1 VSOL 1069/2014-B-19
KSBR 26 INS 7968/2014 1 VSOL 1069/2014-B-19

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužnice Evy anonymizovano , anonymizovano , bytem Blansko, Nádraží 246/4, PSČ 678 01, o schválení oddlužení, o odvolání dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.8.2014, č.j. KSBR 26 INS 7968/2014-B-5,

takto:

Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ustanovení § 406 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), schválil oddlužení dlužnice Evy anonymizovano plněním splátkového kalendáře (výrok I.), dle ustanovení § 406 odst. 3 IZ uložil dlužnici, aby po dobu pěti let platila nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce vždy ke každému 25. dni v měsíci z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to po odečtení zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce ve výši 900 Kč, navýšené o daň z přidané hodnoty dle zákonné sazby, podle poměru pohledávek věřitelů, které specifikoval ve výroku usnesení s tím, že první splátku je dlužnice povinna uhradit věřitelům k 25.9.2014, a to z čisté měsíční mzdy, kterou pobírá od zaměstnavatele Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, Praha 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7,

PSČ 110 00, IČ: 70994234 a zamítl návrh dlužnice na stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek (výrok II.), uložil povinnosti plátci mzdy dlužnice, dlužnici, insolvenčnímu správci a věřitelům (výroky III. až VII.), vyslovil, že právní mocí tohoto usnesení se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužnice, ke kterým došlo před jeho vydáním v dosavadním průběhu insolvenčního řízení ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu a určil, kdo je osobou s dispozičními oprávněními k příjmům a majetkům dlužnice (výrok VIII.), stanovil povinnosti dlužnice po dobu trvání účinků schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře (výrok IX.) a vyslovil, že toto usnesení je účinné okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

Výrok II. a III. usnesení soud prvního stupně odůvodnil tím, že v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro stanovení nižších než zákonem stanovených splátek, neboť by to bylo v rozporu se zájmem věřitelů na co nejvyšší uspokojení, nadto nezajištěný věřitel, který včas přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení, s nižšími měsíčními splátkami nesouhlasil. Oddlužení má znamenat citelný zásah do příjmů dlužnice a částka, která po provedení stanovených srážek zůstane dlužnici k dispozici, je dostatečná k úhradě jejích nezbytných základních životních potřeb, nadto dlužnice pobírá výživné pro dceru Denisu anonymizovano ve výši 1.700 Kč měsíčně a výživné pro dceru Kamilu Pospíšilíkovou, jehož výši soudu nesdělila. Splátka ve výši 6.500 Kč měsíčně, kterou dlužnice navrhovala, nepostačuje ani k úhradě 50 % pohledávek nezajištěných věřitelů, přičemž dlužnice v návrhu ani řádně nespecifikovala všechny své výdaje, vyčíslila pouze výdaje na bydlení včetně záloh na úhradu plynu a elektřiny ve výši 9.217 Kč, čímž porušila povinnost doložit soudu všechny své nezbytné životní výdaje a své celkové příjmy (mzdu, výši výživného, přídavky na dítě apod.).

Proti výrokům II. a III. tohoto usnesení (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) podala dlužnice odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně se s její žádostí o nižší splátky řádně nevypořádal a rozhodl v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, podle nichž je třeba respektovat zájem věřitelů na jejich rychlém a co nejvyšším uspokojení, neboť nezohlednil, že splátky v zákonné výši nebude schopna platit a dostane se do situace, že pro ni oddlužení bude mít likvidační a nikoliv osvobozující účinek. V insolvenčním návrhu přitom popsala důvody, pro něž návrh podala a podrobně rozepsala náklady spojené s bydlením, čímž splnila podmínky pro stanovení jiné než zákonné výše splátek a soud prvního stupně svým rozhodnutím porušil ustanovení § 5 písm. a) IZ, podle něhož žádný z účastníků (ani dlužník) nesmí být nespravedlivě poškozen. Uvedla, že její jediný příjem tvoří výdělek ve výši 21.826 Kč měsíčně, má náklady na bydlení ve výši 9.217 Kč měsíčně a po zaplacení splátek věřitelům ve výši 9.448 Kč měsíčně jí zůstane k dispozici pouze částka 3.161 Kč, přitom má v péči dvě děti. Pro dceru Kamilu sice pobírá výživné ve výši 1.500 Kč, které je však využíváno výlučně k jejímu prospěchu, výživné pro dceru Denisu otec neplatí.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, to je ve výrocích II. a III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 1, písm. c) IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 24.3.2014 insolvenčním návrhem dlužnice spojeným s návrhem na povolení oddlužení, jímž se dlužnice domáhala rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužnice v návrhu tvrdila, že má sedmnáct závazků u šestnácti věřitelů v celkové výši 722.662,46 Kč, má vyživovací povinnost ke dvěma dětem, dcera Denisa anonymizovano , anonymizovano , je nezaopatřená, otec pro ni platí výživné 1.700 Kč měsíčně, pro mladší dceru Kamilu Pospíšilíkovou, nar. 8.9.1999, otec platí výživné podle dohody (výši výživného v návrhu neuvedla). Bydlí ve služebním bytě, měsíční nájemné činí 5.917 Kč, zálohy na elektrickou energii činí 1.500 Kč a zálohy na zemní plyn činí 1.800 Kč. Od 13.10.1997 pracuje jako staniční dělník u zaměstnavatele Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, s pracovním poměrem na dobu neurčitou a s čistým měsíčním příjmem 21.826 Kč. Finančně jí pomáhají rodiče, neboť sama není schopna své závazky a životní náklady platit. Dlužnice žádala o stanovení nižších než zákonem určených splátek, a to ve výši 6.500 Kč měsíčně, s odůvodněním, že životní náklady její rodiny s ohledem na potřeby dětí rostou. K důvodům úpadku uvedla, že v roce 2007 půjčila sestře svého bývalého partnera částku 50.000 Kč, kterou sama získala prostřednictvím půjčky od věřitele GE Money Bank, a.s., nicméně po roce jí sestra partnera přestala úvěr splácet, a jelikož měla sjednanou další půjčku, nebyla schopna oba úvěry platit. Navíc otec mladší dcery nepřispíval na výživu dcery ani na domácnost, čímž se zvyšovalo zadlužení rodiny. Aktuálně nemá disponibilní finanční prostředky a vlastní pouze obvyklé vybavení domácnosti. Závazky dlužnice sestávají z dluhů za dodanou elektrickou energii a zemní plyn, z dlužných telekomunikačních poplatků, z dlužného pojistné, z debetního zůstatku na účtu, z dluhu na postžirovém účtu, z dlužných koncesionářských poplatků a nejméně ve čtyřech případech z dluhů z titulu smluv o úvěru ve výši cca 600.000 Kč. Soud prvního stupně usnesením ze dne 25.4.2014, č.j. KSBR 26 INS 7968/2014-A-9, rozhodl o úpadku dlužnice Evy anonymizovano (výrok I.), dlužnici povolil oddlužení (výrok II.) a insolvenčním správcem ustanovil Ing. Martina Koubka, se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, PSČ 779 00, IČ: 65908481 (výrok III.). Dne 25.6.2014 proběhlo u soudu prvního stupně přezkumné jednání a první schůze věřitelů, při němž byly přezkoumány přihlášky pohledávek věřitelů č. 1 až č. 14. Všechny pohledávky byly zjištěny, pohledávka pod poř. č. 7 byla zjištěna podmíněně. Věřitel Město Blansko, se sídlem Blansko, Náměstí Svobody č. 3, PSČ 678 24, IČ: 00279943, navrhl schválit oddlužení formou plnění splátkového kalendáře a nedoporučil vyhovět žádosti dlužnice o stanovení nižších než zákonných splátek. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl odvoláním napadeným usnesením.

Ze zprávy insolvenčního správce o plnění oddlužení ze dne 5.1.2015 se podává, že očekávaná míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů činí k listopadu 2014 55,02 %. Ze zprávy insolvenčního správce o plnění oddlužení ze dne 4.3.2015 se podává, že očekávaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů činí k únoru 2015 54,32 %. Ze zprávy insolvenčního správce o plnění oddlužení ze dne 5.6.2015 se podává, že očekávaná míra uspokojení věřitelů činí ke květnu 2015 57,65 %.

Podle ustanovení § 398 odst. 3 IZ, při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu pěti let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle ustanovení § 398 odst. 4 IZ, dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši měsíčních splátek. Učiní tak jen tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek, anebo stejná nebo vyšší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. Přitom dále přihlédne k důvodům, které vedly k dlužníkovu úpadku, k celkové výši dlužníkových závazků, k dosavadní a očekávané výši dlužníkových příjmů, k opatřením, která dlužník činí k zachování a zvýšení svých příjmů a ke snížení svých závazků a k doporučení věřitelů. Dlužníkovým návrhem jiné výše měsíčních splátek není insolvenční soud vázán. K opožděné žádosti insolvenční soud nepřihlíží.

Podle ustanovení § 406 odst. 3 IZ, v rozhodnutí, jímž schvaluje oddlužení plněním splátkového kalendáře, insolvenční soud a) uloží dlužníku, aby po dobu 5 let platil nezajištěným věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce vždy k určenému dni měsíce částku stanovenou podle § 398 z příjmů, které získá po schválení oddlužení, a to podle poměru jejich pohledávek určeného v rozhodnutí. Současně stanoví termín úhrady první splátky, a to tak, aby byla uhrazena nejpozději do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž nastanou účinky schválení oddlužení, b) označí příjmy, ze kterých by dlužník podle stavu ke dni vydání rozhodnutí měl uhradit první splátku, c) označí nezajištěné věřitele, kteří souhlasili s tím, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží, bude nižší než 30 % jejich pohledávky a uvede nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli, d) přikáže plátci mzdy dlužníka, nebo plátci jiného příjmu dlužníka postižitelného výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného (dále jen plátce mzdy dlužníka ), aby po doručení rozhodnutí o schválení oddlužení prováděl ze mzdy nebo jiného příjmu dlužníka stanovené srážky a nevyplácel sražené částky dlužníku.

Podle ustanovení § 406 odst. 4 IZ, rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení, nebo věřitel, jehož námitkám uplatněným podle § 403 odst. 2 insolvenční soud nevyhověl. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval.

Předně je třeba uvést, že institut oddlužení je v českém insolvenčním právu koncipován pro osobu, jež o tento způsob řešení svého úpadku požádá a současně splňuje podmínky stanovené insolvenčním zákonem pro tento způsob řešení úpadku a ve svém konečném důsledku (při zdárném průběhu celého oddlužení) může tento způsob řešení úpadku vést k tomu, že insolvenční soud přizná dlužníku osvobození od placení zbytku dluhů (§ 414, § 415 IZ), čímž se tato část dlužníkových závazků ocitne ve stejném režimu jako tzv. naturální obligace (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Oddlužení je tedy sanačním způsobem řešení dlužníkova úpadku, který může dlužník prosadit i proti vůli věřitelů. Nevyjdou-li po vydání rozhodnutí o povolení oddlužení najevo skutečnosti, které by bránily povolení oddlužení (§ 395 IZ), mají věřitelé již jen na výběr mezi způsoby (formami) povoleného oddlužení, tj. mezi schválením oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebo schválením oddlužení plněním splátkového kalendáře (srovnej ust. § 397 odst. 1 a § 400 odst. 1 IZ). Tento rozměr oddlužení je dán též sociálními ohledy, s výraznějšími ochrannými prvky na straně dlužníka a tím i silnější rolí insolvenčního soudu. Je-li tedy dlužník osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení, a nejsou-li zde skutečnosti, jež by ve smyslu ustanovení § 395 odst. 1 a odst. 2 IZ bránily povolení oddlužení nebo jeho schválení, jsou věřitelé dlužníka povinni přistoupit na řešení jeho úpadku oddlužením bez zřetele k tomu, že to při zdárném průběhu oddlužení ve výsledku povede k tomu, že dlužník bude osvobozen od placení zbytku svých dluhů (§ 414 IZ). Při zákonem předepsané 30% kvótě uspokojení věřitelů (§ 395 odst. 1, písm. b/ IZ) se osvobození od placení zbytku dluhů může týkat až 70 % dlužníkových dluhů bez zřetele k tomu, zda s tím věřitel souhlasí, a bez zřetele k tomu, zda se věřitel nachází ve stejném nebo dokonce horším sociálním nebo majetkovém postavení než sám dlužník. Tomu, že dlužník může svým věřitelů při splnění zákonem stanovených předpokladů vnutit způsob řešení svého úpadku oddlužením (srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2011, sp.zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněného pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aniž by jim současně musel nabídnout za účelem uspokojení jejich pohledávek veškerý svůj majetek (při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty mu zůstávají budoucí příjmy a při oddlužení plněním splátkového kalendáře mu zůstává vše až na budoucí příjmy za dobu pěti let), současně odpovídá právo věřitelů obdržet na úhradu svých pohledávek vše, na co mají právo podle zvoleného (schváleného) způsobu (formy) oddlužení. U oddlužení plněním splátkového kalendáře se ve vztahu k nezajištěným věřitelům dlužníka prosazuje základní pravidlo formulované v ustanovení § 398 odst. 3, věty první IZ. Maximální výše částky, kterou dlužník takto splatí svým věřitelům, je omezena jen výší jejich zjištěných pohledávek (srovnej též ustanovení § 412 IZ). Ustanovení § 398 odst. 4 IZ o možnosti dlužníka žádat o nižší než zákonem stanovené splátky bylo vtěleno do insolvenčního zákona novelou provedenou zákonem č. 217/2009 Sb., přičemž z důvodové zprávy k tomuto zákonu vyplývá, že umožňuje zmírnit sociální dopady úpadku na dlužníka, případně na další sociální skupiny, ovšem pouze tehdy, pokud dlužník nabízí podstatně vyšší míru celkového uspokojení svých nezajištěných věřitelů (50 % a více) než při základní variantě (30 % a více) s tím, že soud při posuzování žádosti dlužníka dle ustanovení § 398 odst. 4 IZ musí přihlédnout zejména k tomu, zda nezajištění věřitelé budou uspokojeni nejméně v rozsahu 50 % jejich pohledávek, k příčinám úpadku dlužníka, k celkové majetkové situaci dlužníka a k opatřením, které dlužník činí ke zlepšení své majetkové situace, k celkové výši dlužníkových závazků a k doporučení věřitelů. Jedná se přitom o výjimku z ustanovení § 398 odst. 3, věta první IZ, kterou je třeba vykládat restriktivně.

Ustanovení § 398 odst. 4 IZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle tam určených kritérií dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jež tato kritéria naplňují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.7.2014, sp.zn. 29 NSČR 53/2012, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR).

Odvolací soud se po zhodnocení všech kritérií stanovených v ustanovení § 398 odst. 4 IZ ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žádost dlužnice o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek není důvodná. Jak bylo vysvětleno již výše, oddlužení je sanačním způsobem řešení úpadku dlužníka a nese aspekty sociální bez ohledu na zájmy věřitelů, a proto musí znamenat určitý citelný zásah do příjmové a majetkové situace dlužníka, neboť za situace, že oddlužení proběhne úspěšně, znamená to pro dlužníka benefit ve formě odpuštění až 70 % jeho závazků. Odvolací soud především shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že dlužnicí navrhovaná splátka 6.500 Kč nepřichází v úvahu, neboť při této výši splátek by nebyli nezajištění věřitelé uspokojeni ani v rozsahu 50 % jejich nezajištěných pohledávek. Odvolací soud se proto dále zabýval otázkou, zda lze dlužnici povolit nižší než zákonem stanovené splátky a v jaké výši, neboť návrhem dlužnice na výši splátek soud není vázán. Při posuzování této otázky vzal odvolací soud v úvahu zejména zprávy insolvenčního správce o plnění oddlužení ze dnů 5.1.2015, 4.3.2015 a 5.6.2015, z nichž vyplývá, že očekávaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů dlužnice se pohybuje v rozsahu do 58 %, tedy nijak výrazně nepřesahuje zákonem stanovenou minimální padesátiprocentní hranici uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů dle ustanovení § 398 odst. 4 IZ a k tíži dlužnice zohlednit rovněž skutečnost, že dlužnice se ocitla v úpadku vlastním přičiněním, neboť neodhadla dopady úvěrové zátěže na své majetkové poměry a převzala úvěry, které nebyla schopna sama splácet již v době uzavírání úvěrových smluv a spoléhala na příslib třetí osoby, že závazek vůči GE Money Bank a.s. zaplatí, ačkoliv z tvrzení v insolvenčním návrhu je evidentní, že této třetí osobě by banka úvěr neposkytla. Odvolací soud vzal v úvahu rovněž skutečnost, že u dlužnice nelze očekávat zvýšení jejích příjmů, neboť dlužnice je dlouhodobě (již od 13.10.1997) zaměstnaná stále u téhož zaměstnavatele se stabilním příjmem v konstantní výši cca od roku 2011, možnost navýšení svých příjmů v budoucnu dlužnice v návrhu netvrdila, nadto výše závazků dlužnice je poměrně vysoká, činí částku 880.810,74 Kč. Za zásadní skutečnost pro nevyhovění žádosti dlužnice odvolací soud považuje dále fakt, že nezajištěný věřitel přítomný u přezkumného jednání a u první schůze věřitelů dne 25.6.2014 s povolením nižších splátek dlužnici nesouhlasil.

Soud prvního stupně tudíž postupoval správně, pokud žádosti dlužnice o stanovení nižších než zákonem stanovených splátek nevyhověl a uložil dlužnici platit nezajištěných věřitelům splátky ve výši dle ustanovení § 398 odst. 3 IZ a současně uložil plátci mzdy dlužnice provádět srážky ze mzdy dlužnice v tomto rozsahu (§ 406 odst. 3 IZ). Rovněž první splátku soud prvního stupně určil v souladu s ustanovením § 406 odst. 3 písm. a) IZ.

Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. dle ustanovení § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, zástupci věřitelů a plátci mzdy dlužnice se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 15.července 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu