1 VSOL 1133/2015-A-10
KSBR 45 INS 22928/2015 1 VSOL 1133/2015-A-10

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem v Ježově 75, PSČ 696 48, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 45 INS 22928/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka ze dne 1.10.2015 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.9.2015, č.j. KSBR 45 INS 22928/2015-A-5,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21.9.2015, č.j. KSBR 45 INS 22928/2015-A-5, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3 a § 396 odst. 1 a § 108 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení, zaplatil na označený účet soudu nebo v hotovosti v jeho pokladně, zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

V důvodech uvedl, že dlužník se insolvenčním návrhem ze dne 11.9.2015, spojeným s návrhem na povolení oddlužení, domáhal vydání rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením. Soud zjistil, že dlužník byl veden jako podnikatel od 27.4.2011 do 27.8.2013 a z jeho návrhu, včetně seznamu závazků vyplývá, že dlužník má nezajištěné závazky nejméně vůči dvěma věřitelům a to vůči České průmyslové pojišťovně a Okresní správě sociálního zabezpečení. Jak vyplývá z ustanovení § 389 odst. 1 IZ, osobou u které je možno řešit její úpadek za pomoci oddlužení je fyzická osoba, která nemá dluhy z podnikání. Za situace, kdy dlužník má dluhy z podnikání, lze oddlužení připustit, avšak pouze tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). V daném případě dlužník netvrdil ani nedoložil, že uvedení věřitelé s jeho oddlužením souhlasí, proto není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, tento jeho návrh bude proto namístě odmítnout (§ 390 odst. 3 IZ) a současně rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem. Proto soud rozhodl o povinnosti dlužníka zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení, která je za dané situace pro vedení dalšího insolvenčního řízení potřebná. Dále soud prvního stupně podrobně zdůvodnil účel požadované zálohy, včetně její výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž uvedl, že nemá žádné úspory, požadovanou částku není schopen zaplatit, živnost ukončil a během podnikání neměl téměř žádný příjem. Vzniklý dluh z podnikání při současném jeho příjmu není schopen uhradit a další půjčka nepřichází v úvahu, protože má exekuce a nechce se dál zadlužovat. Podáním insolvenčního návrhu se chtěl alespoň částečně s věřiteli vyrovnat. V současné době pobírá mzdu v průměrné výši 11.461 Kč, z ní může hradit měsíční splátky i náklady insolvenčního správce, přičemž splátka použitelná z jeho příjmu pro oddlužení činí 3.562 Kč, za dobu 5 let se jedná o částku 213.720 Kč, po odečtení nákladů na správce obdrží jeho věřitelé 148.380 Kč, což je 54,83%. Navrhl zrušení napadeného usnesení, aby měl šanci vypořádat se se svými věřiteli a začít nový život.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu insolvenčního návrhu dlužníka (který spojil s návrhem na povolení oddlužení) a z doloženého seznamu závazků a majetku vyplývá, že dlužník je v úpadku (§ 3 odst. 1 IZ), neboť v něm tvrdí, že není schopen hradit své od roku 2014 postupně splatné nezajištěné závazky (14) vůči 12 věřitelům v celkové výši 270.583 Kč, z toho 3 závazky vykonatelné, a závazky ve výši celkem 42.458 Kč pochází z jeho podnikatelské činnosti-vůči Okresní správě sociálního zabezpečení v Hodoníně a České průmyslové pojišťovně, přičemž souhlas těchto věřitelů s jeho oddlužením nemá. Nicméně se domnívá, že s ohledem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 VSOL 297/2014 tato skutečnost jeho oddlužení nebrání. Je si vědom toho, že věřitelé mohou rozhodnout na schůzi věřitelů o řešení jeho úpadku konkursem, přesto jim nabízí formu oddlužení splátkovým kalendářem, kdy bude schopen jim uhradit nejméně 30% jejich pohledávek, naproti tomu v konkursu jeho majetek nebude postačovat ani na úhradu nákladů insolvenčního řízení. Dále dlužník ve svém návrhu uvedl, že nemá žádný hodnotný majetek, je v pracovním poměru s průměrným měsíčním příjmem 11.461 Kč. V minulosti neměl práci, proto si založil živnostenský list, pořídil si auto na leasing, avšak v podnikání se mu nedařilo, měl autonehodu a auto bylo neopravitelné. Splátky věřitelům hradil opožděně, začalo to být pro něj neúnosné, proto bral půjčky a zbyly mu jen dluhy. Ze seznamu majetku dlužníka vyplývá, že dlužník vlastní jen movité věci nepatrné hodnoty.

Jak již uvedl soud prvního stupně, ustanovení § 389 odst. 1 IZ stanoví, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (pozn. ať již jde o podnikatele či osobu, která podnikání fakticky ukončila).

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 390 odst. 3 IZ stanoví, že návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud rozhodnutím odmítne.

Ustanovení § 396 IZ dále stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud, s ohledem na shora uvedená zjištění a citovaná ustanovení insolvenčního zákona, souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak (s účinností od 1.1.2014) s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu shora uvedenou výjimku však dlužník dle obsahu spisu nesplňuje.

V daném případě má dlužník dle návrhu 2 závazky, které pocházejí z jeho podnikatelské činnosti a jak sám dlužník uvedl, souhlasy těchto věřitelů k tomu, aby jejich pohledávky byly podrobeny režimu oddlužení, nemá. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že dlužník za dané situace není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ), že tento jeho návrh bude nutno odmítnout a úpadek dlužníka, pokud na svém insolvenčním návrhu setrvá, bude nutno řešit konkursem a že je nezbytné, aby dlužník, který tvrdí, že kromě měsíčních příjmů z pracovního poměru má ve svém vlastnictví pouze movité věci nepatrné hodnoty, složil pro další řízení zálohu na jeho náklady, a to v maximální požadované výši 50.000 Kč.

Jak správně uvedl soud prvního stupně, záloha na náklady insolvenčního řízení je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze totiž přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je ne anonymizovano že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek a tedy nic nezpeněží, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

K argumentaci dlužníka v jeho návrhu, kdy poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 VSOL 297/2014, je dále třeba pro úplnost uvést, že zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy do rozhodnutí o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitelé s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřili až v pozdější fázi insolvenčního řízení, tj. na schůzi věřitelů (§ 403 IZ) tak, že s řešením jejich pohledávek v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, pak by již nemohl dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má právě zabránit záloha na náklady insolvenčního řízení.

Proto se soudní praxe insolvenčních soudů a Vrchního soudu v Olomouci, která se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 postupně vyvíjela, ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá podstoupit řešení svého úpadku oddlužením a má závazky z podnikání [které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ], pak by měl s těmito svými věřiteli jednat, souhlas s oddlužením si od nich vyžádat. Jen v případě, že je tu souhlas těchto věřitelů nebo jde-li o situaci předvídanou v ust. § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ, pak není ani důvod dlužníka k placení zálohy vyzývat, neboť tyto předpoklady pro povolení oddlužení splňuje. Což ovšem není případ dlužníka.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 4. prosince 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu