1 VSOL 1025/2016-A-16
KSBR 30 INS 14754/2016 1 VSOL 1025/2016-A-16

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Táni Šimečkové a JUDr. Karly Trávníčkové v insolvenční věci dlužníka-manželů: a) Lubomíra anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 73299642, bytem Eduarda Beneše 1, 796 01 Prostějov a b) Miroslavy anonymizovano , anonymizovano , Eduarda Beneše 1, 796 01 Prostějov, adresa pro doručování: Náměstí Spojenců 2656/12, 796 01 Prostějov, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2016, č. j. KSBR 30 INS 14754/2016-A-7,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2016, č. j. KSBR 30 INS 14754/2016-A-7, se p o t v r z u j e .

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně dle ustanovení § 108 odst. 1 a 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), uložil dlužníku a) a b), aby ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč. V odůvodnění uvedl, že isir.justi ce.cz insolvenčním návrhem spojeným s návrhem na povolení oddlužení doručeným soudu 21.4.2015 (správně 21.6.2016), se dlužník domáhal vydání rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře. Soud z návrhu dlužníka zjistil, že nesplňuje jednu z podmínek pro povolení oddlužení stanovenou § 389 odst. 1 a 2 IZ, neboť má závazky pocházející z podnikatelské činnosti, ke kterým dlužník sdělil, že mu nebyl udělen souhlas věřitelů s řešením úpadku dlužníka oddlužením. Proto dospěl k závěru, že dlužník není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení oddlužení a insolvenční soud by musel v souladu s § 390 odst. 3 IZ návrh dlužníka na povolení oddlužení odmítnout a současně rozhodnout o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem (§ 396 IZ). Z předloženého seznamu majetku vyplývá, že dlužník nedisponuje finančními prostředky, které by mohly být použity ke krytí prvotních nákladů insolvenčního řízení, tak aby mohl být umožněn výkon činnosti insolvenčního správce bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a z movitých věcí dlužník uvedl pouze movité věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Insolvenční soud proto s ohledem na předpokládané náklady řízení stanovil zálohu k jejich krytí, neboť prostředky k tomu nelze zajistit jinak, a to ve výši 50.000 Kč.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v němž uvedl, že přístup soudu je v rozporu se smyslem ustanovení § 403 odst. 2 IZ, neboť požaduje po dlužníku splnění zákonných podmínek (včetně souhlasu věřitelů) již ve chvíli posuzování návrhu. Vzhledem k tomu, že zákon umožňuje splnění podmínky souhlasů věřitelů až na schůzi věřitelů, není dle jeho názoru tento přístup soudu správný. Věřitelé byli řádně k vyjádření vyzváni a to, že se věřitel rozhodne vyjádřit svůj postoj až na schůzi věřitelů, nemůže jít k tíži dlužníka. Lhůta, ve které se věřitelé mohou vyjádřit, je stanovena do skončení schůze věřitelů . Pokud věřitelé nesdělí svůj souhlas, uplatní se nevyvratitelná domněnka jejich souhlasu s oddlužením. Dlužník nespoléhá na to, že věřitelé budou nečinní nebo si nevšimnou žádosti dlužníka. Prokazatelně věřitele o svém záměru podat insolvenční návrh informoval a věřitelé mají možnost svůj názor vyslovit. Upozornil, že veřejnoprávní charakter některých věřitelů brání ze zákona souhlasit s prominutím jeho pohledávek. Tato skutečnost by neměla jít k tíži dlužníka. Věřitelé mohou na schůzi věřitelů vytvořit podrobnou představu o okolnostech, které jsou důležité pro jejich rozhodnutí, zda řešení úpadku formou oddlužení odsouhlasí nebo proti němu dají námitky. Dlužník má za to, že soud měl při svém rozhodování vzít v úvahu rovněž znění § 397 IZ, kdy pokud insolvenční návrh navrhovatele soud neodmítne nebo nezamítne, tak jej musí povolit; v pochybnostech o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, pak soud oddlužení povolí a ponechá definitivní závěr o dalším pokračování až na pořad schůze věřitelů. Pochybnosti o subjektivní přípustnosti oddlužení lze spatřovat i v situaci, kdy není ještě zcela zřejmé, jestli věřitelé budou s návrhem na povolení oddlužení výslovně souhlasit či nikoliv, ale v současné době nemají prokazatelně proti oddlužení žádných námitek. Domnívá se, že nejsou splněny podmínky pro uložení zálohy, protože zálohu nelze uložit tehdy, kdy lze rozhodnout bez zbytečného odkladu o úpadku a povolení oddlužení. Navrhl zrušení napadeného usnesení v plném rozsahu.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 IZ, § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že: -insolvenčním návrhem dlužníka-manželů Lubomíra a Miroslavy anonymizovano , spojeným se společným návrhem na povolení oddlužení, doručeným soudu dne 21.6.2016, se dlužník domáhal rozhodnutí o svém úpadku a jeho řešení oddlužením ve formě plnění splátkového kalendáře. Dlužník uvedl, že je v úpadku, neboť má peněžité závazky 30 dnů po splatnosti a je v platební neschopnosti. Má celkem 9 věřitelů, u nichž má 17 závazků. Celková výše všech závazků je 848.795 Kč, z toho 732.845 Kč je závazků nezajištěných. 30 % hodnoty všech jejich nezajištěných závazků dosahuje výše 219.854 Kč. Dlužník Lubomír Ovčačík je podnikající fyzickou osobou, podnikatelskou činnost má přerušenu od 1.10.2015 do 28.4.2084. Pravidelná měsíční částka použitelná z příjmu dlužníka Lubomíra anonymizovano , ve výši 44.365 Kč čistého měsíčně, činí pro oddlužení nejméně 32.007 Kč měsíčně, za dobu 5 let se tedy jedná o částku 1.822.410 Kč. V kolonce 14. dlužník požádal o snížení pravidelné měsíční srážky na částku 7.742 Kč, neboť na základě výše navrhovaných splátek lze důvodně předpokládat, že nezajištění věřitelé obdrží minimálně 50 % jejich pohledávek. Dlužník Lubomír Ovčačík má vyživovací povinnost k manželce a nezl. Filipu anonymizovano nar. 17.3.2006. Dlužnice Miroslava anonymizovano v současné době nemá žádný příjem, ale očekává příjem ze zahraniční. Má vyživovací povinnost k manželovi a dvěma nezletilým dětem a to Danielu Dědochovi nar. 7.4.1999 a Filipu anonymizovano nar. 17.3.2006. V kolonce 07. dlužník uvedl, že informoval své věřitele, u kterých má závazky z podnikání, o chystaném návrhu na povolení oddlužení a vyzval je k vyjádření řešení úpadku formou oddlužení. Žádný z těchto věřitelů prozatím ničeho nenamítal a dlužníkovi není známo, že by některý z věřitelů nesouhlasil s dlužníkovým oddlužením. Předpokládá tedy, že věřitelé nemají žádné námitky a s dlužníkovým oddlužením zřejmě souhlasí. Dlužník uvedl, že nemá žádný nemovitý majetek. V kolonce 15. insolvenčního návrhu označil movitý majetek, a to mobilní telefon v pořizovací ceně 10.000 Kč, mobilní telefon LG v pořizovací ceně 4.500 Kč, automobil Ford Mondeo Combi v pořizovací ceně 90.000 Kč a věci osobní potřeby. V kolonce 16. (majetek, který je předmětem zajišťovacích práv) uvedl automobil Ford Transit 300L v pořizovací ceně 134.900 Kč, v odhadované ceně 75.000 Kč. V kolonce 17. (závazky, ze kterých nevyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) uvedl 16 závazků, z toho 3 závazky z podnikání a to vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Prostějov ve výši 96.089 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 46.003 Kč a Komerční bance, a.s. ve výši 260.677 Kč. Dlužník přiložil písemné žádosti o souhlas věřitele s oddlužením ze dne 17.6.2016, jejichž odeslání uvedeným věřitelům doložil podacími lístky. V kolonce 18. (závazky, ze kterých vyplývá právo na uspokojení ze zajištění-nevykonatelné) uvedl věřitele Home Credit a.s. s výší závazku ze smlouvy o úvěru 115.950 Kč. -Z připojených seznamů (seznam majetku a závazků) vyplývá, že dlužník je vlastníkem movitých věcí uvedených v kolonce 15. a 16. insolvenčního návrhu. - Na tomto skutkovém základě vydal soud prvního stupně napadené rozhodnutí.

Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 3.8.2016 sdělil věřitel Česká správa sociálního zabezpečení Olomouc, že eviduje pohledávky z podnikání dlužníka ve výši 114.065,68 Kč a v tomto okamžiku, kdy nejsou známy komplexní informace rozhodné pro posouzení žádosti dlužníka, nelze sdělit závazné stanovisko. Nicméně, nevzniknou-li nové okolnosti, na jejichž základě by musel věřitel vyslovit nesouhlas s oddlužením, a shledá-li soud podmínky pro rozhodnutí o řešení dlužníkova úpadku oddlužením, bude věřitel rozhodnutí soudu respektovat.

Podle ustanovení § 389 odst. 1 IZ dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Podle ustanovení § 389 odst. 2 IZ (ve znění účinném od 1.1.2014), dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení podaný opožděně nebo někým, kdo k tomu nebyl oprávněn, insolvenční soud odmítne rozhodnutím, které doručí dlužníku, osobě, která takový návrh podala, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání může podat pouze osoba, která takový návrh podala.

Podle ustanovení § 393 odst. 3 IZ návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne, není-li přes jeho výzvu řádně doplněn a v řízení o něm nelze pro tento nedostatek pokračovat nebo nejsou-li k němu přes jeho výzvu připojeny zákonem požadované přílohy anebo neobsahují-li tyto přílohy přes jeho výzvu stanovené náležitosti.

Podle ustanovení § 396 IZ, jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Předně odvolací soud konstatuje, že insolvenční návrh dlužníka je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku.

Rozhodovací praxe odvolacího soudu je jednotná v názoru, že souhlas věřitele s oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ, pokud se věřitel k této otázce vyjadřuje, musí být výslovný, což v dané věci schází.

V posuzované věci je proto mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluhy z podnikání, které brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a rozhodnutí o způsobu řešení jeho úpadku konkursem podle ustanovení § 396 IZ, a nikoliv důvodem pro postup podle ustanovení § 397 IZ (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2015, č.j. KSBR 29 INS 15846/2015-A-11, 1 VSOL 918/2015, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek NS pod číslem 49/2016, ve kterém je formulován a odůvodněn závěr, že má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani na k výzvě soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ustanovením § 389 odst. 2 IZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne; totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ustanovení § 397 odst. 1, věty druhé IZ je v těchto případech vyloučen).

Pokud by dlužník v návrhu na povolení oddlužení tvrdil, že má souhlas věřitelů, vůči nimž má dluhy z podnikání, s řešením jeho úpadku oddlužením, a tudíž, že je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, byl by to důvod k postupu podle ustanovení § 397 odst. 1 IZ, tedy k povolení oddlužení a k prozkoumání této otázky až v průběhu schůze věřitelů svolané k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ). Jinak řečeno, postup předjímaný v ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ se uplatní pouze za situace, není-li zatím postaveno najisto, zda například dluhy z podnikání brání či nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, ovšem za předpokladu, pokud dlužník v návrhu tvrdí, že potřebné souhlasy má. Pokud dlužník uvede, že souhlas podle ustanovení § 389 odst. 2 písm. a) IZ nemá, nebo vyjde-li v řízení najevo výslovný nesouhlas, byť jen jednoho z věřitelů, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, s řešením dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, je mimo jakoukoliv pochybnost, že dlužník není osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, neboť má dluh z podnikání, který brání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením (§ 389 odst. 1 písm. b/, odst. 2 písm. a/ IZ), což je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení podle ustanovení § 390 odst. 3 IZ a nikoliv pro povolení oddlužení podle ustanovení § 397 odst. 1, věta druhá IZ a svolání schůze věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 403 odst. 2 IZ).

Od shora citovaného rozhodnutí, které je aktuálně publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod číslem 49/2016, nemá odvolací soud důvod se odchylovat. Od publikace tohoto rozhodnutí se očekává sjednocení dosud nejednotné praxe vrchních soudů. Po vydání napadeného rozhodnutí se navíc věřitel dlužníka Česká správa sociálního zabezpečení Olomouc vyjádřil tak, že zatím nelze vyjádřit závazné stanovisko k žádosti o souhlas s řešením úpadku dlužníka, jenž má vůči tomuto věřiteli závazek z podnikání, oddlužením, což není výslovný souhlas s řešením úpadku dlužníka oddlužením a je tedy postaveno najisto, že dlužník nedisponuje výslovným souhlasem tohoto věřitele v souladu s 389 odst. 1 písm. b) IZ.

Podle ustanovení § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Podle ustanovení § 108 odst. 2 věty první IZ výši zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50.000 Kč.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 IZ insolvenční správce má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů. V případě konkursu se výše odměny určí z počtu přezkoumávaných přihlášek pohledávek a z výtěžku zpeněžení určeného k rozdělení mezi věřitele. Je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a k náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a z náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb. o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů ve znění účinném od 1.1.2014, pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, činí odměna správce nejméně 45.000 Kč.

Podle § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., pokud je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a nedošlo-li ke zpeněžení, náleží insolvenčnímu správci odměna z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů nejméně 45.000 Kč.

Uložení povinnosti zaplatit zálohu dlužníkovi, který podal insolvenční návrh, je odůvodněno zejména v případech, kdy dle předběžného závěru insolvenčního soudu bude úpadek dlužníka řešen konkursem a struktura dlužníkova majetku je taková, že po rozhodnutí o úpadku nebudou v majetkové podstatě dostatečné pohotové peněžní prostředky (v hotovosti nebo na účtu) k zajištění činnosti insolvenčního správce, případně ani není zřejmé, zda majetek dlužníka bude postačovat k úhradě nákladů konkursu. Je tomu tak proto, že v konkursu, na rozdíl od oddlužení plněním splátkového kalendáře jako v praxi převažující formy oddlužení, nejsou náklady řízení hrazeny postupně, ale vznikají ve větší míře krátce po rozhodnutí o úpadku a hradí se právě z majetkové podstaty.

Na základě údajů uvedených v insolvenčním návrhu lze dospět k závěru, že dlužník je v úpadku a s ohledem na shora uvedené je zřejmé, že jeho úpadek bude nutno řešit konkursem. Složení zálohy na krytí nákladů insolvenčního řízení, které vzniknou v souvislosti s prověřováním stavu dlužníkova majetku, se soupisem majetkové podstaty, a případně též s oceňováním a zpeněžováním majetku, jakož i nákladů na odměnu a další hotové výdaje insolvenčního správce, je v daném případě nezbytné. Správce bude k této své činnosti nutně potřebovat pohotové finanční prostředky, které ovšem dlužník v majetkové podstatě nemá. Proto je nutné prostředky na úhradu těchto nákladů zajistit uložením povinnosti zaplatit zálohu.

Uložení zálohy ve výši 50.000 Kč považuje odvolací soud za důvodné, neboť podle shora citované vyhlášky činí při řešení úpadku dlužníka konkursem minimální odměna insolvenčního správce 45.000 Kč bez DPH (nyní 21 %), přičemž záloha neslouží jen na krytí odměny, ale též hotových výdajů insolvenčního správce, které mu vznikají bezprostředně po rozhodnutí o úpadku.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 14.října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu