1 VSOL 1027/2015-A-35
KSOS 37 INS 23156/2014 1 VSOL 1027/2015-A-35

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužnice Lenky anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 752 88 788, bytem Opava-Předměstí, Polní 1242/4, PSČ 746 01, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 37 INS 23156/2014, o insolvenčním návrhu dlužnice spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužnice ze dne 14.7.2015 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.7.2015, č.j. KSOS 37 INS 23156/2014-A-28,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.7.2015, č.j. KSOS 37 INS 23156/2014-A-28, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě s odkazem na ust. § 108 odst. 1-3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ) zastavil insolvenční řízení ve věci dlužnice s odůvodněním, že předmětné řízení bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužnice doručeným soudu 25.8.2014. Usnesením ze dne 27.1.2015, č.j. KSOS 37 INS 23156/2014-A-17 soud uložil dlužnici povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč a současně dlužnici dle ust. § 108 odst. 3 IZ poučil, že nebude-li záloha zaplacena, soud řízení zastaví. Toto usnesení bylo dlužnici doručeno dne 30.1.2015. O včasném odvolání dlužnice proti uvedenému usnesení, Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 18.5.2015, č.j. 1 VSOL 381/2015-A-24 rozhodl tak, že usnesení Krajského soudu v Ostravě o povinnosti dlužnice zaplatit zálohu potvrdil; právní moci obě usnesení nabyla dne 18.5.2015. Jelikož dlužnice zálohu na náklady insolvenčního řízení dosud nezaplatila, insolvenční soud proto postupoval v souladu s ustanovením § 108 odst. 3 IZ a insolvenční řízení zastavil.

Proti tomuto usnesení podala dlužnice včasné odvolání, v němž namítla, že se domnívá, že je možné jí povolit oddlužení, aby tak mohlo být spláceno všem jejím věřitelům podle splátkového kalendáře. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že se insolvenční řízení nezastavuje a aby jí bylo povoleno oddlužení splátkovým kalendářem.

Podle ust. § 7 IZ nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, odvolací soud přezkoumal nyní napadené usnesení soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání přecházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 1 písm. c/ IZ) dospěl k závěru, že odvolání dlužnice není důvodné.

Co se týče insolvenčního návrhu dlužnice, který spojila s návrhem na povolení oddlužení a dosavadního postupu Krajského soudu v Ostravě v tomto řízení, odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení a též na svá předchozí zjištění a také závěry, jak jsou uvedeny v odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.5.2015, č.j. 1 VSOL 381/2015-A-24, jímž tento odvolací soud jako věcně správné potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 27.1.2015 (č.d. A-17), kterým byla dlužnici stanovena povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. Dále ze spisu vyplývá, že zmíněné usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 18.5.2015, dlužnici bylo doručeno poštou, tedy zvlášť (§ 75 IZ) dne 1.6.2015; právní moci toto usnesení, včetně usnesení soudu prvního stupně (č.d. A-17), nabylo dne 18.5.2015. Záloha měla být zaplacena do 7 dnů (od právní moci). Do dnešního dne však dle obsahu spisu zaplacena nebyla.

Podle ust. § 108 odst. 3 IZ nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

V přezkoumávané věci není pochyb o tom (viz zjištění shora), že rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč nabylo právní moci, dlužnice v něm byla řádně poučena o následcích v případě nezaplacení zálohy, a proto v rámci tohoto odvolacího řízení, jehož předmětem je projednání odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení z důvodu nezaplacení zálohy, již nelze přezkoumávat podmínky pro uložení povinnosti zaplatit zálohu.

Nicméně ze shora citovaného ust. § 108 odst. 3 IZ vyplývá, že insolvenční zákon (zákonodárce) ponechává na vůli insolvenčního soudu, zda z důvodu nezaplacení zálohy řízení zastaví nebo zda přikročí k jejímu vymáhání. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27.9.2013, sen. zn. 29 NSČR 39/2013 (1 VSOL 20/2013, KSOL 10 INS 21861/2012), které je dostupné na internetových stránkách www.nsoud.cz, k výkladu ustanovení § 108 odst. 3 IZ formuloval závěr, že neuhradí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím dle ust. § 108 odst. 1 IZ, insolvenční soud řízení zastaví, ledaže by se ukázalo, že trvat na uhrazení této zálohy je nadbytečné nebo tu jsou takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí.

Odvolací soud proto prověřoval, zda bylo možno v tomto insolvenčním řízení pokračovat i bez uhrazení zálohy. V této souvislosti především opět odkazuje na podrobné odůvodnění potřebnosti zálohy v rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 27.1.2015 (č.d. A-17), dále na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 18.5.2015 (č.d. A-24) a konstatuje, že tam uvedené důvody, dle nichž je záloha potřebná, i přes odvolací námitky dlužnice nepominuly a v dané věci zde rovněž nejsou takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužnice nezbytné nebo obecně žádoucí. Jinými slovy bez uhrazení zálohy nelze v tomto řízení pokračovat, jelikož zde nejsou pohotové finanční prostředky pro počáteční činnost insolvenčního správce a v případě dlužnice nejde o situaci, kdy řešení jejího úpadku by bylo nezbytné a především obecně žádoucí.

Odvolací soud proto setrvává na závěru, že za situace, kdy dlužnice má závazky i z podnikání a tito věřitelé s jejím oddlužením nesouhlasí, je to důvodem k tomu, aby návrh dlužnice na povolení oddlužení byl odmítnut, jako návrh podaný k tomu osobou neoprávněnou (§ 390 odst. 3 IZ) a úpadek dlužnice bylo nutno řešit pouze konkursem. Pro další řízení byla proto záloha potřebná. Jelikož dlužnice požadovanou zálohu nezaplatila, postupoval soud prvního stupně správně, když předmětné insolvenční řízení z tohoto důvodu zastavil (§ 108 odst. 3 IZ).

K zákonem udávané možnosti soudu řízení zastavit, ale také k možnosti zálohu vymáhat, aniž by došlo k zastavení řízení (§ 108 odst. 3 IZ), odvolací soud pro úplnost uvádí. V daném případě jde o insolvenční návrh dlužnice, která je nade vši pochybnost v úpadku. Jedním s účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. c) IZ, věty první je, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze sice nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Z uvedeného vyplývá, že pokud dlužník podá insolvenční návrh, čímž je zahájeno jeho insolvenční řízení, pak je vyloučeno zálohu vůči němu na základě pravomocného usnesení vymáhat, a to právě s ohledem na zákonem stanovené účinky zahájení insolvenčního řízení. Možnost vymáhat zálohu na náklady insolvenčního řízení na základě pravomocného usnesení insolvenčního soudu (exekučního titulu) proto přichází v úvahu pouze v případě, jde-li o insolvenční návrh věřitele vůči dlužníku. Nelze rovněž přehlédnout, že ve smyslu ust. § 108 odst. 1 IZ má insolvenční soud možnost požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení toliko před rozhodnutím o insolvenčním návrhu, o kterém musí rozhodnout, zejména jde-li o insolvenční návrh dlužníka, s co nevětším urychlením, přičemž k tomu mu zákon stanoví pořádkovou lhůtu 15 dnů (§ 134 IZ).

Ze všech shora uvedených důvodů proto postupoval odvolací soud dle ust. § 219 o.s.ř. a nyní napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 30. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu