1 VSOL 1019/2013-A-32
KSBR 31 INS 636/2013 1 VSOL 1019/2013-A-32

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v insolvenční věci dlužníka Luboše anonymizovano , anonymizovano , bytem Bohdalec 100, PSČ 592 55, Bobrová, o insolvenčním návrhu věřitele Komerční banka, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33/969, IČ: 45317054, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 15, PSČ 110 00, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soud v Brně ze dne 9.9.2013, č.j. KSBR 31 INS 636/2013-A-12, takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. z r u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Odvolání proti výrokům I., III. až XIII. se o d m í t á .

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně dle ust. § 136 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen IZ ), zjistil úpadek dlužníka Luboše anonymizovano (výrok I.), dle ust. § 148 odst. 1 IZ na majetek dlužníka prohlásil konkurs (výrok II.), insolvenční správkyní ustanovil JUDr. Zdeňku Prudilovou Koníčkovou, se sídlem Brno, Orlí 36 (výrok III.), vyslovil, že účinky rozhodnutí nastávají okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku (výrok IV.), vyzval věřitele, kteří u soudu dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku (výrok V.), uložil povinnosti osobám, které mají závazky vůči dlužníkovi, dále věřitelům, kteří mají zajišťovací práva na dlužníkových věcech, právech, pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, nařídil přezkumné jednání, svolal první schůzi věřitelů, určil její program, uložil povinnosti dlužníku a insolvenční správkyni a vyslovil, že soud nebude zveřejňovat svá rozhodnutí v hromadných sdělovacích prostředcích (výroky VI. až XIII.). Rozhodnutí není-s odkazem na ust. § 169 odst. 2 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 133 odst. 1 IZ-odůvodněno .

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání, v jehož bodu I. výslovně uvedl, že se odvolává proti všem výrokům, podle odůvodnění však odvolání směřovalo toliko proti výroku II. o prohlášení konkurzu. Dlužník namítal, že napadené usnesení obsahuje nesprávné poučení o nemožnosti podat odvolání proti rozhodnutí o prohlášení konkursu. Poukázal na ust. § 201 o.s.ř. a uvedl, že odvolání lze podat proti všem rozhodnutím vydaným v řízení v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje. O takovou výjimku se v daném případě nejedná, neboť insolvenční zákon v ust. § 93 odst. 1 IZ přímo předvídá možnost podat odvolání proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Dále uvedl, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 25.1.2013 byl sice vyzván, aby se písemně vyjádřil k insolvenčnímu návrhu a aby předložil seznam majetku, závazků a zaměstnanců, v rámci této výzvy však nebyl dostatečně poučen o právu podat návrh na povolení oddlužení a o postupu, jakým tak má učinit. O možnosti podat návrh na povolení oddlužení byl informován pouze částečně v závěru poučení větou podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu , tato věta však představuje až druhou větu ust. § 390 odst. 1 IZ. První věta tohoto zákonného ustanovení, bez které nemá poučení význam, v poučení absentovala. Na tuto výzvu soudu reagoval podáním ze dne 6.3.2013, jímž soudu zaslal seznam majetku a závazků a popsal svoji finanční situaci a vyjádřil jednoznačný úmysl, aby jeho úpadek byl řešen oddlužením a navrhl jako způsob řešení svého úpadku oddlužení, přičemž toto vyjádření je třeba hodnotit i v souvislosti s nedostatečným poučením ze strany soudu. S tímto vyjádřením dlužníka se však insolvenční soud v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal. Ačkoliv z ust. § 391 odst. 3 IZ vyplývá, že návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři, z komentáře k tomuto zákonnému ustanovení se podává, že není-li návrh na povolení oddlužení podán na formuláři, vyzve insolvenční soud dlužníka k odstranění této vady podání ve smyslu ust. § 393 IZ. Povinnost vyzvat účastníka k odstranění vad podání vyplývá rovněž z ust. § 43 o.s.ř. V tomto svém závěru poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4.4.2008, sp.zn. KSUL 46 INS 346/2008. Soud jej však k opravě nebo doplnění podání ze dne 6.3.2013 nevyzval a bez dalšího rozhodl o prohlášení konkursu na jeho majetek, čímž zatížil řízení vadou, jež by měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Dále namítal, že napadené rozhodnutí mělo být nejméně v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto nad rámec návrhu insolvenčního navrhovatele, odůvodněno. Poukázal na skutečnost, že v rámci insolvenčního návrhu věřitel navrhl toliko, aby bylo rozhodnuto o jeho úpadku, návrh na prohlášení konkursu, popř. jiné návrhy, však podány nebyly. Proto takovému návrhu nemohl odporovat a nejméně v tomto rozsahu mělo být rozhodnutí odůvodněno a z těchto důvodů je rozhodnutí soudu prvního stupně nesrozumitelné a chybějící odůvodnění představuje závažnou vadu rozhodnutí, pro niž by mělo být zrušeno. Rovněž namítal, že soud prvního stupně měl před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku nařídit jednání. Uvedl, že jej insolvenční soud sice ve výroku III. usnesení ze dne 25.1.2013 vyzval, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, zákonem požadovanou doložku ve smyslu ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. však nepřipojil. V poučení pouze uvedl, že nevyjádří-li se dlužník ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že insolvenčnímu návrhu neodporuje a insolvenční návrh bude projednán bez nařízení jednání . Dlužník se však ve stanovené lhůtě vyjádřil a nemůže tedy platit zbývající část věty, že insolvenčnímu návrhu neodporuje a insolvenční návrh bude projednán bez nařízení jednání. Přestože se tedy nevyjádřil výslovně k možnosti projednání věci bez nařízení jednání, platí, že se ve stanovené lhůtě k insolvenčnímu návrhu vyjádřil v souladu s pokynem soudu a citovanou formulaci proto nelze považovat v daném kontextu za relevantní doložku ve smyslu ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Jelikož odvolání dlužníka bylo rozporné, neboť v bodu I. odvolání dlužník sice uvedl, že se odvolává proti všem výrokům, v další části odvolání však brojil toliko proti výroku II., jímž byl na jeho majetek prohlášen konkurs, odvolací soud vyzval dlužníka usnesením ze dne 17.12.2013, č.j. KSBR 31 INS 636/2013, 1 VSOL 1019/2013-A-28, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení usnesení odstranil vady odvolání tak, že uvede, zda tímto svým podáním mínil podat odvolání rovněž proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o jeho úpadku (tj. proti výroku I.), byla ustanovena insolvenční správkyně JUDr. Zdeňka Prudilová Koníčková (tj. proti výroku III.) a proti souvisejícím výrokům s výrokem I. (tj. proti výrokům IV. až XIII.) a pro případ, že mínil podat odvolání i proti výroku I. napadeného usnesení, bylo dlužníkovi uloženo, aby doplnil své odvolání o odvolací důvod. Dlužník byl poučen, jak je třeba opravu odvolání provést a dále byl poučen, že v případě, že ve stanovené lhůtě odvolání řádně nedoplní, odvolací soud jej ve vztahu k výrokům I., III. až XIII. odmítne. Usnesení bylo dlužníku doručeno dne 23.12.2013. Dlužník na výzvu odvolacího soudu nereagoval a vady odvolání neodstranil.

Podle přechodného ustanovení v čl. II zákona č. 294/2013 Sb. zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro insolvenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Podle ustanovení § 211 o.s.ř., pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř., v odvolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh).

Podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř., předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř., není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.

Jelikož dlužník nereagoval na výzvu odvolacího soudu k odstranění vad odvolání zrealizovanou usnesením ze dne 17.12.2013, č.j. KSBR 31 INS 636/2013, 1 VSOL 1019/2013-A-28 a odvolání je rozporné, neboť z něj není zřejmé, zda směřuje rovněž proti výrokům I. a III., IV. až XIII. odvoláním napadeného usnesení a nadto ve vztahu k výroku I. o zjištění úpadku dlužníka, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2011, sp. zn. 29 NSČR 30/2010, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR), dlužník neuvedl žádný odvolací důvod (§205 odst. 1 o.s.ř.), neboť veškeré důvody uváděné v odvolání směřují proti výroku II. o prohlášení konkurzu, odvolací soud postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. a odvolání dlužníka v části směřující proti výrokům I. a III., IV. až XIII. odmítl. Odvolání proti výrokům IV. až XIII. nadto není přípustné, a jsou proto splněny podmínky pro jeho odmítnutí rovněž dle ustanovení § 218, písm. c) o.s.ř.

Odvolací soud proto věcně přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně toliko ve výroku II., jímž byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, neboť v této části odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou a je přípustné (poučení soudu prvního stupně o nepřípustnosti odvolání proti této části rozhodnutí je tudíž nesprávné), jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 94 odst. 2, písm. d/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání dlužníka je v této části důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že insolvenční řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 16.1.2013 insolvenčním návrhem věřitele Komerční banka, a.s., jímž se navrhující věřitel domáhal zjištění úpadku dlužníka Luboše anonymizovano , aniž by navrhoval způsob řešení jeho úpadku. Soud prvního stupně usnesením ze dne 25.1.2013, č.j. KSBR 31 INS 636/2013-A-4, uložil dlužníku, aby se ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení písemně vyjádřil k insolvenčnímu návrhu, aby k vyjádření připojil listiny, jichž se bude odvolávat, aby předložil seznam svého majetku, svých závazků a svých zaměstnanců a současně byl dlužník vyzván, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Dlužník byl mimo jiné poučen, že podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníkovi (§ 390 odst. 1 IZ). Usnesení s insolvenčním návrhem bylo dlužníku doručeno dne 26.4.2013. Na tuto výzvu reagoval dlužník podáním doručeným soudu dne 7.3.2013, v němuž uvedl, že o možnosti osobního bankrotu společně s manželkou již uvažoval, nicméně manželka obdržela výpověď ze zaměstnání a od ledna 2013 je nezaměstnaná, on sám je zaměstnaný u stabilní firmy Bosch Rexroth, spol. s r.o, na dobu neurčitou. Uvedl, že je si vědom své špatné finanční situace, neboť již třetím rokem jsou mu ze mzdy prováděny srážky na základě soudních exekucí, nicméně situaci podcenil, když spoléhal, že těmito srážkami v rámci exekucí budou věřitelé postupně uspokojeni. S ohledem na současnou situaci však způsobil riziko, že i jeho rodiče zůstanou bez bydlení. Proto žádal, aby mohl situaci řešit bez prodeje nemovitosti, jejímž je podílovým spoluvlastníkem s tím, že ze srážek ze mzdy je schopen odvádět na své pohledávky 178.193 Kč ročně, což by mělo být dostatečné pro účely osobního bankrotu. Žádal o spravedlivé posouzení úroků i penále požadovaných na základě některých úvěrových smluv. Na tomto základě soud prvního stupně ve věci rozhodl bez jednání odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 390 odst. 1 IZ, návrh na povolení oddlužení musí dlužník podat spolu s insolvenčním návrhem. Podá-li insolvenční návrh jiná osoba, lze návrh na povolení oddlužení podat nejpozději do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu dlužníku; o tom musí být dlužník při doručení insolvenčního návrhu poučen.

Podle ustanovení § 391 odst. 3 IZ, návrh na povolení oddlužení lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle § 148 odst. 1 IZ, insolvenční soud spojí s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o prohlášení konkursu, je-li dlužníkem osoba, u které tento zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením.

Odvolací soud především uzavírá, že odvoláním napadené usnesení vykazuje ve vztahu k výroku II. procesní vady, které jej činí dle ustanovení § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. nepřezkoumatelným. Dle ustanovení § 7 odst. 1 IZ je třeba dovodit, že usnesení vydaná soudem v insolvenčním řízení musí odpovídat požadavkům vymezeným v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, které je rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2011, sp. zn. 29 NSČR 30/2010, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR), musí být s ohledem na povahu tohoto rozhodnutí (bez zřetele ke stanovisku dlužníka k věci) vždy odůvodněno. Užití ustanovení § 169 odst. 2 o.s.ř. v insolvenčním řízení u těchto rozhodnutí nepřichází v úvahu a ve smyslu ustanovení § 167 odst. 2 o.s.ř. tedy musí být takové rozhodnutí odůvodněno způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o.s.ř. Jelikož soud prvního stupně rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka neodůvodnil, rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné a je dán důvod pro jeho zrušení dle ustanovení § 219 odst. 1, písm. b) o.s.ř. a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř.

Navíc podmínky pro aplikaci ustanovení § 169 odst. 2, věty prvé o.s.ř. nebyly splněny ani z tohoto důvodu, že nebylo možné uzavřít, že dlužník návrhu na prohlášení konkursu neodporoval. V tomto směru dlužník důvodně namítal, že návrh na prohlášení konkursu v insolvenčním návrhu věřitele nebyl obsažen, a proto se k němu v rámci svého vyjádření k návrhu ani nemohl vyjádřit.

Odvolací soud pro úplnost dodává, že v posuzované věci dosud nelze uzavřít, že u dlužníka nepřichází v úvahu řešení úpadku oddlužením a jediným možným způsobem řešení jeho úpadku je konkurz (§ 148 odst. 1 IZ). Dlužníku totiž dosud neuplynula lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390 odst. 1 IZ), neboť dlužník nebyl soudem prvního stupně řádně poučen o možnosti podat návrh na povolení oddlužení. Z dikce ustanovení § 390 odst. 1, věty druhé, části za středníkem IZ, vyplývá, že lhůta k podání návrhu na povolení oddlužení počíná běžet za současného splnění dvou předpokladů; věřitelem podaný insolvenční návrh byl doručen dlužníku a dlužníku se dostalo poučení, že v zákonem určené 30 denní lhůtě může podat návrh na povolení oddlužení. Smysl poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení při doručení věřitelského insolvenčního návrhu dlužníkovi spočívá v tom, aby dlužník, jež splňuje zákonné předpoklady tohoto sanačního způsobu řešení svého úpadku, měl možnost uplatnit jej i tehdy, je-li insolvenční řízení zahájeno insolvenčním návrhem věřitele. Rozhodující přitom není forma takového poučení, ale jeho obsah, tedy to, zda poskytnuté poučení bylo náležitě konkrétní (zda dlužník obdržel podstatné informace, na jejichž základě se mohl rozhodnout, zda navrhne řešení svého úpadku (bude-li zjištěn) oddlužením. Řádným poučením je přitom takovéto poučení: dlužník, který není podnikatelem a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. insolvenčního zákona, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jež je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, návrh na povolení oddlužení. Pozdě podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne .

Z uvedeného plyne, že v posuzované věci dlužník dosud nebyl o možnost podat návrh na povolení oddlužení řádně poučen, neboť poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení obsažené v usnesení soudu prvního stupně ze dne 25.1.2013, č.j. KSBR 31 INS 636/2013-A4, je neúplné, protože neobsahuje poučení o tom, že návrh na povolení oddlužení je povinen podat dlužník, že se návrh podává na předepsaném formuláři a neobsahuje ani poučení o následcích pro případ, že návrh nebude podán ve stanovené lhůtě. Povinnost soudu poučit dlužníka při doručení věřitelského insolvenčního návrhu o možnosti podat v zákonem stanovené lhůtě návrh na povolení oddlužení, není splněna pouhou citací ustanovení § 390 odst. 1 IZ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2012, č.j. KSPL 27 INS 5504/2011, 29 NSČR 39/2012-B-27, které je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR) .

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o prohlášení konkursu na majetek dlužníka dle ustanovení § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. k dalšímu řízení.

V tomto dalším řízení soud prvního stupně především řádně, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR, poučí dlužníka o možnosti podat návrh na povolení oddlužení a podle reakce dlužníka na toto poučení rozhodne znovu o způsobu řešení dlužníkova úpadku a své rozhodnutí řádně odůvodní.

P o u č e n í: Proti výroku I. tohoto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Proti výroku II. tohoto usnesení n e n í dovolání přípustné (§ 238 odst. 1, písm. e/, § 229 odst. 4 o.s.ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku a insolvenční správkyni se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 31.ledna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Karla Trávníčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu