1 VSOL 1117/2016-A-21
KSBR 40 INS 2406/2016 1 VSOL 1117/2016-A-21

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a JUDr. Karly Trávníčkové v insolvenční věci dlužníka Lukáše anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 71914463, bytem 687 55 Bystřice pod Lopeníkem 262, adresa pro doručování: 687 55 Bystřice pod Lopeníkem 114, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2016, č.j. KSBR 40 INS 2406/2016-A- 15, t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29.6.2016, č.j. KSBR 40 INS 2406/2016-A-15, se p o t v r z u j e .

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1, odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že dlužník v seznamu závazků tvrdil, že má splatné nezajištěné závazky v celkové výši 905.478,30 Kč. K výzvě soudu následně předložil nový seznam závazků, z něhož vyplývá, že nezajištěné závazky činí 930.440,62 Kč, z toho dva závazky vznikly v souvislosti s jeho podnikáním. Věřitel-Česká průmyslová zdravotní pojišťovna sdělil, že souhlasí s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Věřitel-Okresní správa sociálního zabezpečení Uherské Hradiště sdělil, že nesouhlasí se způsobem řešení dlužníka úpadku formou oddlužení. Soud prvního stupně učinil závěr, že dlužník má dluhy z podnikání a tato skutečnost brání řešení jeho úpadku oddlužením. S ohledem na počet závazků dlužníka a dobu jejich splatnosti je odůvodněn závěr, že dlužník je isir.justi ce.cz v úpadku a není oprávněn domáhat se řešení svého úpadku formou oddlužení. Lze proto předpokládat, že jeho návrh na oddlužení bude nutno odmítnout (ustanovení § 390 odst. 3 IZ) a řešit jeho úpadek konkursem. S přihlédnutím k seznamu majetku, ze kterého vyplývá, že dlužník vlastní jen movité věci nepatrné hodnoty a nemá žádné pohotové finanční prostředky a s ohledem na předpokládanou výši nákladů řízení, stanovil soud prvního stupně zálohu k jejich krytí ve výši 50.000 Kč, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž uvedl, že předmětné usnesení soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jeho insolvenční řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci .

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že: -insolvenčním návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 3.2.2016, se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením formou plnění splátkového kalendáře. Dlužník tvrdil 13 věřitelů, u kterých má celkem 14 nezajištěných závazků v celkové výši 905.478,30 Kč. Dále uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost; jeho příjem v současné době činí 15.000 Kč měsíčně. Za dobu 5 let svým nezajištěným věřitelům uhradí částku cca 355.320 Kč, z čehož vyplývá, že jeho nezajištěným věřitelům se dostane více než 30 % uspokojení jejich pohledávek, a to včetně odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce. K návrhu připojil seznam závazků, v němž tvrdil celkovou výši nezajištěných závazků 905.478,30 Kč. Ze seznamu majetku vyplývá, že dlužník nemá ve svém vlastnictví žádné nemovitosti a vlastní pouze běžné ošacení a základní vybavení domácnosti v odhadované ceně celkem 9.000 Kč. -Usnesením ze dne 22.2.2016 (č.d. A-7) soud prvního stupně vyzval dlužníka, aby mimo jiné sdělil, zda má dluhy z podnikání a pokud ano, aby uvedl, které to jsou. -Dne 26.4.2016 (č.d. A-9) předložil dlužník doplněný seznam závazků, ve kterém jsou označil závazky z podnikání vůči věřitelům Okresní správa sociálního zabezpečení Uherské Hradiště a Česká průmyslová zdravotní pojišťovna Ostrava.

K tomu uvedl, že v případě jeho závazků z podnikání se jedná o dluhy, které nebrání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů, neboť věřitelé těchto závazků souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením . -Usneseními ze dne 28.4.2016 (č.d. A-10 a č.d. A-11) vyzval soud prvního stupně věřitele Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu Ostrava a Okresní správu sociálního zabezpečení Uherské Hradiště, aby ve lhůtě 15 dnů sdělili, zda je pravdivé tvrzení dlužníka, že věřitelé souhlasí s tím, aby jejich pohledávky ve výši 40.401 Kč a 38.754 Kč mohly být podrobeny režimu oddlužení. -Dne 3.5.2016 (č.d. A-12) sdělil věřitel Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, že eviduje pohledávku vůči dlužníkovi a souhlasí s tím, aby jeho úpadek byl řešen formou oddlužení. -Dne 17.5.2016 (č.d. A-13) sdělil věřitel Okresní správa sociálního zabezpečení Uherské Hradiště, že eviduje za dlužníkem pohledávku ve výši celkem 100.777 Kč a nesouhlasí se způsobem řešení dlužníkova úpadku formou oddlužení. Na tomto skutkovém základě vydal soud prvního stupně napadené rozhodnutí.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Předně odvolací soud konstatuje, že insolvenční návrh dlužníka je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku.

Rozhodovací praxe odvolacího soudu je jednotná v názoru, že souhlas věřitele s oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, pokud se věřitel k této otázce vyjadřuje, musí být výslovný. V projednávaném případě dlužník závazky z podnikání označil až na výzvu soudu a tvrdil, že věřitelé těchto závazků souhlasí s řešením jeho úpadku oddlužením . Okresní správa sociálního zabezpečení v Uherském Hradišti však oznámila výslovný nesouhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením.

V posuzované věci je proto mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má závazky z podnikání, které brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení jejího úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ, a nikoliv důvodem pro postup podle ustanovení § 397 IZ (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2015, č.j. KSBR 29 INS 15846/2015-A-11, 1 VSOL 918/2015, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod číslem 49/2016, ve kterém je formulován a odůvodněn závěr, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 insolvenčního zákona vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen).

Pokud by dlužník v návrhu na povolení oddlužení tvrdil, že má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, a tudíž, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ). Jinak řečeno, postup předjímaný v ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ se uplatní pouze za situace, není-li zatím postaveno najisto, zda například dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, ovšem za předpokladu, pokud dlužník v návrhu tvrdí, že potřebné souhlasy má. Pokud dlužník uvede, že souhlas podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ nemá, nebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas, byť jen jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ).

Od shora citovaného rozhodnutí, které je aktuálně publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod číslem 49/2016, nemá odvolací soud důvod se odchylovat. Od publikace tohoto rozhodnutí se očekává sjednocení dosud nejednotné praxe vrchních soudů.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 věty první IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 IZ insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč.

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka bude postačovat k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v souvislosti s prověřováním stavu majetku dlužníka, se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné. Správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník dle údajů uvedených v insolvenčním návrhu a v připojeném seznamu majetku v majetkové podstatě nemá. Proto je nutné prostředky na úhradu těchto nákladů zajistit uložením povinnosti zaplatit zálohu.

Uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení úpadku dlužníka konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %), přičemž záloha neslouží jen na krytí odměny, ale též hotových výdajů insolvenčního správce, které mu vznikají bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 14.října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu