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že dlužník neosvědčil, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ).

Pokud jde o vyjádření obou věřitelů, vůči nimž má dlužník závazky z podnikání ve výši celkem 124.906 Kč (nikoliv 74.266 Kč, jak se domníval dlužník), pak je nutno přisvědčit soudu prvního stupně, že toto vyjádření v obou případech nelze jako výslovný souhlas s oddlužením dlužníka vyhodnotit, neboť především věřitel Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR uvedl, že bez znalosti celkové ekonomické situace dlužníka nemůže svůj souhlas předem vyslovit a zdůraznil, že musí zohlednit i to, že nejsou i nadále hrazeny zálohy na pojistném, které jsou stanoveny zákonem, proto nechává vše na posouzení soudu s tím, že bude-li oddlužení schváleno, nebude mít tento věřitel námitek. Stejně tak, věřitel ČR-Česká správa sociálního zabezpečení věc ponechává na rozhodnutí soudu s tím, že jeho rozhodnutí bude akceptovat.

Je proto zcela správný závěr soud prvního stupně, že návrh dlužníka na povolení oddlužení bude nutno za této situace odmítnout a úpadek dlužníka, pokud na svém insolvenčním návrhu setrvá, bude nutno řešit konkursem a že je nezbytné, aby dlužník, který nemá ve svém majetku žádnou finanční hotovost, složil pro další řízení zálohu na jeho náklady, a to v maximální požadované výši 50.000 Kč.

Jak opět správně uvedl soud prvního stupně, záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze totiž přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

K argumentaci dlužníka, kterou uvedl ve svém odvolání, kdy poukázal i na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (potažmo rozdílnou praxi mezi tímto soudem a Vrchním soudem v Olomouci), je dále třeba uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se tedy věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, tj. na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, pak by již nemohl dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má právě zabránit záloha na náklady insolvenčního řízení.

Proto se soudní praxe insolvenčních soudů (prvního stupně) a Vrchního soudu v Olomouci, ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá podstoupit řešení svého úpadku oddlužením a má závazky z podnikání [které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ], pak by měl s těmito svými věřiteli včas jednat, ještě před podáním návrhu na oddlužení je podrobně seznámit se svou celkovou majetkovou situací, včetně nabídky pro zvažované oddlužení a v dostatečném časovém předstihu si souhlas s oddlužením od nich vyžádat, aby jej mohl již ve svém návrhu na oddlužení uvést, případně doložit. Jinými slovy pokud se dlužník hodlá v rámci oddlužení poctivě vyrovnat i s věřiteli, kteří mají vůči němu pohledávky z podnikání, neměl by pouze spoléhat na to, že se tito věřitelé se svými pohledávkami do insolvenčního řízení nepřihlásí (ať již vědomě či v důsledku neinformovanosti) nebo, že v důsledku jejich pasivity v průběhu insolvenčního řízení založí svůj souhlas s oddlužením dlužníka. Proto jen v případě, že je tu souhlas těchto věřitelů v době, kdy dlužník podává návrh na povolení oddlužení nebo jde-li o situaci předvídanou v ustanovení § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ, pak není ani důvod dlužníka k placení zálohy vyzývat, neboť tyto předpoklady pro povolení oddlužení by dlužník splňoval. Což ovšem není nyní projednávaný případ dlužníka.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Jen pro úplnost a nad rámec shora uvedených závěrů odvolací soud dodává, že činí-li dle tvrzení dlužníka jeho aktuální příjmy 13.343 Kč měsíčně (jiné příjmy zatím doloženy nebyly), dle smlouvy o důchodu má zajištěn příjem 1.800 Kč měsíčně, soudem má stanovenu vyživovací povinnost 2.500 Kč měsíčně a jeho závazky činí celkem 650.174 Kč (s přihlédnutím k výši závazků, které uvedli věřitelé s pohledávkami pocházejícími z podnikání dlužníka, jak jsou uvedeny shora), nikoliv jen 599.354 Kč, pak by měl dlužník zvážit, zda podmínky pro oddlužení i ve smyslu ustanovení 395 odst. 1 písm. b) IZ vůbec splňuje (tj. co do nutnosti uhradit svým nezajištěným věřitelům nejméně 30% jejich pohledávek za dobu 5 let).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 26. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu