1 VSOL 114/2013-A-12
KSBR 28 INS 369/2013 1 VSOL 114/2013-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Tendero Alfa s.r.o.-v likvidaci, se sídlem Brno-Žabovřesky, Chládkova 898/2, PSČ 616 00, IČ: 292 13 941, o insolvenčním návrhu dlužníka, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9.1.2013, č.j. KSBR 28 INS 369/2013-A-6,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), uložil dlužníkovi zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 44.948 Kč.

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že uložení zálohy ve stanovené výši je nezbytné s ohledem na předpokládaný rozsah činnosti insolvenčního správce, vzhledem ke skutečnosti, že dlužník vlastní pouze hotové prostředky ve výši 5.052 Kč a s ohledem na předpokládané náklady insolvenčního řízení (jen odměna insolvenčního správce při řešení dlužníkova úpadku konkursem činí dle § 1 odst. 5 vyhl. č. 313/2007 Sb. 45.000 Kč).

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal, že nemá objektivně možnost uloženou povinnost splnit, neboť disponuje pouze částkou 5.052 Kč, která je jeho jediným majetkem. Uvedl, že splnil zákonnou povinnost podat insolvenční návrh a je proto nepřijatelné, aby byl za takové plnění zákonné povinnosti sankcionován vyměřením nepřiměřené zálohy, neboť tím vzniká absurdní a zákonem nezamýšlená situace, kdy dlužník podává insolvenční návrh z důvodu své nemajetnosti, a přesto mu soud stanoví zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 9-ti násobku částky, kterou má k dispozici. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 266/05, týkající se výkladu ustanovení § 5 zákona č. 328/1991 Sb., podle něhož intepretace a aplikace tohoto zákonného ustanovení musí naplňovat smysl a účel právní úpravy, vést k posílení právní jistoty a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka, přičemž účelem zálohy není zabránit, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá je zahájit a kde tudíž zájem na projednání konkursu převažuje nad zájmem zajistit dostatečné finanční krytí konkursních nákladů. Dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 3844/2011 a namítal, že v daném případě nebylo způsobeno jeho liknavostí či prodlením, že podává insolvenční návrh až v okamžiku, kdy jeho jediným majetkem zůstala částka 5.052 Kč, neboť v době, kdy mohl případně disponovat finančními prostředky, neměl jakékoliv účetní závazky, které by jej mohly vést k úvaze o jeho předlužení či o nutnosti podání insolvenčního návrhu, neboť podnikatelskou činnost ukončil v situaci, kdy byl přesvědčen, že nemá závazky vůči třetím osobám, a proto vstoupil do likvidace za účelem právního ukončení a zániku společnosti. Teprve před ukončením likvidace došlo k účelovému uplatnění pohledávek dvou věřitelů z vad díla, které dlužník více než před rokem provedl. Dlužník proto podal z důvodu právní jistoty insolvenční návrh, ačkoliv nároky přihlášených věřitelů popírá a nejedná se tedy v jeho případě o jakékoliv zneužití zákona či jeho účelové uplatnění. Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že se dlužník insolvenčním návrhem doručeným soudu prvního stupně 7.1.2013 domáhal rozhodnutí o svém úpadku. V návrhu uvedl, že ukončil ke dni 4.6.2012 podnikatelskou činnost a týž den rozhodla valné hromady o jeho zrušení s likvidací. V průběhu likvidace (v listopadu 2012) přihlásili do likvidace pohledávky dva věřitelé v celkové výši 270.059 Kč, pročež se dlužník rozhodl k podání insolvenčního návrhu, neboť nedisponuje žádným majetkem, toliko pokladní hotovostí 5.052 Kč. Dlužník žádal, aby mu insolvenční soud z důvodu nemajetnosti neukládal zálohu na náklady insolvenčního řízení (případně žádal o uložení zálohy pouze ve výši 5.052 Kč).

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku. Vzhledem k tomu, že dlužník je ekonomicky nečinný, je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Za těchto okolností je rovněž správný závěr soudu prvního stupně o tom, že správce bude potřebovat pohotové finanční prostředky na náklady spojené s prověřováním stavu dlužníkova majetku (§ 211 IZ), případně se soupisem, s oceňováním a zpeněžováním tohoto majetku, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá, a proto prostředky na úhradu těchto nákladů nutno zajistit uložením povinnosti k zaplacení zálohy.

Institut zálohy má především umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce a překlenout tak nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku, a současně též poskytnout záruku úhrady odměny a hotových výdajů insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady související s insolvenčním řízením nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, že by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku v potřebném rozsahu, to je v rozsahu alespoň na úhradu všech nákladů insolvenčního řízení. V tomto závěru je možno odkázat na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, ve které zákonodárce (a to konkrétně k ust. § 144 IZ) výslovně uvedl, že obavám, že náklady vynaložené na další vedení insolvenčního řízení, u kterého je od počátku zřejmé, že zde není dostatečný majetek, bude zatěžován stát, lze předejít poukazem na institut zálohy na náklady insolvenčního řízení, z nějž plyne, že až na zákonem odůvodněné výjimky (jež nejsou nikterak četné a statisticky významné) postihuje případná povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení každého insolvenčního navrhovatele .

Ze shora uvedeného vyplývá, že postup zvolený soudem prvního stupně je postupem, který zákonodárce při tvorbě insolvenčního zákona předpokládal, a proto rovněž dlužník, který podává insolvenční návrh, musí počítat s tím, že bude k zaplacení zálohy vyzván, když účelem insolvenčního řízení není likvidace a výmaz nefunkční společnosti (§ 144 odst.4 IZ ), nýbrž řešení úpadku a poměrné uspokojení dlužníkových věřitelů (§ 1 IZ). Jestliže by dlužník zálohu nezaplatil a soud by přesto rozhodl o jeho úpadku, poté na jeho majetek prohlásil konkurs a následně by se nezjistil, případně nedohledal a nezpeněžil majetek v potřebném rozsahu, pak by při nezaplacení zálohy veškeré náklady tohoto insolvenčního řízení nesl stát a nadto by věřitelé dlužníka nebyli uspokojeni ani poměrně. Tím by celé insolvenční řízení ztratilo svůj smysl a další pokračování insolvenčního řízení by bylo zjevným zneužitím postupů podle insolvenčního zákona k likvidaci zadlužené a nemajetné společnosti dlužníka (§ 308 odst. 1 písm. d/, § 312 odst. 2 IZ). S ohledem na výše uvedené je nepřípadná odvolací argumentace dlužníka odkazující na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, neboť uložení zálohy není v daném případě v rozporu se smyslem a účelem insolvenčního zákona a z pohledu zálohy na náklady insolvenčního řízení ani není rozhodné, kdy se dlužník o svém úpadku dověděl.

Rovněž uložení zálohy ve výši 44.948 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. (dále jen vyhláška ) činí při řešení dlužníkova úpadku konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000,-Kč. Za této situace je běžně insolvenčními soudy ukládána záloha na náklady insolvenčního řízení v maximální výši 50.000 Kč, v daném případě však dlužník disponuje hotovostí ve výši 5.052 Kč, kterou lze ke krytí nákladů insolvenčního řízení použít. Nutno zdůraznit, že odměna insolvenčního správce se určí úvahou soudu dle ust. § 5 vyhlášky, aniž by se použil § 1 odst. 5 vyhlášky o minimální odměně insolvenčního správce, jen v případě, že v průběhu řízení správce nezpeněží vůbec žádný majetek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.9.2010, sp. zn. MSPH 77 INS 8029/2009, 29 NSČR 27/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 64/2011). V posuzované věci sice dlužník tvrdí, že nemá vyjma hotovosti 5.052 Kč žádný majetek, nelze ovšem vyloučit, že insolvenční správce při své činnosti zjistí další majetek dlužníka, případně majetek dalších osob, který by z hlediska institutů neúčinnosti, odporovatelnosti a neplatnosti právních úkonů dlužníka mohl též náležet do majetkové podstaty dlužníka (§ 205 a násl. IZ). Výpočet odměny dle § 1 vyhlášky (včetně jeho odst. 5) se přitom uplatní též v případě, že majetek bude zpeněžován byť i v nepatrném rozsahu. Navíc ani při určení odměny insolvenčního správce dle ust. § 5 vyhlášky nelze předem vyloučit, že s ohledem na okolnosti případu bude přiměřená odměna správce určená insolvenčním soudem případně odpovídat minimální odměně insolvenčního správce dle § 1 odst. 5 vyhlášky nebo ji dokonce bude převyšovat (např. při větším počtu věřitelů a rozsáhlejší činnosti správce). Insolvenční správce má mimo to právo na úhradu hotových výdajů, jejichž výši nelze rovněž předem odhadnout (§ 7 vyhlášky) a je-li plátcem DPH, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů i částka odpovídající této dani (§ 38 odst. 1 IZ).

S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 14. března 2013

Za správnost vyhotovení : JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu