1 VSOL 1025/2015-A-12
KSOS 33 INS 13543/2015 1 VSOL 1025/2015-A-12

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Anny Hradilové a soudkyň JUDr. Karly Trávníčkové a Mgr. Diany Vebrové v insolvenčním řízení ve věci dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , identifikační číslo osoby: 669 60 991, bytem v Olomouci-Klášterní Hradisko, Černá cesta 83/5, PSČ 779 00 vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 13543/2015, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, o odvolání dlužníka ze dne 24.8.2015 proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.8.2015, č.j. KSOS 33 INS 13543/2015-A-7,

t a k t o:

Usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 4.8.2015, č.j. KSOS 33 INS 13543/2015-A-7, se p o t v r z u j e.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě s poukazem na ustanovení § 108, § 389 odst. 1, odst. 2, § 390 odst. 3, a § 396 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen též IZ ), dále s odkazem na vyhlášku č. 313/2007 Sb., uložil dlužníku, aby ve stanovené lhůtě od právní moci tohoto usnesení zaplatil na označený účet soudu zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000 Kč.

Podle odůvodnění byl soudu dne 25.5.2015 doručen insolvenční návrh dlužníka, spojený s návrhem na povolení oddlužení, v němž dlužník uvedl, že má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 3 měsíce po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopen plnit. Dále dlužník uvedl, že pobírá mzdu ve výši 8.500 Kč a invalidní důchod ve výši 7.714 Kč, má jednu vyživovanou osobu a výše jeho nezajištěných závazků činí přibližně 1.020.000 Kč. Z předloženého seznamu závazků vyplývá, že nejméně 2 peněžité závazky dlužníka v celkové výši cca 120.976 Kč vznikly v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka. Z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku bylo dále zjištěno, že dlužník do května roku 2015 podnikal a živnost zrušil ke dni 25.5.2015. Dlužník byl proto usnesením ze dne 19.6.2015, č.j. KSOS 33 INS 13543/20015-A-3 mimo jiné vyzván, aby insolvenční návrh doplnil tak, aby z něj bylo zřejmé, že všichni věřitelé, jejichž pohledávka vznikla v souvislosti s podnikáním dlužníka, souhlasí s řešením dlužníkova úpadku oddlužením. Dlužník jako reakci na tuto výzvu zaslal soudu vyjádření, ve kterém citoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 517/2014 s tím, že dle tohoto rozhodnutí souhlas těchto věřitelů není předepsanou náležitostí návrhu na povolení oddlužení, proto dle dlužníka procesní povinnost k doložení souhlasu nemá a důsledky z onoho souhlasu věřitele vyplývající, nejsou v této fázi insolvenčního řízení rozhodné. Soud prvního stupně však s odkazem na příslušná ustanovení insolvenčního zákona a též závěry formulované v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.1.2014, sp. zn. KSBR 45 INS 26799/2013, 2 VSOL 1070/2013-A-16 dospěl k závěru, že netvrdí-li dlužník žádnou skutečnost, kterou by bylo možno podřadit pod ust. § 389 odst. 2 IZ a chce-li sanovat své závazky z podnikání, v daném případě např. své závazky vůči České správě sociálního zabezpečení a Vojenské zdravotní pojišťovně, pak bylo na něm, aby se s těmito svými věřiteli zkontaktoval a dohodl se s nimi na tom, že jejich pohledávky budou podrobeny režimu oddlužení a vyvinul v tomto směru patřičnou aktivitu. Teprve poté lze dlužníkovi poskytnout dobrodiní v podobě oddlužení, ve kterém dle ust. § 395 odst. 1 písm. b) IZ postačuje, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude alespoň 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Opačný názor (tj. přípustnost povolení oddlužení pro dluhy z podnikání bez souhlasu dotčených věřitelů) by vedl k absurdní situaci, ve které by podnikatelé s dluhy z podnikání mohli hradit svým nezajištěným věřitelům toliko 30 % jejich pohledávek, čímž by docházelo krom jiného k narušování poctivého obchodního styku. Proto soud dospěl k závěru, že jestliže má dlužník i závazky z podnikání a netvrdí, že tito věřitelé s oddlužením souhlasí, pak neosvědčil, že je osobou oprávněnou domáhat se oddlužení, tomuto jeho návrhu nebude možno vyhovět, návrh na povolení oddlužení bude nutno odmítnut a jediným v úvahu přicházejícím způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs. Z těchto důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že pro další řízení je nezbytné, aby dlužník zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, přičemž v další části svého odůvodnění vysvětlil smysl a účel této zálohy, včetně požadované výše.

Proti tomuto usnesení podal dlužník včasné odvolání. Namítal, že závěry soudu prvního stupně, aby byl nejprve na dlužníka prohlášen úpadek a ten řešen konkursem a bezprostředně poté, aby se formálně konstatovala skutečnost, že pro uspokojení věřitelů je majetek dlužníka nedostačující a následně byl konkurs zrušen a teprve poté, aby se podával opětovný návrh na zjištění úpadku, spojený s návrhem na povolení oddlužení, neodpovídají účelu zákona. Dlužník proto považuje za zbytečné, neekonomické a v rozporu se zákonem, aby hradil náklady na činnost dvou správců (jednoho v rámci konkursu, druhého v rámci oddlužení), když insolvenční správce v rámci konkursu vykonává stejnou činnost (zjistit majetek), kterou rovněž vykonává správce v rámci oddlužení. Navíc, pokud by dlužník měl prostředky na zaplacení zálohy, z hlediska věřitelů i smyslu insolvenčního řízení, by bylo žádoucí, aby tyto prostředky byly rozděleny mezi jeho věřitele, nikoliv, aby se z nich financovala činnost insolvenčního správce, která v zásadě věřitelům nepřinese žádný efekt. Věřitelé by byli nuceni se přihlašovat dvakrát a soudy by byly zatěžovány zbytečnou administrativou. Proto pokud je z jeho návrhu na oddlužení zřejmé, že majetek dlužníka je zcela nedostačující, pak odpadá nezbytnost řešit jeho úpadek konkursem a naopak v souladu se smyslem zákona, by měl být jeho úpadek řešen povolením oddlužení, aniž by byla požadována záloha na náklady konkursu. Ze všech uvedených důvodů dlužník navrhl zrušení napadeného usnesení.

Podle ustanovení § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2 a odst. 5 o.s.ř.) a aniž musel ve věci nařizovat jednání (§ 94 odst. 2 písm c/ IZ), dospěl k závěru, že odvolání dlužníka není důvodné.

Především odvolací soud konstatuje, že ze spisu soudu prvního stupně se podává, že insolvenční návrh dlužníka, který spojil s návrhem na povolení oddlužení, je projednatelný a vyplývá z něj, že dlužník je v úpadku, neboť v něm tvrdí nezajištěné závazky v počtu 10 vůči 10 věřitelům (z toho jeden vykonatelný, nejméně 2 závazky dlužníka pocházejí z jeho podnikání, které zrušil) v celkové výši nejméně 1.020.000 Kč a z dalších údajů v návrhu je zřejmé, že dlužník není schopen své závazky řádně a včas hradit, neboť je nehradí déle jak tři měsíce po lhůtě jejich splatnosti. Ke své majetkové situaci dále v návrhu, včetně seznamu majetku, dlužník uvedl, že vlastní jen movité věci (pozn. nepatrné hodnoty), dále má pohledávky vůči třem svým dlužníkům, z toho dvě pohledávky jsou dle dlužníka sporné. V současné době dlužník pobírá mzdu ve výši 8.500 Kč a invalidní důchod ve výši 7.714 Kč, má jednu vyživovací povinnost (vůči manželce). Na základě výzvy soudu prvního stupně ze dne 19.6.2015 (č.d. A-3) dlužník jednak doložil další příjem z darovací smlouvy ze dne 7.7.2015 ve výši 700 Kč měsíčně a pokud byl vyzván ke sdělení, zda věřitelé s pohledávkami z jeho dřívějšího podnikání souhlasí s oddlužením dlužníka, dlužník uvedl, že není podnikatelem, není schopen sdělit, zda věřitelé s těmito pohledávkami s jeho oddlužením souhlasí, neboť by se jednalo o tvrzení nepravdivé a s poukazem na judikaturu Vrchního soudu v Praze zdůraznil, že nemá procesní povinnost tyto souhlasy uvedených věřitelů dokládat. Na to vydal soud prvního stupně nyní odvoláním napadené usnesení.

Jak již uvedl soud prvního stupně, ustanovení § 389 odst. 1 IZ stanoví, že dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání (pozn. ať již jde o podnikatele či osobu, která podnikání fakticky ukončila).

Podle § 389 odst. 2 IZ dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, jestliže a) s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde, nebo b) jde o pohledávku věřitele, která zůstala neuspokojena po skončení insolvenčního řízení, ve kterém insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka podle § 308 odst. 1 písm. c) nebo d), anebo c) jde o pohledávku zajištěného věřitele.

Ustanovení § 396 IZ stanoví, že jestliže insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne, vezme na vědomí jeho zpětvzetí nebo jej zamítne, rozhodne současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Podle ust. § 108 odst. 1 IZ insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli-zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

Odvolací soud, s ohledem na shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona, souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě dlužník podmínky pro povolení oddlužení nesplňuje. I když s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon připouští, aby soud povolil oddlužení i fyzické osobě, která je podnikatelem (případně již nepodniká, avšak má (i) závazky z podnikání), nicméně musí zde být splněny podmínky uvedené v ust. § 389 odst. 2 IZ; tzn., že pokud dlužník fyzická osoba má závazky z podnikání, pak s jeho oddlužením musí souhlasit (každý) nezajištěný věřitel, o jehož pohledávku z podnikání dlužníka jde. Takového souhlasu není třeba pouze v případě, jde-li sice o věřitele, který má pohledávku vůči dlužníku z podnikání, avšak jeho pohledávka je zajištěna (například zástavním právem na majetku dlužníka) nebo jde o pohledávku, která zůstala neuspokojena po skončení (předchozího) insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku nebo po splnění rozvrhového usnesení (§ 308 odst. 1 písm. c/ nebo d/ IZ). Ani jednu shora uvedenou výjimku však dlužník dle obsahu spisu nesplňuje.

Jelikož v daném případě dlužník netvrdí (natož dokládá), že věřitelé, kteří mají vůči němu pohledávky pocházející z dlužníkova podnikání, že souhlasí s oddlužením dlužníka (§ 389 odst. 2 písm. a/ IZ), tedy s tím, aby jejich pohledávky byly podrobeny režimu oddlužení dlužníka, a rovněž nejde o věřitele s pohledávkami vůči dlužníku ve smyslu ust. § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ), je to důvodem k tomu, aby návrh dlužníka na povolení oddlužení byl odmítnut, jako návrh podaný k tomu osobou neoprávněnou (§ 390 odst. 3 IZ), aniž bylo třeba se za této situace blíže zabývat tím, zda příjem dlužníka jeho oddlužení umožňuje, tj. zda je jinak schopen ze svých příjmů, podmínkám oddlužení (v daném případě splátkovým kalendářem) dostát. Proto pokud dlužník na svém insolvenčním návrhu setrvá, s největší pravděpodobností soud prvního stupně sice rozhodne o jeho úpadku, však způsobem jeho řešení nebude (v tomto insolvenčním řízení) oddlužení v žádné z jeho forem, nýbrž bude prohlášen konkurs na jeho majetek. To i přesto, že dlužník tvrdí, případně dokládá, že žádný hodnotný majetek nemá a že nebude zpeněžováno, neboť s účinností od 1.1.2014 insolvenční zákon nedovoluje insolvenčnímu soudu zamítnout insolvenční návrh z důvodu nedostatku majetku dlužníka, i když je to zřejmé. Teprve v případě, je-li úpadek řešen konkursem a insolvenčním správcem není dohledán žádný zpeněžitelný majetek, je možno konkurs zrušit (§ 308 odst. odst. 1 písm. d/ IZ). Potud jsou argumentace i námitky odvolatele o ryze formálním konkursu , o neekonomické úhradě nákladů dvou insolvenčních správců, o dvojím přihlašování věřitelů (jednou do konkursu a poté do oddlužení) právně bezvýznamné.

Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že pro další předmětné insolvenční řízení je složení zálohy na jeho náklady, a to v požadované maximální výši, potřebné (s ohledem na rozsah a skladbu majetku dlužníka). Výši požadované zálohy dlužníku podrobně vyložil již soud prvního stupně, proto odvolací soud v zájmu stručnosti rozhodnutí na tuto část odůvodnění napadeného usnesení zcela odkazuje. Je však třeba opětovně zdůraznit, že záloha je v případě řešení úpadku konkursem potřebná především pro počáteční činnost správce a je rovněž zárukou úhrady jeho odměny pro případ, že by je nebylo možno hradit z majetkové podstaty (§ 38 odst. 2 IZ). Náklady insolvenčního řízení nelze přenášet na stát, který by hradil odměnu a hotové výdaje správce v případě, pokud by prověřování majetkové situace dlužníka insolvenčním správcem nevedlo ke zjištění a zpeněžení majetku, případně majetku v potřebném rozsahu. Nelze rovněž přehlédnout, že pokud správce po prohlášení konkursu zpeněžuje, pak jen jeho nejnižší odměna, jak správně uvedl soud prvního stupně, činí 45.000 Kč a je nepochybné že správci vzniknou další hotové výdaje (cestovné, poplatky apod.). Pokud správce v rámci konkursu nezjistí žádný zpeněžitelný majetek, pak mu ovšem zůstává nárok na odměnu z počtu jím přezkoumaných přihlášek pohledávek, nejméně opět ve výši 45.000 Kč (viz § 1, § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb., ve znění účinném od 1.1.2014).

K námitce dlužníka, že nebylo jeho povinností tvrdit souhlasy věřitelů s pohledávkami z jeho podnikání, je třeba dále uvést následující. Zálohu na náklady insolvenčního řízení může insolvenční soud požadovat jen do doby, než rozhodne o insolvenčním návrhu, tedy o úpadku, nikoliv v pozdější fázi insolvenčního řízení. Pokud by se věřitel (é) s pohledávkou pocházející z podnikání dlužníka vyjádřil (i) až v pozdější fázi insolvenčního řízení, tj. na schůzi věřitelů tak, že s řešením jeho pohledávky v rámci oddlužení dlužníka nesouhlasí a insolvenční soud by musel z tohoto důvodu rozhodnout o řešení úpadku dlužníka konkursem, pak by již nemohl dlužníku uložit zaplacení zálohy, neboť mu to v pozdější fázi insolvenčního řízení zákon neumožňuje (§ 108 odst. 1 IZ). V takovém případě by správce jednak zůstal bez potřebných finančních prostředků, které jsou nutné bezprostředně po rozhodnutí o úpadku (je-li úpadek řešen konkursem) a v případě, že by nebyl zpeněžen žádný majetek, či majetek v potřebném rozsahu, náklady na odměnu a výdaje správce by hradil stát z rozpočtových prostředků. Tomu má právě zabránit záloha na náklady insolvenčního řízení. Proto se soudní praxe (to je insolvenčních soudů prvního stupně a Vrchního soudu v Olomouci), která se po novele insolvenčního zákona účinné od 1.1.2014 postupně vyvíjela, ustálila na závěru, že dlužník, který hodlá podstoupit řešení svého úpadku oddlužením a má závazky z podnikání [a které nejsou zajištěny majetkem dlužníka a ani nejde o pohledávky, které zůstaly neuspokojeny po skončení předchozího insolvenčního řízení, ve kterém soud zrušil konkurs na majetek dlužníka dle ust. § 308 odst. 1 písm. c) nebo d) IZ], měl by s těmito svými věřiteli jednat a souhlas s oddlužením si od nich vyžádat. Je-li tu souhlas těchto věřitelů nebo jde-li o situaci předvídanou v ust. § 389 odst. 2 písm. b/ a c/ IZ, pak není ani důvod dlužníka k placení zálohy vyzývat, neboť tyto předpoklady pro povolení oddlužení splňuje.

S ohledem na všechna shora uvedená zjištění i argumentaci dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto je dle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. d/ o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem (§ 71, § 74 odst. 1, § 75 odst. 2 IZ).

V Olomouci dne 30. září 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Anna Hradilová v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu