1 VSOL 1070/2015-A-24
KSBR 44 INS 7957/2015 1 VSOL 1070/2015-A-24

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Medlice 57, PSČ 671 40, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 7957/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka ze dne 24. září 2015 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2015, č.j. KSBR 44 INS 7957/2015-A-15,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2015, č.j. KSBR 44 INS 7957/2015-A-15, se ve výrocích II. a VI. p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Brně s poukazem na ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2, § 136 odst. 1, § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 a § 314 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), zjistil úpadek dlužníka Miroslava anonymizovano (výrok I.), na majetek tohoto dlužníka prohlásil konkurs (výrok II.), s tím, že účinky rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu nastávají anonymizovano zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok III.) insolvenčním správcem ustanovil JUDr. Michala Janovce (výrok IV.), rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok V.), návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítl (výrok VI.), učinil výzvy vůči věřitelům a třetím osobám, nařídil přezkumné jednání a schůzi věřitelů na 3.12.2015 a určil její program, dal pokyny správci a dlužníku (výrok VI.-XIII.) a oznámil, že všechna rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku (výrok XIV.).

V důvodech uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 26.3.2015 insolvenčním návrhem dlužníka, který dlužník spojil s návrhem na povolení oddlužení. Z návrhu dlužníka a seznamu závazků soud zjistil, že dlužník má 13 závazků po dobu delší 3 měsíce po lhůtě splatnosti, přičemž jeho nezajištěný závazek vůči věřiteli ERGO pojišťovna, a.s., ve výši 529.946,50 Kč pochází z podnikání. Dlužník však ve svém návrhu ve vztahu k tomuto závazku neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by se dalo usuzovat, že se jedná o dluh, který nebrání řešení jeho úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 IZ. K tomu dále soud uvedl, že po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 není při posuzování, zda závazky z podnikání brání oddlužení rozhodující jejich výše či doba vzniku, ale pouze souhlas či nesouhlas věřitelů, vůči kterým tyto závazky dlužník má. Souhlas věřitele, vůči kterému má dlužník závazky z podnikání, s oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ ke svému insolvenčnímu návrhu dlužník v projednávané nepředložil a ani netvrdil, že takovýto souhlas mu byl tímto věřitelem dán. Souhlas věřitelů, vůči kterým má dlužník závazky z podnikání, není sice povinnou přílohou insolvenčního návrhu, neznamená to však, že dlužník není povinen v návrhu na povolení oddlužení tvrdit také skutečnosti, z nichž vyplývá jeho právo podat návrh na povolení oddlužení, což v případě, že dlužník je fyzickou osobou, která má dluhy z podnikání, jsou takové údaje, z nichž by bylo možno dovodit, že jeho dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ). Proto i když soud uzavřel, že dlužník je v úpadku a to minimálně ve formě platební neschopnosti, avšak dlužník současně neprokázal svou aktivní legitimaci k podání návrhu na povolení oddlužení, proto je jediným možným způsobem řešení jeho úpadku konkurs na jeho majetek. Z těchto důvodu soud rozhodl o úpadku dlužníka a toto rozhodnutí současně spojil s prohlášením konkursu na jeho majetek a dlužníkův návrh na povolení oddlužení odmítl (§ 390 odst. 3, § 396 IZ).

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání, v němž dle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 občanského soudního řádu-dále jen též o.s.ř. ) brojil pouze proti té části, kterou byl odmítnut jeho návrh na povolení oddlužení (výrok VI.) a na majetek dlužníka prohlášen konkurs (výrok II.). Uvedl, že je nesporné, že se nachází v úpadku, když má 12 věřitelů a vůči nim 13 závazků, které jsou po splatnosti déle jak 30 dnů a které dlužník nehradí déle jak 3 měsíce a zastavil platby podstatné části svých závazků. Avšak nesouhlasí se soudem prvního stupně, že neprokázal, že jeho dluhy z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením a že není osobu oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení. Poukázal na závěry Vrchního soudu v Olomouci v jeho usnesení ze dne 29.1.2014, č.j. 1 VSOL 1197/2013-A-18 (KSBR 37 INS 20247/2013), dle kterých novela insolvenčního zákona v ustanovení § 389 IZ umožnila oddlužení také fyzickým osobám, které podnikají, a to i za situace, kdy mají závazky z podnikání, pokud s tím souhlasí věřitelé, o jejichž pohledávky jde. Tento souhlas však není vyjmenován mezi povinnými doklady k návrhu na povolení oddlužení (§ 392 odst. 1 IZ) a to na rozdíl od souhlasu věřitele s nižším plněním než 30%, takže nelze přičítat k tíží dlužníků, že tento souhlas nepřipojili k návrhu, ale bude nezbytné postupovat dle ustanovení § 397 odst. 1 IZ a v pochybnostech o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, bude třeba oddlužení povolit a tuto otázku zkoumat až v průběhu schůze věřitelů, svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2, odst. 3 IZ). V jeho věci soud prvního stupně usnesením č.j. KSBR 7957/2015-A-11 (pozn. ze dne 19.5.2015) vyzval věřitele dlužníka, aby podali přihlášky svých pohledávek. Věřitel ARGO pojišťovna, a.s., jehož pohledávka pochází z podnikání dlužníka, na uvedenou výzvu nereagoval podáním přihlášky, v níž by případně namítal, že s řešením úpadku dlužníka oddlužením nesouhlasí. Uvedený věřitel byl dokonce žádostí dlužníka ze dne 1.5.2015 písemně vyzván (pozn. podáno na poště 1.4.2015) ke sdělení tohoto souhlasu (žádost byla doložena a zveřejněna v insolvenčním rejstříku č.d. A-5), avšak na tuto žádost uvedený věřitel nijak nereagoval. Tedy včas neuplatnil námitky proti oddlužení dlužníka. Dále dlužník uvedl, že je zaměstnán jako vrtný dělník, má pracovní smlouvu na dobu neurčitou a jeho průměrný příjem činí 32.687 Kč čistého. Dlužník má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dětem, které s ním žijí ve společné domácnosti. Z tohoto příjmu, po odpočtu nezabavitelných částek a úhradě odměny a výdajů správce, bude dlužník schopen uhradit za dobu 5 let svým nezajištěným věřitelům 100% jejich pohledávek. Jinak dlužník nedisponuje žádným hodnotným majetkem. Ze všech uvedených důvodu má dlužník za to, že není dán žádný důvod pro odmítnutí jeho návrhu na povolení oddlužení a řešit jeho úpadek konkursem, když navíc by se jednalo o zjevně nevhodné řešení i ve vztahu k jeho věřitelům. Proto dlužník navrhl, aby odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně v části, kterým byl jeho návrh na povolení oddlužení odmítnut a prohlášen konkurs na jeho majetek, a aby bylo rozhodnuto o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením formou splátkového kalendáře, po nařízeném přezkumném jednání a svolané schůzi věřitelů.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen též o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud přezkoumal usnesení soud prvního stupně v napadené části, to je ve výroku II. a VI. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212a odst. 1, 2 a 5 a § 221a o.s.ř.) a aniž za této situace musel nařizovat odvolací jednání (§ 94 odst. 1 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Podle ustanovení § 389 IZ platí, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (odst. 1). Dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele (odst. 2). Jiná osoba než dlužník není oprávněna návrh na povolení oddlužení podat (odst. 3).

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ platí, že návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

V přezkoumávané věci odvolací soud z obsahu předloženého spisu zjistil, že dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení popravdě uvedl, že jeden z jeho nezajištěných závazků vůči věřiteli ERGO pojišťovně, a.s. ve výši 529.946,50 Kč, pochází z jeho podnikání. Ničeho však již netvrdil, a ani do vydání napadeného usnesení nedoložil, zda tento věřitel s oddlužením dlužníka souhlasí, tedy s tím, že jeho pohledávka bude podrobena režimu oddlužení.

I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ustanovení § 389 odst. 2 IZ. Tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu ze shora uvedených výjimek však dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení netvrdil, natož doložil, a proto je nutno souhlasit se soudem prvního stupně, že dlužník neosvědčil, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 3 IZ).

K námitce dlužníka, že shora uvedeného věřitele vyzval, aby se vyjádřil zda s jeho oddlužením souhlasí a věřitel na jeho výzvu nereagoval, nutno uvést, že jestliže ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ podmiňuje povolení oddlužení dlužníka, který má nezajištěné závazky z podnikání, aby s jeho oddlužením vyslovili souhlas věřitelé o jejichž pohledávku jde, pak [nejde-li o závazky, které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ] v takovém případě by měl dlužník s těmito svými věřiteli včas jednat, a pokud na písemné žádosti nereagují, nic dlužníku nebrání, aby s nimi jednal osobně a podrobně je seznámil se svou celkovou majetkovou situací, včetně jeho nabídky pro zvažované oddlužení a v dostatečném časovém předstihu si souhlas s oddlužením od nich vyžádat, aby jej mohl již ve svém návrhu na povolení oddlužení tvrdit, případně doložit.

Jinými slovy pokud se dlužník hodlá v rámci oddlužení poctivě vyrovnat i s věřiteli, kteří mají vůči němu pohledávky z podnikání, neměl by pouze spoléhat na to, že se tito věřitelé se svými pohledávkami do insolvenčního řízení nepřihlásí (ať již vědomě či v důsledku neinformovanosti) nebo, že v důsledku jejich pasivity v průběhu insolvenčního řízení založí svůj souhlas s oddlužením dlužníka. Proto jen v případě, že je tu ke dni rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku dlužníka souhlas těchto věřitelů (ať již verbální či písemný), pak lze učinit závěr, že dlužník je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a že z tohoto hlediska není důvod jej odmítnout (§ 390 odst. 3 IZ). Na shora uvedeném závěru, se judikatura insolvenčních soudů, včetně Vrchního soudu v Olomouci ustálila, přestože v některých rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci, bezprostředně po novele insolvenčního zákona účinné po 1.1.2014, byl jeho výklad k ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) v návaznosti na ustanovení § § 392, § 397 odst. 1 a § 403 IZ odlišný. V naznačeném směru je již judikatura Vrchního soudu v Olomouci dlouhodobě stálá (a to zejména v souvislosti s rozhodováním insolvenčních soudů o nutnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení) a to i přesto, že je mu známo, že judikatura Vrchního soudu v Praze je odlišná.

Nutno proto souhlasit se soudem prvního stupně, že pokud dlužník ve svém návrhu na povolení oddlužení netvrdil a ani nedoložil, že věřitel, vůči kterému má dlužník nezajištěnou pohledávku pocházející z jeho podnikání, vyslovil s oddlužením dlužníka souhlas a tento souhlas netvrdil a (případně) nedoložil ani ke dni rozhodnutí o jeho úpadku, pak neosvědčil, že je osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení.

Proto byl správný postup soudu prvního stupně, když s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojil rozhodnutí o prohlášení konkursu na dlužníkův majetek a pokud současně jeho návrh na povolení oddlužení odmítl, aniž musel vyčkat na přezkumné jednání a první schůzi věřitelů.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ustanovení § 219 o.s.ř. v napadeném výroku v odstavci II. a VI. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo

procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené anonymizovano zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenčnímu správci se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná dlužníku běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 29. ledna 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu